ECLI:CZ:US:2013:4.US.1289.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1289/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci Ing. Jiřího Adamce, právně zastoupeného advokátem JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., Slavíkova 1568/23, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2012 č.j. 2 Ao 8/2011-81, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 4. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatele na zrušení části opatření obecné povahy - územního plánu města Unhošť. Stěžovatel je toho názoru, že vydáním dotčeného opatření obecné povahy a ústavní stížností napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv na ochranu vlastnického práva a jeho pokojného užívání.
Stěžovatel je toho názoru, že dotčeným opatřením obecné povahy byl zkrácen na svém vlastnickém právu ke svému pozemku p. č. X, pozemku p. č. X1 a rodinnému domu č. p. X2 na pozemku p. č. X3, vše v k. ú. Unhošť. Jedná se o nemovitosti, které přímo sousedí s pozemkem p. č. X4 v k. ú. Unhošť, na kterém se navrhuje vedení silniční komunikace, a to na hranici pozemku, v důsledku čehož bude dům stěžovatele od komunikace vzdálen jen cca 8,5 metru. Je tedy zřejmé, že trasování komunikace bude mít zásadní dopad do majetkové sféry stěžovatele, stejně tak bude narušen urbanistický ráz krajiny, ochrana ovzduší, ochrana před hlukem. Nejvyšší správní soud odmítl poskytnout stěžovateli ochranu, a to na základě svého nesprávného předpokladu, že napadená část územního plánu obce (dále jen "ÚPO") se týká koridoru nadmístního významu vymezeného v platné části územního plánu vyššího územního celku (dále jen "ÚP VÚC"). Z toho důvodu tak odpůrci údajně nezbylo, než spornou trasu převzít a komunikací vyvolat popisovaný střet v území. S tímto závěrem stěžovatel zásadně nesouhlasí. Důvodem je pak především ta skutečnost, že komunikace vymezená lokalitou D2 nebyla v době schvalování ÚPO v ÚP VÚC obsažena, neboť dle §187 odst. 7 zákona č. 183/2006 Sb. tam uvedené plochy a koridory staveb dopravní infrastruktury nikoliv nadmístního významu pozbyly platnosti, tj. části ÚP VÚC Pražského regionu, týkající se komunikace vymezené lokalitou D2, již nejsou platné. V dalším stěžovatel uvádí důvody, pro které nelze komunikace vymezené lokalitou D2 považovat za tzv. komunikace nadmístního významu. To pak vyplývá především z kapitoly 10 textové části ÚP VÚC Pražského regionu - "Návrh dopravní a technické infrastruktury nadmístního významu", kde tato komunikace není uvedena. Zásady územního rozvoje obsahují pouze plochy a koridory nadmístního významu a nezařazení předmětné komunikace do nich potvrzuje jeho tvrzení, že se nejedná o komunikaci nadmístního významu. Nyní vydanými Zásadami územního rozvoje Středočeského kraje je potvrzeno to, že se v předmětném případě nejedná o komunikaci nadmístního významu a že část ÚP VÚC, která ji obsahovala, pozbyla dle ustanovení §187 odst. 7 stavebního zákona platnosti. Dle náhledu stěžovatele došlo v předmětném případě k zásahu do jeho ústavně garantovaných základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci. Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, a stěžovatel předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Z předmětné ústavní stížnosti i napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že stěžovatel považuje za stěžejní posouzení otázky komunikace nadmístního významu v související územněplánovací dokumentaci, neboť tato skutečnost by mohla mít vliv na trasování celé stavby. Dochází zde přitom ke zcela odlišným závěrům, než Nejvyšší správní soud. Jak bylo shora uvedeno, není věcí Ústavního soudu, aby posuzoval otázku právního výkladu jednoduchého práva. Z hlediska ústavnosti je podstatnou především ta skutečnost, že Nejvyšší správní soud uvedl, z jakých podkladů vycházel a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. Z napadeného rozsudku je zřejmé, že se Nejvyšší správní soud věnoval mimo jiné tomu, zda je sporná lokalita D2 územního plánu města Unhošť upravena v nadřazené územně plánovací dokumentaci, tj. v ÚP VÚC pražského regionu. Dále vyložil i důvody, pro které se domnívá, že sporná komunikace je silnicí nadmístního významu - vyšel přitom z přílohy č. 1 a části B závazné části ÚP VÚC pražského regionu ze dne 18. 12. 2006. Dále se Nejvyšší správní soud věnoval i širším souvislostem zamýšlené stavby, spočívající v neoddiskutovatelném vlivu na životní prostředí, zejména pak na stěžovatele. Nejvyšší správní soud přitom nezastírá, že existence obytné části a veřejné komunikace by byla z hlediska hygienických limitů hraniční, nicméně tuto skutečnost je třeba řešit, resp. ji zmírnit vhodnými urbanistickými a technickými opatřeními. Samotný odlišný právní názor stěžovatele protiústavnost napadeného rozsudku nezakládá.
Dle náhledu Ústavního soudu nelze dospět k závěru, že by se Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem jakkoli zpronevěřil zásadám spravedlivého procesu, garantovaného stěžovateli čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), případně že by připustil zásah do jeho vlastnického práva, garantovaného čl. 11 Listiny.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu