ECLI:CZ:US:2001:4.US.130.01
sp. zn. IV. ÚS 130/01
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 14. června 2001 v senátě ve věci ústavní stížnosti M. K., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 10. 2000, čj. 3 T 263/97-53, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2001, čj. 9 To 11/2001-63, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 9, 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a vedlejšího účastníka Městského státního zastupitelství v Praze, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 10. 2000, čj.
3 T 263/97-53, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 1.
2001, čj. 9 To 11/2001-63, se zrušují.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným
usnesením obecných soudů stěžovatel mimo jiné uvádí, že rozhodnutí
obou soudů mají pro něj a osoby na něj odkázané výživou naprosto
nedozírné následky v situaci, kdy splácí dlužné a běžné výživné
srážkami ze mzdy, kdy má stabilní zaměstnání jako prodavač
a závozník a kdy jeho partnerka, v současnosti v pracovní
neschopnosti v důsledku rizikového těhotenství, očekává v červnu
2001 narození jejich dítěte. Z těchto, jakož i dalších, důvodů
domáhá se proto zrušení obou napadených usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 9 ve svém vyjádření ze dne 4. 5. 2001
mimo jiné uvedl, že vůči stěžovateli bylo postupováno v souladu se
zákonem, a nebyl tudíž na svých právech nijak zkrácen. Stěžovatel
se sám zbavil možnosti uplatnit svou obhajobu, neboť se bez omluvy
nedostavil, a bylo proto nutno jednat v jeho nepřítomnosti.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření z 25. 4. 2001 uvedl,
že jeho postup nijak neodporuje ustanovení §38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to také vzhledem
k ustanovení §240 trestního řádu, podle kterého rozhoduje soud
v neveřejném zasedání tam, kde není zákonem předepsáno, že se
rozhoduje v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Jinak městský
soud poukázal na obsah napadeného usnesení.
Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 9 se přípisem z 24.
4. 2001 postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Městské státní zastupitelství v Praze se k podané ústavní
stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřilo.
Z obsahu spisu 3 T 263/97 Obvodního soudu pro Prahu 9 Ústavní
soud zjistil, že trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze
dne 21. 11. 1997, čj. 3 T 263/97-24, byl stěžovatel uznán vinným
trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1
trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1
roku s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu 2 let
s tím, že se mu současně ukládá povinnost nejpozději ve lhůtě
podmíněného odkladu výkonu trestu splatit výživné a nadále řádně
a pravidelně plnit vyživovací povinnost. Z podnětu matky nezletilé
L. V., M. V-ové, která přípisem ze dne 27. 9. 1999 poukázala na
skutečnost, že stěžovatel neplní svou vyživovací povinnost řádným
způsobem i nadále, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 již
konstatovaným rozhodnutím tak, že podle §330 odst. 1 trestního
řádu z důvodu uvedeného v §60 odst. 1 trestního zákona vyslovil
neosvědčení se stěžovatele ve zkušební době s tím, že uložený
trest odnětí svobody bude vykonán. Proti tomuto usnesení podal
stěžovatel v zákonné lhůtě stížnost, v níž poukázal na to, že
během lhůty podmíněného odkladu zůstal několikrát bez svého
zavinění nezaměstnán, a neměl tudíž žádný příjem. V současné době
je však již v pracovním poměru a dne 30. 10. 2000 uzavřel s matkou
nezletilé Lindy dohodu o srážkách ze mzdy, podle které bude
dlužné, jakož i běžné, výživné sráženo ze stěžovatelova platu
u jeho nynějšího zaměstnavatele K., Praha 3. Z tohoto důvodu také
právní zástupkyně matky podala návrh na zastavení řízení o výkon
rozhodnutí ve věci sp. zn. E 48/2000 Obvodního soudu pro Prahu 6.
Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím stěžovatelovu stížnost
zamítl, ztotožniv se v podstatě se závěry soudu prvého stupně, že
v průběhu zkušební doby stěžovatel nevyhověl podmínce uložené mu
trestním příkazem.
Z ustanovení §330 trestního řádu lze dovodit, že povinnost
soudu postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci (§2
odst. 5 trestního řádu), se vztahuje na celé trestní řízení, tedy
též na rozhodování o tom, zda se podmíněně odsouzený ve zkušební
době osvědčil. Povinností obou soudů bylo tedy i v projednávané
věci zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a bez návrhu stran objasňovat stejně pečlivě
okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch stěžovatele. Tuto svou
základní povinnost však obecné soudy nesplnily, neboť se vůbec
nezabývaly otázkou, z jakých důvodů stěžovatel neplnil své
povinnosti ve zkušební době, když ostatně stěžovatele v tomto
směru vůbec ani nevyslechly. Přitom potřeba objasnění této
základní otázky se přímo nabízela vzhledem k obsahu stížnosti
stěžovatele proti uvedenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9,
v níž výslovně poukazuje na nemožnost získání trvalého zaměstnání
ve zkušební době a na uzavřenou dohodu o srážkách ze mzdy ze dne
30. 10. 2000 a toto své tvrzení také dokládá kopií uzavřené
dohody, jakož i originálem sdělení právní zástupkyně matky
o podání návrhu na zastavení řízení o výkonu rozhodnutí. Jak
Ústavní soud zjistil dotazem na K., Praha 3, stěžovatel i nadále
pracuje v uvedeném podniku a srážky na dlužné a běžné výživné jsou
ve prospěch nezletilé L. V. pravidelně poukazovány k rukám matky
M. V-ové. Stav, kdy dlužné i běžné výživné je stěžovatelem běžně
poukazováno, považuje Ústavní soud za nanejvýš odpovídající zájmům
nezletilé a za jsoucí v souladu i s veřejným zájmem nezasahovat
necitlivým způsobem do této oblasti v případech, kdy výživa dítěte
je nyní již dlouhodobě zajišťována.
Ze všech uvedených důvodů má proto Ústavní soud za to, že
v projednávané věci došlo k porušení ustanovení čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, a proto podle ustanovení §82
odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní
stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení §82
odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 14. června 2001