ECLI:CZ:US:2013:4.US.1476.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1476/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti společnosti Středomoravská nemocniční, a. s., se sídlem v Prostějově, Mathonova 291/1, zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Plzni, Kamenická 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2908/2008-300 ze dne 23. 2. 2011 v rozsahu, v němž dovolání bylo odmítnuto, výroku I. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 31/2007-237 ze dne 12. 10. 2007, výroku I., III., V., VI. a VII. rozsudku Okresního soudu v Prostějově č. j. 5 C 260/2003-133 ze dne 24. 4. 2006 a výroku I., II. a V. doplňujícího rozsudku Okresního soudu v Prostějově č. j. 5C 260/2003-151 ze dne 9. 10. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, zrušení shora označených výroků rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, žalobou podanou u Okresního soudu v Prostějově se vedlejší účastník (nezletilý M. G. zastoupený svými zákonnými zástupci) domáhal po změně a rozšíření žaloby po stěžovatelce náhrady škody způsobené mu na zdraví ve výši 748.800,- Kč na náhradě bolestného a 30.870.000,- Kč za ztížení společenského uplatnění, a to z důvodu, že dne 3. 10. 2001 mělo dojít na novorozeneckém oddělení prostějovské nemocnice k těžkému poškození jeho mozku v důsledku neprovedení včasné resuscitace při zástavě dechu a srdce. Okresní soud v Prostějově rozsudkem č. j. 5 C 260/2003-133 ze dne 24. 4. 2006 ve spojení s doplňujícím rozsudkem č. j. 5C 260/2003-151 ze dne 9. 10. 2006 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na bolestném 664.800,- Kč s úroky z prodlení a za ztížení společenského uplatnění 15.885.000,- Kč s úroky z prodlení, ve zbývajícím rozsahu požadované náhrady zamítl. Stěžovatelkou i vedlejším účastníkem podané odvolání Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 44 Co 31/2007-237 ze dne 12. 10. 2007 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ke stěžovatelkou podanému dovolání Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 25 Cdo 2908/2008-300 ze dne 23. 2. 2011 napadený rozsudek odvolacího soudu ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 164.800,- Kč na náhradě bolestného a ohledně částky 3.885.000,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění, dále ve vyhovujících výrocích ohledně úroků z prodlení a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení, jakož i rozsudek nalézacího soudu ve spojení s doplňujícím rozsudkem v témže rozsahu, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu řízení; jinak dovolání odmítl.
3. Dovolací soud v odůvodnění částečného zrušení rozsudků nalézacího a odvolacího soudu konstatoval, že jednotlivé složky práva na náhradu škody na zdraví jsou samostatné dílčí nároky, které se časově mohou odchylně naplňovat a také se samostatně promlčují. Žaloba na náhradu škody byla podle názoru dovolacího soudu podána včas a návrhem podaným soudu 16. 7. 2004 byla žaloba rozšířena v subjektivní dvouleté promlčecí době. V případě rozšíření žaloby dne 25. 7. 2005 však dovolací soud neučinil jednoznačný závěr o promlčení či nepromlčení tohoto rozšíření nároku a v částkách představujících rozdíl mezi rozšířením žaloby ze dne 16. 7. 2004 a odškodněním za bolest a ztížení společenského uplatnění přiznaným nalézacím a odvolacím soudem rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu v této části zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas se závěry obecných soudů k běhu promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění. Zastává názor, že vedlejší účastník o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (§106 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), věděl již po svém propuštění z JIP novorozeneckého oddělení Fakultní nemocnice v Olomouci, nejpozději pak tři měsíce po předmětné události ze dne 3. 10. 2001. V době, kdy vedlejší účastník provedl obě rozšíření žaloby dne 16. 7. 2004, resp. 25. 7. 2005, byl proto již podle stěžovatelky jeho nárok na dané rozšíření žaloby promlčen. Stěžovatelka napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká ve vztahu k otázce počátku běhu promlčecí lhůty neúplně zjištěný skutkový stav věci v důsledku zamítnutí jejích důkazních návrhů a porušení zásady volného hodnocení důkazů. Soud prvního stupně se její námitkou promlčení nezabýval vůbec. Odvolací soud uvedl pouze, že této námitce nepřisvědčil z důvodu, že žaloba byla podána před uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí lhůty a že další změny žaloby neměly na běh promlčecích lhůt vliv. Dovolací soud své tvrzení, že první změna žaloby ze dne 16. 7. 2004 byla učiněna v rámci subjektivní promlčecí doby, nijak neodůvodnil, ke druhé změně žaloby 25. 7. 2005 pak nezaujal Nejvyšší soud jednoznačný názor. Podle názoru stěžovatelky měl dovolací soud nejen u druhé změny žaloby ze dne 25. 7. 2005, ale i u první změny žaloby ze dne 16. 7. 2004 vrátit věc soudu prvního stupně, aby se na základě důkazů, které měl provést, náležitě vypořádal s námitkou promlčení. Stěžovatelka proto považuje napadená rozhodnutí obecných soudů za nezákonná, nedostatečně odůvodněná a porušující její právo na spravedlivý proces při nerespektování rovnosti účastníků řízení. S ohledem na shora uvedená tvrzení stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 5C 260/2003.
6. Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatelky ke stanovení počátku běhu promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění a její tvrzení, že nároky na vyšší náhradu uplatněné rozšířením žaloby vedlejším účastníkem dne 16. 7. 2004 a 25. 7. 2005 byly již promlčené.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou v zásadě záležitostí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5, str. 17).
8. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů [(§132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění (§120 odst. 1, 2 o. s. ř.). Obecný soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba.
9. K námitkám ke skutkovým zjištěním, zejména stran obecnými soudy neprovedených důkazů navrhovaných stěžovatelkou, je třeba připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení důkazů jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů, a tomu přijaté skutkové závěry, jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu. Zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
10. Taková situace v dané věci nenastala a Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy nepochybily v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad při provádění dokazování a při hodnocení důkazů a učinění právních závěrů z nich. Lze mít nicméně určité výhrady k postupu nalézacího soudu, který se otázkou běhu promlčecí lhůty z hlediska rozšíření žalovaného nároku ve svém rozhodnutí nezabýval. Pochybení stran právního názoru odvolacího soudu k běhu promlčecí lhůty napravil pak Nejvyšší soud i s odkazem na svou judikaturu.
11. Stěžovatelka se v otázce běhu promlčecí lhůty ztotožnila s názorem Nejvyššího soudu, pokud jde o včasné podání žaloby a zpochybnění včasnosti podání druhého rozšíření žaloby ze dne 25. 7. 2005, kdy Nejvyšší soud k posouzení včasnosti druhého rozšíření žaloby vrátil v této části věc Okresnímu soudu v Prostějově. Pokud jde o nesouhlas stěžovatelky s názorem Nejvyššího soudu, že návrhem vedlejšího účastníka podaným dne 16. 7. 2004 byla žaloba rozšířena před uplynutím subjektivní promlčecí doby, pak Nejvyšším soudem přijaté skutkové závěry k určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (co do určení, kdy se stěžovatelka dověděla o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá) mají věcné i logické zakotvení ve vzniklém zdravotním stavu vedlejšího účastníka a ve zjištěných skutkových okolnostech a není důvodu nesdílet úsudek, že tyto skutečnosti tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí Nejvyššího soudu v této části návrhu na rozšíření žaloby. Předmětné první rozšíření žaloby ze dne 16. 7. 2004 se týkalo pouze zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění. Přesvědčení stěžovatelky, že se vedlejší účastník dověděl o této škodě na zdraví a kdo za ni odpovídá již po jeho propuštění z JIP novorozeneckého oddělení Fakultní nemocnice, případně do tří měsíců po předmětné události ze dne 3. 10. 2001, neshledává Ústavní soud za případné.
12. V postupu Nejvyššího soudu a jím učiněném právním závěru k otázce počátku běhu promlčecí lhůty z hlediska uplatnění rozšíření nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění nelze spatřovat protiústavnost. V daném ohledu nelze dovodit zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů výkladu ani výkladový exces či nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí, případně extrémní rozpor s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či rozpor s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelky, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí své tvrzení o včasnosti prvního rozšíření žaloby neodůvodnil. Svůj závěr v této otázce opřel Nejvyšší soud o provedenou podrobnou rekapitulaci závěrů nalézacího a odvolacího soudu, kdy uvedl vyjádření znalkyně prof. MUDr. Hany Hrstkové, CSc., že zdravotní stav vedlejšího účastníka jak v otázce bolestného, tak ztížení společenského uplatnění, bylo možno posoudit až mnohem později, než v době propuštění vedlejšího účastníka z nemocnice. Dále konstatoval, že ztížení společenského uplatnění poškozeného vzniká v době, kdy se trvale nepříznivé následky pro jeho další život projeví, tedy v jeho zdravotním stavu nastanou takové změny, které do budoucna trvale omezí jeho další život. Ve vztahu k datu škodné události a s ohledem na zásady pro určování bodového ohodnocení pro stanovení výše odškodnění v případě ztížení společenského uplatnění učinil Nejvyšší soud následně jednoznačný závěr, že nejen žaloba, ale i první návrh vedlejšího účastníka na její rozšíření ze dne 16. 7. 2004 byly podány včas. Výklad podaný dovolacím soudem není v tomto směru zjevně svévolný, nepostrádá racionální základnu a právní závěr, k němuž dospěl, je přesvědčivý. Dovolací soud v tomto závěru přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo. Otázku, zda Nejvyšší soud dostál povinnosti dostatečného odůvodnění svého rozhodnutí, je třeba posuzovat ve světle okolností konkrétního případu posuzovaného jako celek. Rozsah této povinnosti se tak může měnit podle povahy daného rozhodnutí a Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud při svém rozhodování vybočil z daného argumentačního pole. V tomto kontextu Ústavní soud nezjistil, že by Nejvyšší soud nerespektoval kautelu spravedlivého procesu z hlediska povinnost soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí.
13. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování a řízení před obecnými soudy jako celek nevybočilo z mezí spravedlivého procesu a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu