Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.09.2000, sp. zn. IV. ÚS 146/99 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 127/19 SbNU 181 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:4.US.146.99

sp. zn. IV. ÚS 146/99 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě, o ústavní stížnosti R. K., zastoupeného JUDr. Z. O., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 1998, č. j. 28 Ca 378/97-54, ve spojení s rozhodnutím ředitele BIS ze dne 30. 6. 1997, č.j. BIS-20-3/1-97, za účasti Městského soudu v Praze, a za vedlejšího účastenství Bezpečnostní informační služby, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 1998, č.j. 28 Ca 378/97-54 a rozhodnutí ředitele BIS ze dne 30. 6. 1997, č.j. BIS -20-3/1-97, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatel podal dne 19. 3. 1999 ústavní stížnost proti rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba na zrušení rozhodnutí ředitele Bezpečnostní informační služby ze dne 30. 6. 1997, č. j. BIS - 20 - 3/1 - 97. Tímto rozhodnutím byl potvrzen rozkaz ředitele BIS ve věcech personálních č. 68/1997 ze dne 17. 4. 1997, jímž byl stěžovatel propuštěn ze služebního poměru příslušníka BIS. Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení ustanovení §250h odst. 1, věta za středníkem, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť je podle jeho názoru v rozporu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Senát Ústavního soudu po zjištění, že návrh splňuje podmínky stanovené v ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tj., že je napadáno ustanovení právního předpisu, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti a po konstatování, že návrh splňuje formální náležitosti, rozhodl podle ustanovení §78 odst. 1 cit. zákona o Ústavním soudu, o přerušení řízení a postoupení návrhu plénu Ústavního soudu. O návrhu rozhodlo plénum Ústavního soudu nálezem sp. zn. Pl. ÚS 12/99, ze dne 27. 6. 2000, tak, že návrh zamítlo, a to z důvodů, které jsou publikovány pod č. 232/2000 Sb. Stěžovatel zejména vyčítá správnímu soudu to, jakým způsobem hodnotil úplnost a správnost skutkových zjištění provedených v původním řízení před orgány BIS. Nesouhlasí s tím, že soud odmítl jeho návrh na výslech zpracovatele zprávy správce sítě, i když si je vědom, že před správním soudem se zpravidla již dokazování neprovádí. Zásadní námitkou pak je, že správní soud nepřihlédl k tomu, že orgány BIS nedodržely zákonnou lhůtu ke skončení služebního poměru, která vyplývá z ustanovení §40 odst. 3 zák. č. 154/1994 Sb., o Bezpečností informační službě (dále jen "zákon o BIS"). Tuto skutečnost sice namítl až v řízení před soudem, tedy mimo lhůtu stanovenou §250h odst. 1 o.s.ř., podle jeho názoru však promeškání prekluzivní lhůty způsobuje neplatnost správních aktů, kterými byl ukončen jeho služební poměr, a to ex lege. K této skutečnosti měl soud přihlédnout z úřední povinnosti, což vyplývá z ustanovení §141 odst. 5 zákona o BIS. Pokud tak neučinil, došlo ke "konzervaci", protiprávního stavu. V souvislosti s řízením o návrhu na zrušení §250h odst. 1, věta za středníkem, o.s.ř. pak v podání ze dne 19. 7. 1999, jakož i v řízení před Ústavním soudem dne 27. 6. 2000, právní zástupce stěžovatele uvedl, že s ohledem na charakter činnosti BIS, kdy podstatná část spisového materiálu podléhá utajení, nemůže žalobce zpravidla všechny informace důležité pro formulaci žalobních důvodů získat dříve, než žalovaná strana předloží soudu spisový materiál. K tomu ovšem dochází ve lhůtách podstatně přesahujících lhůtu pro podání správní žaloby. V podstatě tedy pro stěžovatele nebylo ve lhůtě možné zjistit a ověřit, kdy vlastně vědomost nadřízených o jeho údajném porušení disciplíny nastala. Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ke stížnosti uvedl, že ústavní stížnost je v podstatě založena na polemice s ustanovením §250h odst. 1 o.s.ř. Podle jeho názoru nezpůsobuje případné nedodržení lhůty správním orgánem k vydání rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nicotnost rozhodnutí správního orgánu. Z tohoto důvodu se soud zabýval pouze námitkami uplatněnými v žalobě a poněvadž žalobce opakovaně tvrdil, že systémový čas v počítači se neshodoval s časem reálným, doplnil soud řízení zprávou správce počítačové sítě o systémovém čase. Tato zpráva vyzněla zcela jednoznačně, a proto nebylo třeba dokazování doplňovat výslechem správce sítě. Soud proto nesdílí názor stěžovatele o porušení rovnosti práv obou stran procesu a z tohoto důvodu navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Bezpečnostní informační služba ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že tvrzení v ní obsažená považuje za účelová. Poukázala na specifický charakter řízení ve správním soudnictví, které je ovládáno dispoziční zásadou, jakož i zásadu, že každý má pečovat o svá práva a je tedy jen na něm, resp. na jeho právním zástupci, jaké argumenty v žalobě uvede. V řízení před soudem rozhodně nebyl porušen princip rovnosti stran a BIS také popírá, že by v tomto řízení měla jako správní orgán výhodnější postavení nežli stěžovatel. Stěžovatel měl možnost seznámit se s obsahem zprávy správce sítě, měl možnost se k tomuto důkazu vyjádřit a není tedy pravdou, že důkaz byl pořízen mimo původní správní řízení. Z těchto důvodů navrhl vedlejší účastník zamítnutí ústavní stížnosti. V replice na stanoviska účastníka řízení a vedlejšího účastníka právní zástupce stěžovatele uvedl, že s jejich obsahem nesouhlasí a trvá na tom, že soud byl povinen přezkoumat dodržení lhůty dle §40 odst. 3 zákona o BIS, z moci úřední, což vyplývá i ze smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny. Pokud speciální zákon stanoví podmínky vydávání správních (služebních) rozhodnutí a nesplnění této zákonné podmínky (uplynutí lhůty) zakládá prekluzi, pak tuto skutečnost je třeba považovat za natolik významnou a důležitou, že k ní soud musí přihlédnout i bez návrhu. Vyplývá to i ze vztahu speciality mezi zákonem o BIS a občanským soudním řádem. Proto trvá na vyhovění ústavní stížnosti. Při jednání dne 4. 9. 2000 uvedl zástupce stěžovatele, že pokud jde o počátek běhu subjektivní lhůty pro propuštění, je přesvědčen o tom, že vědomost o údajném porušení discipliny stěžovatelem nastala u jeho nadřízených podstatně dříve, než proběhlo šetření inspekce, tedy před 27. 3. 1997, není však schopen toto datum blíže určit. Pokud jde o konec lhůty, zastává názor, že ta končí až pravomocným rozhodnutím. Tento názor opírá o rozsudek Městského soudu v Praze 38 Ca 323/97, ze dne 16. 7. 1998, který byl vydán v obdobné věci. Trvá proto na názoru, že k propuštění stěžovatele ze služebního poměru došlo po uplynutí prekluzivní lhůty a k této skutečnosti měl soud přihlédnout z úřední povinnosti. Pověřený zástupce vedlejšího účastníka uvedl, že názor o počítání konce prekluzivní lhůty nesdílí, neboť se opírá o publikované stanovisko Nejvyššího soudu ČR S 296/99. Toto stanovisko k výkladu obdobného ustanovení §106 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, stojí na názoru, že lhůtu je nutno dodržet pouze ve vztahu k rozhodnutí služebního orgánu prvého stupně. Pokud jde o počátek běhu lhůty, za ten považuje okamžik, kdy se o výsledku šetření inspekce dozvěděl ředitel BIS. K tomu došlo až dne 11. 4. 1997, což pověřený zástupce doložil ověřeným opisem z knihy služební pošty. Z těchto důvodů setrval na stanovisku, že k propuštění ze služebního poměru došlo v zákonné lhůtě. Ústavní soud po seznámení se s obsahem spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Ca 378/97, konstatoval, že spis neobsahuje rozhodnutí (rozkaz) ředitele BIS ve věcech personálních č. 68/1997 ze dne 17. 4. 1997, ale pouze rozhodnutí o odvolání, které vydal ředitel BIS dne 30. 6. 1997. Po doplnění dokazování v tomto směru Ústavní soud zjistil, že rozhodnutí (rozkaz) ze dne 17. 4. 1997 obsahuje popis jednání stěžovatele, které bylo důvodem pro propuštění ze služebního poměru. Nelze z něho však dovodit, kdy se služební orgán o tomto jednání dozvěděl, tedy, kdy započala běžet subjektivní lhůta stanovená v ustanovení §40 odst. 3 zákona o BIS. Po zvážení výše uvedených podání a provedených důkazů dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je důvodná. Podle ustanovení §141 odst. 5 zákona o BIS, se k zániku práva proto, že nebylo ve stanovené lhůtě uplatněno, přihlédne ve vymezených případech i tehdy, pokud to nebylo v řízení namítáno. Přitom mezi vymezené případy je zařazeno též propuštění ze služebního poměru z důvodů uvedených v §40 odst. 1 písm. d) cit. zákona, což je důvod, pro který byl ze služebního poměru propuštěn stěžovatel. Není tedy sporu o tom, že o propuštění stěžovatele mělo být rozhodnuto ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se služební orgán o důvodu propuštění dozvěděl, nejpozději pak do jednoho roku ode dne, kdy tento důvod vznikl. Námitkou stěžovatele, že nebylo respektováno ustanovení §141 odst. 5, zákona o BIS, se soud věcně nezabýval s tím, že nebyla uplatněna ve lhůtě stanovené pro podání správní žaloby. Navíc pak konstatoval, že cit. ustanovení dopadá, dle názoru soudu, pouze na řízení před správním orgánem. Jak vyplynulo z jednání před Ústavním soudem, stěžovatel zastává právní názor, že v uvedené lhůtě musí být celé řízení o propuštění ze služebního poměru ukončeno, musí tedy být v této lhůtě rozhodnuto pravomocně. Tento názor Ústavní soud odmítá, když v zásadě sdílí závěry obsažené ve Stanovisku Nejvyššího soudu ČR, S 269/99 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2/2000, 9, 96). Toto stanovisko se sice vztahuje k výkladu §106 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., o Policii ČR, toto ustanovení však vymezuje subjektivní lhůtu pro propuštění ze služebního poměru v podstatě obdobně jako je tomu v ustanovení §40 odst. 3 zákona o BIS. Ústavní soud je toho názoru, že z celé koncepce úpravy řízení ve věcech služebního poměru je zřejmé, že v propadné lhůtě musí být učiněno toliko rozhodnutí služebního orgánu v I. stupni. Pokud by zákonodárce chtěl stanovit požadavek, že ve stanovené lhůtě musí být rozhodnuto pravomocně, nepochybně by tak učinil výslovně. Skutečnost, že tak neučinil je logická, neboť v opačném případě by se veškerá další ustanovení zákona o BIS upravující lhůty pro odvolání a rozhodnutí o něm (§134 a §135), automaticky dostávala do rozporu s účelem a smyslem těchto lhůt, tedy s ponecháním dostatečného časového prostoru pro komplexní a spravedlivé posouzení věci. Je zřejmé, že při dodržení lhůt (byť zčásti pořádkových) by zpravidla bylo rozhodnutí o odvolání učiněno po subjektivní dvouměsíční lhůtě. Také ustanovení o tom, že podání odvolání nemá v případě propuštění odkladný účinek (§134 odst. 4 cit. zákona o BIS) by postrádalo smyslu, stejně jako výslovný požadavek, že v této lhůtě musí být rozhodnutí služebního orgánu doručeno. Z toho, co bylo výše uvedeno, má Ústavní soud za nesporně prokázané, že relevantní rozhodnutí významné pro posouzení dodržení lhůty bylo učiněno ředitelem BIS ve věcech personálních dne 17. 4. 1997, doručeno bylo stěžovateli 21. 4. 1997. Zda posledně uvedené datum spadá či nespadá do dvouměsíční subjektivní lhůty, tedy zda došlo či nedošlo k prekluzi práva, však nelze ani z prvostupňového ani z rozhodnutí odvolacího orgánu zjistit, stejně jako nelze zjistit, zda o odvolání bylo rozhodnuto po projednání v poradní komisi (§136 zákona o BIS). V tomto směru jsou obě rozhodnutí nepřezkoumatelná. Ústavní soud je přesvědčen, že pokud speciální zákon výslovně stanoví, že k určité skutečnosti se přihlédne i bez návrhu, a tak tomu v případě §141 odst. 5 zákona o BIS je, stíhá tato povinnost nejen správní orgán, ale i soud. Tato povinnost však především stíhá odvolací orgány, a proto z jeho rozhodnutí musí být zřejmé, že si takovou otázku položil, resp., že souhlasí s tím, jak byly tyto otázky vyhodnoceny v rozhodnutí prvostupňovém. Nutno konstatovat, že v daném případě nelze z předložených rozhodnutí zjistit, že si správní orgány ve věci rozhodující takovou otázku položily. Soud pak, jak již bylo uvedeno, se touto otázkou nezabýval. Stejně tak je Ústavní soud přesvědčen o tom (i když v projednávané věci nehraje tento problém klíčovou roli), že vyjdou-li dodatečně najevo okolnosti, které žalobce prokazatelně nemohl znát a tedy ani uplatnit ve lhůtě dle ustanovení §250b o.s.ř., a mají-li tyto okolnosti zásadní význam pro zákonnost rozhodnutí, musí k nim správní soud ve svém rozhodnutí přihlédnout. K tomuto závěru vede existující jednoinstančnost rozhodování ve správním soudnictví, nepřípustnost obnovy řízení a tedy faktická nemožnost zvrácení evidentně nezákonného rozhodnutí jiným prostředkem, nežli ústavní stížností. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že řízení jako celek nerespektovalo právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, když o jeho propuštění ze služebního poměru bylo rozhodnuto způsobem, který vzbuzuje pochybnosti o dodržení prekluzivní lhůty k takovému rozhodnutí. Z tohoto důvodu zrušil Ústavní soud též rozhodnutí odvolacího služebního orgánu, neboť především jeho povinností bylo přezkoumat rozhodnutí v celém rozsahu, tedy i co do včasnosti rozhodnutí, a to i bez návrhu. V novém řízení bude úkolem tohoto orgánu zaujmout jasné, a tedy i případně soudně přezkoumatelné, stanovisko k otázce dodržení prekluzivní lhůty k propuštění ze služebního poměru. Pokud jde o otázku, ve kterém okamžiku lze mít za to, že se služební orgán o porušení služební kázně dozvěděl, je Ústavní soud toho názoru, že tato informace nemusí být nějak zvlášť kvalifikovaná (nemusí tedy pocházet z určitého zdroje či být výsledkem nějakého zvláštního řízení), postačí, je-li natolik konkrétní a věrohodná, aby mohla být podkladem pro rozhodnutí. Ve smyslu ustanovení §22 zákona o BIS pak služebním orgánem nelze rozumět toliko ředitele BIS, ale též vedoucí organizačních útvarů této služby. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 4. září 2000