ECLI:CZ:US:2018:4.US.1352.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1352/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Ing. Martina Langa, zastoupeného Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 5, Žitavského 496, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. února 2018, č. j. 15 C 192/2016-95, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení části třetí čl. V. písm. 6 zákona č. 296/2017 Sb., za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení napadeného usnesení, jímž měl soud zasáhnout do jeho práv zakotvených v čl. 4 odst. 4, 11 a 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně se domáhá i zrušení ustanovení části třetí čl. V. písm. 6 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále též z. ř. s.).
Napadeným usnesením vyzval Obvodní soud pro Prahu 2 stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 500 000 Kč.
Napadeným 6. bodem V. části zákona č. 292/2013 Sb., bylo zrušeno ustanovení §11 odst. 1 se písmeno n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, kterým od něj bylo dosud osvobozeno řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti popisuje účel soudního poplatku - částečného příspěvku na činnost soudů, regulujícího současně šikanózní a nesmyslné návrhy na zahájení řízení. Uvedenou zásadu prolomil zákonodárce s ohledem na nepříznivý dopad v některých případech osvobozením od soudních poplatků, a to při splnění předem stanovených podmínek týkajících se buď účastníka, nebo předmětu řízení. Stěžovatel považuje za nesprávný takový postup, je-li soudní poplatek zaveden v řízeních, jejichž základem je pochybení státu - tím bude snížen počet odškodněných - a to zejména za situace, kdy ministerstvo nestíhá vyřídit předchozí požadavky v zákonné lhůtě, a s ohledem na krátkou promlčecí lhůtu se musí dotčení obrátit se na soud. Občan je tak sankcionování za snahu domoci se svých nezadatelných práv, k čemuž stěžovatel odkázal na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 28/98 a Pl. ÚS 32/08; proto považuje napadenou novelu za protiústavní.
Stěžovatel rovněž poukazuje na skutečnost, že svůj nárok uplatnil již 29. července 2016, více než jeden rok před účinností napadené novely, soud však nařídil jednání až po více než 14 měsících na 11. října 2017, tedy 11 dní po účinnosti novely; v důsledku toho mu byl již vyměřen poplatek za odvolání. V této souvislosti uvádí, že na rozdíl od podání žaloby nebylo v jeho moci ovlivnit, kdy soud bude o věci rozhodovat. Vzhledem k tomu, že žaloba směřovala proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 2, je stěžovatel přesvědčen, že popsaný postup je dán podjatostí tohoto soudu a jím provedená aplikace novelizovaného zákona o soudních poplatcích je protiústavní.
Stěžovatel považuje napadené usnesení za nedostatečně odůvodněné a postup odvolacího soudu za projev libovůle; v důsledku toho byl zkrácen ve svých shora uvedených právech a navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení i novelu zákona o soudních poplatcích.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti usnesení, jímž mu byl vyměřen soudní poplatek za odvolání podle nedávno novelizovaného zákona o soudních poplatcích, přičemž uvedené řízení bylo dříve od placení soudního poplatku osvobozeno. Stěžovatel tedy není v zásadě spokojen s platnou a účinnou právní úpravou a je přesvědčen, že existuje-li základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny, podle něhož má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci (soudu) či nesprávným úředním postupem, je souběžně zaručeno právo na bezplatné uplatnění takového nároku, tím spíše, že předchozí právní úprava taková byla. Měl-li by však ústavodárce v úmyslu zaručit "bezplatnou pomoc", vtělil by takovou záruku do Listiny, jak učinil například v čl. 31 - nicméně ani zde není bezplatná zdravotní péče poskytnuta bezvýhradně, ale jen za stanovených podmínek.
V projednávané věci byl stěžovateli vyměřen soudní poplatek ve výši 500 000 Kč, neboť se v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, domáhal odčinění nemajetkové újmy ve výši 50 000 000 Kč, která mu měla vzniknout tím, že soud v trestní věci jiné osoby označil stěžovatele jako svědka za ne právě nejvěrohodnějšího. Za dané situace Ústavní soud nepovažuje postup Obvodního soudu pro Prahu 2 za protiústavní ani za podjatý. Soud vydal usnesení v souladu se zákonem, neboť stěžovateli nesvědčila žádná výjimka pro osvobození od soudního poplatku, a proto vydáním napadeného usnesení nezasáhl do žádného zaručeného práva stěžovatele. Ostatně - zákonodárce po letitých diskusích vyňal z osvobození ze zákona řízení, v nichž je napadán nesprávný úřední postup nebo nezákonnost rozhodnutí, zejména proto, aby zamezil podobným, zjevně neúspěšným žalobám (opravným prostředkům). Stěžovatel se zajisté nemůže domnívat, že by mu za zmínku o nevěrohodnosti svědka přiznal soud odčinění ve výši 50 mil. Kč.
Osud návrhu na zrušení části právního předpisu sleduje osud ústavní stížnosti, neboť návrh může být podán jen spolu s ústavní stížností (§74 zákona o Ústavním soudu) - může jej připojit ten, kdo podal ústavní stížnost (§64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu). Primární je tedy ústavní stížnost - v projednávané věci je však argumentace stěžovatele zaměřena výhradně proti (aplikované) novele zákona o soudních poplatcích.
Nad rámec uvedené Ústavní soud opakovaně uvádí, že v podobných případech vystupuje jako tzv. negativní zákonodárce, který je oprávněn napadené protiústavní ustanovení zákona toliko zrušit, tím však "neožívá" dřívější ustanovení právní normy, které bylo protiústavním ustanovením zrušeno či změněno. Ústavní soud je totiž v řízení o kontrole norem oprávněn napadený právní předpis (jeho část) toliko zrušit, tedy výhradně vyřadit z právního řádu České republiky, nikoliv konstituovat novou úpravu "obživnutím" dříve zrušeného předpisu. V opačném případě by byla založena značná právní nejistota a Ústavní soud by překročil své kompetence (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 21/01, http://nalus.usoud.cz či 95/2002 Sb.).
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu