ECLI:CZ:US:2008:4.US.141.08.1
sp. zn. IV. ÚS 141/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. srpna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem,m AK se sídlem Bolzanova 1, 115 03 Praha 1, proti přípisu ředitele Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, č. j. PSP-645/OVK-ST-173-2007 a dopisu Ministerstva vnitra ČR č. j. PSP-645/OVK-ST-173-2007 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti shora označeným přípisům, jimiž byly dle jeho názoru porušeny základní ústavní principy zakotvené v ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy a v ustanoveních čl. 3 odst. 3 a 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel napadá postup Policie ČR, která doručovala písemnosti týkající se vyšetřování trestní věci sp. zn. ORII-7031/OHK2-2004 na adresu trvalého bydliště stěžovatele, ačkoliv mohlo být stěžovateli doručováno do jeho advokátní kanceláře. Tímto postupem byla, jak vylíčil stěžovatel, obtěžována, stresována a psychicky týrána paní S., která na adrese stěžovatelova trvalého pobytu bydlela. V demokratickém právním státě dle stěžovatele nelze připustit, aby orgán státní moci vynakládal prostředky daňových poplatníků doručováním do jiné obce, než v jaké stěžovatel vykonává svou pracovní činnost; na tom nemůže nic změnit ani fakt, že má v oné obci stěžovatel trvalé bydliště.
Stěžovatel se proti tomuto postupu bránil "Veřejnou výzvou ministrovi vnitra", avšak v obou přípisech, jež na tuto výzvu reagovaly, bylo konstatováno, že k žádnému pochybení nedošlo. Stěžovatel však s takovým vyřízením svých stížností na konání Policie ČR nesouhlasí; proto se obrací na Ústavní soud a žádá, aby konstatoval, že uvedeným postupem byla porušena jeho ústavně zaručená práva.
Stěžovatel, podobně jako ve svých minulých návrzích, poukazoval na své postavení slovenského advokáta (člena Slovenské advokátní komory). Stěžovatel je přesvědčen, že jeho nároky z mandátní smlouvy s Českou stranou sociálně demokratickou ze dne 2. 5. 1997 jsou chráněny článkem l dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Vzhledem k tomu, že dle jeho názoru byla Českou republikou porušena práva stěžovatele chráněná článkem 6 Úmluvy, jakož i závazky České republiky z citované Trestněprávní i Občanskoprávní úmluvy proti korupci, které jsou mezinárodními smlouvami, a závazky České republiky ze Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2000/35/ES; stěžovatel dovozuje, že jeho práva a nároky jsou pod ochranou komunitárního práva. Stěžovatel proto odkazuje na čl. 234 Smlouvy o Evropském společenství a žádá, aby Ústavní soud věc projednal a rozhodl podle komunitárního práva, v souladu s judikaturou Evropského soudního dvora. Pro případ, že soud zjistí, že Evropský soudní dvůr dosud neřešil otázku přímé aplikace mezinárodní smlouvy ve vztahu k porušení závazků členskou zemí Evropské unie z mezinárodních smluv, stěžovatel Ústavnímu soudu navrhuje, aby věc postoupil Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku k rozhodnutí o předběžné otázce.
Na závěr svého podání stěžovatel vznesl námitku podjatosti proti předsedovi Ústavního soudu JUDr. Pavlu Rychetskému.
Skutkový děj netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovateli i účastníkům řízení znám.
II.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, avšak z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Námitkou podjatosti, jež byla vznesena vůči JUDr. Pavlovi Rychetskému, se Ústavní soud nezabýval, neboť rozvrhem práce byl k projednání věci určen IV. senát Ústavního soudu.
Rovněž návrhem na položení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru se Ústavní soud blíže nezabýval, neboť tento návrh nemá souvislost s předmětem řízení vymezeným petitem stěžovatelovy ústavní stížnosti.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní stížnost může podat fyzická nebo právnická osoba pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost je tedy prostředkem ochrany individuálních subjektivních základních práv fyzických a právnických osob.
V projednávané věci je Ústavní soud nucen konstatovat, že vylíčeným postupem Policie ČR ani ministra vnitra nebylo vůbec dotčeno (tím méně pak porušeno) žádné ústavně zaručené právo stěžovatele. Stěžovateli nesvědčí žádné základní právo, jež by bránilo orgánům veřejné moci doručovat písemnosti na adresu stěžovatelova trvalého bydliště či naopak stěžovateli garantovalo doručování písemností na jím zvolené místo.
Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti je podtrhována i tím, že návrh - ač sepsán advokátem - neobsahuje prakticky žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel například tvrdí porušení ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, avšak již neidentifikuje ustanovení o mezích základních práv, jejichž podstaty a smyslu nebylo šetřeno; nejasný je i odkaz na ustanovení čl. 3 odst. 3 Listiny. Související ústavněprávní argumentací není podepřena ani citace čl. 2 odst. 3 Ústavy.
Z vyložených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu