ECLI:CZ:US:2007:4.US.1362.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1362/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Jiřinou Jirákovou, advokátkou ve Slaném, Třebízského 175, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, č. j. 30 Cdo 915/2007-426, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2006, č. j. 24 Co 217/2006-398 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 18. 11. 2005, č. j. 3 C 108/2002-360, spojenou s návrhem na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 5. 2007, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť podle jeho názoru byla jimi porušena jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem, a to zejména právo stěžovatele, aby
jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, právo stěžovatele pokojně užívat a vlastnit svůj majetek a právo stěžovatele na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Stěžovatel svoji ústavní stížnost spojil s návrhem na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 18. 11. 2005, č. j. 3 C 108/2002, uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni M. K. na výživné manželky za dobu od 27. 6. 2002 do 23. 3. 2004 částku 215.607,- Kč, žalobu o zaplacení výživného manželky za dobu od 26. 6. 2002 do 23. 3. 2004 v částce 161.193,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 10. 2006, č. j. 24 Co 217/2006-398, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, v němž se domáhal zrušení rozsudků obou stupňů, které podle něj spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání v daném případě směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný a dovolání stěžovatele odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti ve věci rozhodujícím soudům vytýkal, že se vůbec nezabývaly jeho podáním ze dne 17. 6. 2003, že nesprávně hodnotily skutečné výdělkové možnosti žalobkyně i výši jeho všech životních nákladů. Stěžovatel nesouhlasí s výpočtem výživného manželky ani s náhradou nákladů řízení žalobkyni, byť v částečné výši. Podle názoru stěžovatele k nepřiměřeně vysoké výši výživného přispěly i nepřiměřené průtahy řízení o rozvod manželství stěžovatele s M. K.
Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny veškeré formální náležitosti a předpoklady, požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně a řádně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části podaná po lhůtě a z části zjevně neopodstatněná.
V daném případě stěžovatel napadl ústavní stížností rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, které mu bylo doručeno dne 3. 11. 2006 za situace, kdy proti uvedeným rozhodnutím podal dovolání, které nebylo podle ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. přípustné. Lhůtu k podání ústavní stížnosti stěžovatel pak odvíjí ode dne doručení usnesení Nejvyššího soudu, tj. ode dne 26. 3. 2007.
Dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu, pokud je dovolání odmítnuto pro nepřípustnost a posouzení přípustnosti nezáviselo na uvážení dovolacího soudu, počíná lhůta pro podání ústavní stížnosti běžet od okamžiku doručení posledního procesního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, tj. obvykle od doručení odvolacího soudu (např. viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 45/04 publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 33, usnesení č. 32). V daně věci se jedná o výše uvedený případ a lhůtu pro podání ústavní stížnosti je třeba počítat ode dne doručení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2006, č. j. 24 Co 217/2006-398, tj. od 3. 11. 2006. Za této procesní situace Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že ústavní stížnost v části, v níž je napadán rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2006, č. j. 24 Co 217/2006-398 a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 18. 11. 2005, č. j. 3 C 108/2002-360, je podána po lhůtě stanovené k jejímu podání, neboť lhůta k podání ústavní stížnosti proti těmto rozhodnutím stanovená zákonem o Ústavním soudem uplynula dne 2. 1. 2007.
Poté Ústavní soud přistoupil k posouzení napadeného usnesení Nevyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, č. j. 30 Cdo 915/2007-426. Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele zaručených ústavním pořádkem.
Ústavní soud opakovaně judikoval, že institut dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") či jinými součástmi ústavního pořádku. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§201 a násl. o. s. ř.).
Jak vyplývá z obsahu odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, dovolací soud se v rámci svých kompetencí přípustností dovolání řádně zabýval a vyložil, proč podmínky přípustnosti dovolání nejsou dány. Ústavní soud pak neshledal, že by stěžovateli bylo Nejvyšším soudem bráněno v uplatňování jeho práv, či že by postupem tohoto soudu došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, neboť občanský soudní řád aplikoval a interpretoval ústavněprávně konformním způsobem a z jeho postupu nevyplývají známky libovůle či svévole. Ústavní soud proto ani nepovažuje za nutné argumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí opakovat.
Jestliže základními aspekty práva na spravedlivý proces jsou kontradiktornost a rovnost zbraní mezi stranami, a tyto aspekty byly Nejvyšším soudem dodrženy, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem byla porušena tím, že Nejvyšší soud dospěl k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci Nejvyšším soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2006, č. j. 24 Co 217/2006-398 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 18. 11. 2005, č. j. 3 C 108/2002-360, jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti usnesení Nevyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, č. j. 30 Cdo 915/2007-426, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Pokud se týká návrhu stěžovatele na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř., vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud návrhem na jeho zrušení nezabýval. Jde o návrh akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu