ECLI:CZ:US:2000:4.US.144.2000
sp. zn. IV. ÚS 144/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti M. Z., M. K., a M. P., zastoupených JUDr. PhDr. S. B., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 1. 2000, č.j. 28 Cdo 2959/99-72, 28 Cdo 2960/99-72, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 1999, č.j. 23 Co 293/99-60 a ze dne 23. 7. 1999, č.j. 23 Co 294/99-63, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 1. 1999, č.j. 10 C 302/97-48, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 28. 4. 1999, č.j. 10 C 302/97-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 7. 3. 2000 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 1. 2000, č.j. 28 Cdo 2959/99-72, 28 Cdo 2960/99-72, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 1999, č.j. 23 Co 293/99-60 a ze dne 23. 7. 1999, č.j. 23 Co 294/99-63, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 1. 1999, č.j. 10 C 302/97-48, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 28. 4. 1999, č.j. 10 C 302/97-55.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 17. 11. 1998, č.j. 10 C 302/97-39 žalobě vyhověl a stěžovatelům (žalovaným) uložil povinnost vyklidit sporný byt a vyklizený jej žalobci předat do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Rozsudek byl právnímu zástupci stěžovatelů doručen dne 21. 12. 1998 a to postupem podle §48 odst. 2 o.s.ř. Právní zástupce rozsudek osobně převzal až dne 4. ledna 1999 a 18. ledna 1999 podal, současně s odvoláním, návrh na prominutí zmeškání lhůty k odvolání proti rozsudku. Návrh odůvodnil tvrzením doloženým lékařskou zprávou, podle něhož v den vystavení potvrzení byl neschopen fyzické a psychické aktivity. Uvedeným usnesením odvolacího soudu ze dne 22. 7. 1999 byl návrh stěžovatelů na prominutí zmeškání lhůty k odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 11. 1998, č.j. 10 C 302/97-39 pravomocně zamítnut. Usnesením odvolacího soudu ze dne 23. 7. 1999 bylo odvolání stěžovatelů odmítnuto jako opožděné. Proti oběma usnesením Městského soudu v Praze podali stěžovatelé dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 1. 2000, č.j. 28 Cdo 2959/99-72, 28 Cdo 2960/99-72 ve vztahu k usnesení Městského soudu v Praze soudu ze dne 22. 7. 1999, č. j. 23 Co 293/99-60 jako nepřípustné odmítnuto, a k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 1999, č.j. 23 Co 294/99-63 jako nedůvodné zamítnuto.
Stěžovatelé tvrdí, že napadenými usneseními bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a že zároveň došlo i k porušení čl. 28 a čl. 31 Listiny. V odůvodnění ústavní stížnosti, postrádajícím podrobnější ústavněprávní argumentaci, uvedli, že proti rozsudku soudu prvého stupně podali opožděné odvolání s návrhem na prominutí zmeškání lhůty. Důvodem zmeškání lhůty byla skutečnost, že jejich právní zástupce dne 4. 1. 1999, tj. v den, kdy převzal na poště náhradně doručený rozsudek a kdy běžel třináctý den lhůty pro odvolání, vážně onemocněl. Obecné soudy pak jejich návrhu na prominutí zmeškání lhůty nevyhověly, když došly k závěru, že právní zástupce mohl podat odvolání dříve, mohl využít služeb substituta nebo odvolání mohl podat alespoň blanketně. S tímto tvrzením stěžovatelé nesouhlasí. Zákon o advokacii dle jejich názoru nestanoví povinnost pracovat pro klienta i za cenu, že si tímto přivodí újmu na zdraví. Možnosti zajistit substituta nebylo pro vážný zdravotní stav právního zástupce možno využít. Domnívají se, že soudce, který rozhodoval o prominutí zmeškání lhůty, měl být vyloučen z projednávání a rozhodování věci ve smyslu §14 odst. 1 o.s.ř. z důvodu podjatosti, kterou dovozují ze skutečnosti, že v prvním stupni o žádosti rozhodoval za situace, kdy jeho rozsudek byl napaden odvoláním, které by bylo, dle jejich názoru, po věcné stránce nepochybně shledáno důvodným. Stěžovatelé tvrdí, že napadená usnesení obecných soudů ve svých důsledcích znamenají odmítnutí spravedlnosti.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v napadeném usnesení své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž toto odůvodnění obsahuje i stanovisko k námitkám stěžovatelů, které nyní reprodukují ve své ústavní stížnosti. Z toho důvodu odkázal na odůvodnění cit. usnesení a dodal, že argumentace stěžovatelů v části V. ústavní stížnosti, obsahující námitku podjatosti soudce, částečně vybočuje z předmětu dovolacího přezkumu, částečně jde o argumentaci hypotetickou a tedy nepřípustnou. Navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta a vyjádřil souhlas s jednáním bez jeho účasti.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že jeho napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do práv stěžovatelů chráněných Ústavou ČR, Listinou ani Úmluvou o ochraně základních práv a svobod. Při svém rozhodování postupoval v souladu s těmito normami, což je pregnantně uvedeno v odůvodnění napadených rozhodnutí, na která odkázal. Právní zástupce byl přítomen u jednání při vyhlašování rozsudku dne 17. 11. 1998 a již tehdy musel zvažovat možnost podat odvolání. Jestliže mu byl rozsudek doručován jako advokátu způsobem dle §47 odst. 2 o.s.ř., pak lze ztěží připsat soudu k tíži, že si jej nevyzvedl a zejména nepodal proti němu včas odvolání. Navrhl, aby ústavní stížnosti vyhověno nebylo.
Po posouzení obsahu napadených rozhodnutí, jakož i obsahu vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 10 C 302/97, Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv v projednávané věci. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s právním hodnocením skutkového stavu, tj. zda v daném případě ke zmeškání lhůty k podání odvolání došlo či nedošlo z omluvitelného důvodu ve smyslu §58 odst. 1 o.s.ř., přičemž stěžovatelé v odůvodnění ústavní stížnosti opakují námitky, jež uplatnili před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Z ústavní stížnosti nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny, a tudíž tvrzení stěžovatelů o porušení čl. v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, se Ústavnímu soudu jeví jako zjevně neopodstatněné. Posouzení omluvitelnosti důvodů, pro které došlo ke zmeškání lhůty, náleží nepochybně obecným soudům, a to s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat toto uvážení svým vlastním hodnocením. Stejně tak Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do ústavních práv zaručených v čl. 28 a čl. 31. Posledně uvedené tvrzení je v daných souvislostech zcela nepřípadné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. 8. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu