ECLI:CZ:US:2010:4.US.1343.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1343/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Praha 5, Nám. 14. října 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2009 č. j. 13 Co 453/2009-139, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. května 2010, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 16. prosince 2009 č. j. 13 Co 453/2009-139 (dále jen "napadené rozhodnutí") s tvrzením, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejích ústavních práv garantovaných čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 21 C 92/2005 (dále jen "soudní spis") se zjišťuje, že žalobci 1) Ing. Z. L. a 2) Ing. V. L. se návrhem na vydání platebního rozkazu podaného dne 30. 3. 2005, jako podíloví spoluvlastníci každý k id. 1/2 nájemního domu v k. ú. Slaný, domáhali po stěžovatelce zaplacení 10 735,- Kč s přísl. z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem stěžovatelky podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Obvodní soud pro Prahu 1 nejprve rozsudkem ze dne 5. 9. 2005 žalobu zamítl. Městský soud jako soud odvolací poté tento rozsudek usnesením ze dne 31. 5. 2006 zrušil a věc vrátil k novému projednání s tím, že si soud prvního stupně neujasnil, v čem spočívá nárok, který žalobci proti stěžovatelce sporně uplatňují. Soud prvního stupně znovu rozhodl rozsudkem ze dne 27. dubna 2009 tak, že žalobu s ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 20/05 zamítl. Prvý žalobce podal proti tomuto rozsudku odvolání a městský soud napadeným rozhodnutím ve výroku o věci samé změnil rozsudek soudu prvního stupně a uložil stěžovatelce zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 10 127,50 Kč s přísl., jinak co do částky 607,50 Kč s přísl. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud své rozhodnutí opřel o v mezidobí vydané další stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. dubna 2009.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že napadeným rozhodnutím byla zkrácena na svých základních právech a svobodách zaručených Listinou a své stížnostní důvody rozvedla do 5 konkrétně uvedených stížnostních bodů:
1. Odvolací soud s ohledem na stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 nevytvořil dostatečný procesní prostor, aby se stěžovatelka mohla k novému právnímu posouzení vyjádřit a případně uplatnit nové námitky a důkazy.
2. Odvolací soud zohlednil rozdíl mezi tržním nájemným a skutečně placeným nájemným, ačkoli takto žaloba nezněla. Soud dále nad rámec podaného odvolání ze dne 8. června 2009, ve kterém prvý žalobce již nepožadoval zaplacení částky v původní výši uplatňované v žalobě, nýbrž její polovinu, přiznal žalobcům něco, co žalobci ve své žalobě vůbec nepožadovali, přičemž jak již bylo konstatováno v čl. 22 stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, náhrada za nucené omezení nemusí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným.
3. Žalobci požadovali náhradu škody za období duben až červen 2002 včetně, přestože v rozhodném období platil výměr Ministerstva financí č. 01/2002, který upravoval výpočet nájemného. Žaloba na nesprávný úřední postup nebyla proto dle názoru stěžovatelky důvodná.
4. Stěžovatelka se neměla možnost se vyjádřit k prováděným důkazům, a to ke znaleckému posudku Ing. Š. ze dne 25. 2. 2008.
5. Stěžovatelka zpochybnila propočet výše náhrady škody, který použil odvolací soud, a to zejména ve vztahu k zákonu č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 18. června 2010 uvedl, že si není vědom toho, že by jeho rozsudkem nebo postupem soudu, který jeho vydání předcházel, došlo k porušení namítaných práv. Odvolací soud doplnil dokazování provedené před soudem prvního stupně, účastníci se mohli k těmto důkazům vyjádřit. Zaujatý právní názor byl pak přizpůsoben právnímu názoru Ústavního soudu obsaženému v jeho stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09. Soud vycházel ze znaleckého posudku znalce Ing. J. S. ze dne 25. února 2008, který považuje za správný a objektivní. Dále odvolací soud uvedl, že ačkoliv se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolal jen jeden žalobce, s ohledem na ustanovení §212 písm. c) o. s. ř. platil tento procesní úkon i pro druhého žalobce, který odvolání nepodal. Závěrem odvolací soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl, popřípadě aby ji zamítl.
Stěžovatelka ve své replice k podanému vyjádření městského soudu ze dne 9. července 2010 uvedla, že vyjádření odvolacího soudu považuje za nepřesvědčivé, a to zejména v tvrzení, že si není vědom, že by napadeným rozhodnutím porušil tvrzená práva stěžovatelky, o čemž svědčí i jeho tvrzení, že nově přizpůsobil svůj právní názor nálezu Ústavního soudu a pod jeho vlivem účelově rozhodl zcela odlišně od svých předchozích rozhodnutí ve shodných věcech. Odvolací soud se rovněž podle názoru stěžovatelky nevypořádal se žádnými z pěti konkrétně uvedených bodů ústavní stížnosti. Proto stěžovatelka shledává zcela nedůvodný požadavek na odmítnutí, resp. zamítnutí její ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Již dříve ve své judikatuře Ústavní soud uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci odvolací soud dostál požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svého rozhodnutí. Zásah do ústavně zaručených základních práv, jichž se stěžovatelka dovolávala, shledán nebyl. Napadené rozhodnutí je zcela dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněno, přičemž argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Ve věci rozhodující soud podrobně rozvedl základní důvody, z nichž vycházel a v jeho právních závěrech neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
Ústavní soud se k právu na náhradu za omezení vlastnického práva a jeho vztahu k možnosti zvyšování nájemného vyjádřil ve stanovisku, přijatém plénem Ústavního soudu dne 28. 4. 2009 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, č. 136/2009 Sb., kde konstatoval, že "obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů".
Dále Ústavní soud v uvedeném stanovisku dovodil, že "žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu (opírající se o zákon č. 82/1998 Sb.), jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo."
Tyto závěry se očividně plně vztahují i na nyní projednávanou věc, a jsou pro Ústavní soud závazné, neboť čl. 89 odst. 2 Ústavy dopadá i do jeho poměrů, není-li dán kvalifikovaný důvod k odchylce.
Z právní základny stanoviskem vyjádřených názorů přitom vychází i nálezy Ústavního soudu, kupř. ze dne 7. září 2009 sp. zn. IV. ÚS 918/09, ze dne 26. ledna 2010 sp. zn. IV. ÚS 1431/09 a ze dne 8. dubna 2010 č. j. III. 870/09 (rozhodnutí jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz), přičemž stěžovatelka byla ve všech uvedených řízeních vedlejším účastníkem a citované nálezy jí byly doručeny.
K jednotlivým stížnostním bodům Ústavní soud konstatuje následující:
Bod č. 1 - Nelze přisvědčit stěžovatelce, že by městský soud s ohledem na stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, jí nevytvořil dostatečný procesní prostor k vyjádření k novému právnímu posouzení. Žalobci již od počátku podání návrhu setrvávali na svých právních názorech, požadovali zaplacení náhrady škody podle ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., nesouhlasili s právním posouzením věci soudy a na nové stanovisko Ústavního soudu odkazovali, takže v posuzované věci městský soud pouze přizpůsobil svůj právní názor právnímu názoru Ústavního soudu dle stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09.
Bod č. 2 - Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně rozvedl, z čeho při výpočtu náhrady škody vycházel i z jaké okolnosti vyplývá aktivní solidarita žalobců.
Bod č. 3 - Stěžovatelka pouze opakuje svoji argumentaci, aniž by respektovala stanovisko pléna Ústavního soudu.
Bod č. 4 - Stěžovatelce v průběhu soudního řízení nikdo nebránil vyjádřit se ke znaleckému posudku znalce Ing. J. S. ze dne 25. 2. 2008 a doručit soudu své stanovisko. Městský soud při ústním jednání dne 16. 12. 2009 provedl mimo jiné důkaz i tímto znaleckým posudkem a dle protokolu z jednání, strany k důkazům žádné připomínky nevznesly (č. listu 135 soudního spisu).
Bod č. 5 - Stěžovatelka považuje propočet výše náhrady škody, který použil městský soud, za nepřijatelný. Městský soud přitom dovodil, že žalobcům vznikl nárok na tržní nájemné z bytů a při výpočtu náhrady škody vycházel z vypracovaného znaleckého posudku ze dne 25. 2. 2008 a z rozdílu mezi místně obvyklým a regulovaným nájemným vypočítaným z plochy sklepů a balkonů zcela v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09.
Ústavní soud konstatuje, že žádný ze stížnostních bodů nebyl shledán důvodným. V posuzované věci bylo provedeno řádné a úplné dokazování, skutkový stav věci byl náležitě zjištěn a městský soud zcela správně interpretoval aplikovaná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. a občanského soudního řádu. Pokud pak stěžovatelka nesouhlasí se závěry, ve věci učiněnými, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci městským soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 3. srpna 2010
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu