ECLI:CZ:US:2012:4.US.1338.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1338/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky FOCUS-METAL, s. r. o., se sídlem Valašské Meziříčí, Jiráskova 399/11, IČ: 62303414, zastoupené Mgr. Liborem Holemým, advokátem se sídlem na adrese Rožnov pod Radhoštěm, Meziříčská 774, proti výroku II. a III. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu 2011 č. j. 10 Co 618/2011-81, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. dubna 2012, se stěžovatelka domáhala podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z předložené ústavní stížnosti a přiložené přílohy Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě potvrdil usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. února 2011 č. j. 48 E 252/2010-25, kterým byl nařízen podle rozhodčího nálezu vydaného dne 25. června 2007 sp. zn. Ro 1/2007, výkon rozhodnutí oprávněné stěžovatelky zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech ve společném jmění manželů T. s tím, že pro pořadí soudcovského zástavního práva je rozhodný den 30. srpna 2010 (výrok I.), dále změnil usnesení okresního soudu v části, kterou byl výkon rozhodnutí nařízen i pro náklady oprávněné stěžovatelky ve výši 78 528,- Kč tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.)
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že napadenými výroky bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť krajský soud při svém rozhodování o nákladech řízení vycházel ze skutečností, které objektivně neexistovaly (neexistence jiné exekuce) a ustanovení §150 o. s. ř. aplikoval v rozporu s jeho účelem a smyslem. Stěžovatelka má za to, že náklady řízení nelze klást k její tíži.
Ústavní soud po přezkoumání napadených výroků z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02 a III. ÚS 106/11 in http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny porušení tvrzených základních práv.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že krajský soud se na základě odvolání povinného a jeho manželky celou věcí řádně zabýval, přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení, které předcházelo jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání nejsou vesměs důvodná. Dále stěžovatelce s odkazem na ustanovení §150 o. s. ř. nepřiznal náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že stěžovatelka nedůvodně a neúčelně zatěžuje povinného i jeho manželku vznikem dalších nákladů v souvislosti s vymáháním pohledávky ve výkonu rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka toliko polemizuje s odůvodněním odvolacího soudu, uvedeným v jeho rozhodnutí a předkládá vlastní představu o tom, jak by měl tento soud rozhodnout. Takto pojatá ústavní stížnost zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud rovněž opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Odvolací soud se posouzením výroků o nákladech řízení zabýval a své rozhodnutí řádně odůvodnil.
Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které byly co do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v řízení vyvozeny, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do tvrzených základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. května 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu