ECLI:CZ:US:2012:4.US.137.12.1
sp. zn. IV. ÚS 137/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem na adrese Ostrava-Moravská Ostrava, Puchmajerova 7, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2011 č. j. 23 Cdo 1599/2010-201, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. listopadu 2009 č. j. 5 Cmo 236/2009-157 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 12. března 2009 č. j. 19 Cm 114/2007-122, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. ledna 2012, se stěžovatel domáhal podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou podanou dne 17. října 2007 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalované firmě EUTECH akciová společnost byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 147 799,- Kč se zákonným úrokem od 1. listopadu 2007 do zaplacení a náklady řízení. Předmětná částka měla představovat smluvní pokutu vyúčtovanou stěžovatelem z částky, kterou žalovaná nezaplatila. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, žalobu zamítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 40 376,70 Kč. K odvolání podanému stěžovatelem Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 19 653,- Kč. Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovatelem zamítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 19 818,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval skutková tvrzení, jež uvedl v průběhu řízení před obecnými soudy a podrobil kritice rozhodovací důvody těchto soudů, které uvedly v odůvodnění rozsudků napadených ústavní stížností. Stěžovatel vytýká soudům formalistický přístup a nedodržení zákonných interpretačních pravidel pro právní úkony, tedy vadné zjištění skutkového stavu věci. Stěžovatel rovněž upozornil, že pohledávky vymáhá jako podnikatel, jehož předmětem podnikání je mimo jiné nákup a vymáhání pohledávek. Jde tedy o legitimní podnikatelskou činnost a dle jeho názoru urputný odpor obecných soudů, z hlediska platné právní úpravy však nepřesvědčivě zargumentovaný, působí dojmem, jakoby hlavním problémem vlastně byla jenom výše částky, která má být stěžovateli přiznána.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.
Ústavní soud se neztotožňuje se vznesenými námitkami stěžovatele uvedenými v ústavní stížnosti. Stěžovatel totiž v podstatě polemizuje s rozhodovacími důvody ve věci rozhodujících soudů a předkládá vlastní představu o tom, jak by měly tyto soudy rozhodnout. Takto pojatá ústavní stížnost zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Pokud ve věci rozhodující soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Argumenty, které stěžovatel uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práva, jehož se dovolával. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku stěžovateli podrobně vyložil, proč nemohl podané dovolání považovat za důvodné. Nejvyšší soud na str. 13 svého rozsudku uvedl, že: "V projednávaném případě je požadována smluvní pokuta za prodlení s úhradou ceny za provedení díla, která byla fakturována v roce 1996, tedy před patnácti lety. Během této doby postoupil původní oprávněný svou pohledávku na stěžovatele (smlouvou z roku 1997, tedy před 14 lety). Pokud měla smluvní pokuta v původním závazkovém vztahu zajišťovat oprávněnému včasnou úhradu jeho splatných faktur za provedenou likvidaci odpadů a měla pro něho nesporný ekonomický význam, neboť se tak bránil vlastní platební neschopnosti, nelze tyto důvody shledávat u stěžovatele. Smluvní pokuta za opožděnou úhradu faktury, která byla vystavena před 15 lety, již zcela postrádá svůj zajišťovací charakter, protože výpadek úhrady uvedené faktury již musel původní oprávněný dávno vyřešit (a také jej postoupením pohledávky vyřešil) a u stěžovatele se původní zajišťovací funkce smluvní pokuty transformovala jen do čistě finančního plnění, které zbaveno svého původního smyslu, vede jen k přesunu finančních prostředků od žalovaného ke stěžovateli". Nejvyšší soud dále považoval za nutné zdůraznit, že: "...stěžovatel sice může uplatnit svůj nárok na smluvní pokutu v několika žalobách, z hlediska poctivého obchodního styku je však nutno vidět celý případ v jeho komplexnosti. Díky délce sporu o existenci hlavního závazkového vztahu právní důvod plnění v tomto vztahu a výše smluvní pokuty z pohledu celkové doby prodlení mnohonásobně převyšuje výši plnění v hlavním závazkovém vztahu a zcela popírá právní podstatu smluvní pokuty jako zajišťovacího nástroje. Vzniká tak zřejmá nerovnováha právního postavení žalovaného a stěžovatele ve prospěch stěžovatele, aniž by tato nerovnováha měla svoje právní a ekonomické opodstatnění. Pokud se stěžovatel ve svém dovolání brání argumentům odvolacího soudu, směřuje jeho vyjádření ke způsobu výpočtu a sjednané sazbě smluvní pokuty, která je ujednána ve zcela běžné výši. Tento problém je však až sekundární. Odvolací soud správně vystihl, že ujednání o smluvní pokutě stěžovatel zneužívá na úkor žalovaného". Závěrem pak Nejvyšší soud uvedl, že: "Pokud stěžovatel požaduje mimo úroku z prodlení ještě úhradu smluvní pokuty, činí tak v rozporu s vůlí, kterou vyjádřily původní smluvní strany, a vědomě zneužívá sporu o plnění v základním závazkovém vztahu i délky tohoto sporu. Takové jednání není podle názoru Nejvyššího soudu slučitelné se zásadou poctivého obchodního styku".
Ústavní soud žádné pochybení, kterého by se ve věci rozhodující soudy dopustily v interpretaci aplikovaných právních předpisů, nezjistil. Napadená rozhodnutí jsou pak logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a v závěrech, učiněných soudy, nebyl shledán žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí zcela odkázat.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzeného základního práva stěžovatele zaručeného ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. února 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu