ECLI:CZ:US:2015:4.US.143.15.1
sp. zn. IV. ÚS 143/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Michálkové, zastoupené JUDr. Janem Langmeierem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 997/15, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. MSPH 90 INS18516/2013, 29 NSČR 104/2014-A-53 ze dne 29. října 2014 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení svých ústavně zaručených práv vlastnit majetek a na spravedlivý proces zakotvených v čl. 11 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením č. j. MSPH 90 INS 18516/2013-A-23 ze dne 15. dubna 2014 rozhodl o tom, že se zjišťuje úpadek stěžovatelky a že se na její majetek prohlašuje konkurs, který bude projednán jako nepatrný (výroky I. - III.) a ustanovil insolvenční správkyni (výrok IV.). Do dalších bodů výroku promítl městský soud účinky rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu, věřitele, kteří tak dosud neučinili, vyzval, aby ve lhůtě 2 měsíců přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení a aby insolvenční správkyni neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových hodnotách stěžovatelky, stanovil termín přezkumného jednání a svolal schůzi věřitelů (výroky V. - VIII.). K odvolání stěžovatelky proti výrokům I., II. a IV. uvedeného usnesení městského soudu, jimiž bylo rozhodnuto o úpadku stěžovatelky, prohlášení konkursu na její majetek a o ustanovení insolvenční správkyně, Vrchní soud v Praze usnesením č. j. MSPH 90 INS 18516/2013, 2 VSPH 1026/2014 ze dne 20. června 2014 usnesení městského soudu v odvoláním napadených výrocích I., II. a IV. potvrdil. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením pro nepřípustnost odmítl.
Nejvyšší soud podle odůvodnění jeho rozhodnutí nepřisvědčil názoru stěžovatelky, že "právní otázka uplatnění podmínky pro rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu podle ust. §143 odst. 3 insolvenčního zákona v důsledku protiprávního jednání třetí osoby" nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Nejvyšší soud odkázal na svou předchozí judikaturu, čímž dokumentoval, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá jeho ustálené judikatuře.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že dovolací soud nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí o odmítnutí dovolání stěžovatelky a nevyjádřil se ke všem jejím námitkám. Dovolací soud se podle stěžovatelky nijak nevypořádal s námitkou, že příslušenství pohledávky převyšuje jistinu více než pětinásobně a žádným způsobem se nezabýval ani námitkou stěžovatelky týkající se nedostatečného vyjádření se soudu prvního stupně a soudu odvolacího k obraně stěžovatelky ve vztahu k možné aplikaci ust. §143 odst. 3 insolvenčního zákona. Stěžovatelka dále uvádí, že rozhodnutí dovolacího soudu je značně formalistické, neboť dovolací soud ve svém rozhodnutí pouze poukázal na několik svých předchozích rozhodnutí, ale námitkami stěžovatelky se blíže nezabýval. Stěžovatelka se domnívá, že dovolací soud nedostatečně zdůvodnil své rozhodnutí, což mělo za následek nesprávné právní posouzení věci a tím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Svou argumentaci doplňuje i odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3161/13 ze dne 2. prosince 2013, v němž Ústavní soud uvedl, že požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí patří mezi základní atributy spravedlivého procesu. Stěžovatelka konečně též uvádí, že vzhledem k probíhajícímu insolvenčnímu řízení nemůže volně disponovat se svými nemovitostmi, a tak jí je upíráno vlastnit majetek.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. V řízení před obecnými soudy byl dostatečně zjištěn skutkový stav, rozhodnutí obecných soudů jsou též logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněna a obecné soudy se v nich též dostatečně vypořádaly se všemi skutečnostmi podstatnými pro jejich rozhodnutí.
Ve vztahu k samotnému ústavní stížností napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud nepřisvědčuje stěžovatelce, že Nejvyšší soud své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil a nevypořádal se stěžovatelkou uváděnými námitkami. Nejvyšší soud podle náhledu Ústavního soudu v jeho ústavní stížností napadeném rozhodnutí jasně a dostatečně vysvětluje, že právní otázka, která měla zakládat přípustnost dovolání, byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, a že její posouzení odvolacím soudem odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem (pročež dovolání stěžovatelky není přípustné), přičemž odkazuje na řadu svých relevantních rozhodnutí. Ústavní soud tomuto posouzení Nejvyšším soudem nemá co vytknout a ani stěžovatelka proti tomuto posouzení v ústavní stížnosti ničeho nenamítá. Za situace, kdy dovolání není přípustné, a není tedy způsobilé k věcnému projednání, se dovolací soud, byť se tento postup stěžovatelce může jevit značně formalistický, dalšími dovolacími námitkami nezabývá.
Pokud pak stěžovatelka namítá, že v důsledku probíhajícího insolvenčního řízení dochází k omezování jejího vlastnického práva, konstatuje Ústavní soud, že se tak děje na základě zákona a způsobem v něm předvídaným, a to za účelem zákonné ochrany oprávněných zájmy věřitelů. O neoprávněný zásah do základního práva stěžovatelky na ochranu majetku se tedy nejedná.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Vzhledem k právě uvedenému závěru Ústavní soud stěžovatelku nevyzýval k odstranění vady jejího podání, spočívající v tom, že v plné moci advokáta nebylo v souladu s ust. §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu výslovně uvedeno, že je určena k zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. února 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu