ECLI:CZ:US:2002:4.US.15.02
sp. zn. IV. ÚS 15/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. H. L., advokátkou, proti průtahům v řízení o odvolání ze dne 27. 8. 2001 před Finančním ředitelstvím v Ústí nad Labem a proti exekučnímu příkazu ze dne 8. 8. 2001, čj. 19558/01/197970/2862, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 1. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem uložil Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, aby
* nepokračovalo v průtazích v řízení o jeho odvolání ze dne 27. 8. 2001, proti exekučnímu příkazu na prodej nemovitostí Finančního úřadu v Libochovicích ze dne 8. 8. 2001, čj. 19558/01/197970/2862, vydanému podle §73 odst. 6 písm. d) zák.č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů ("daňový řád"), k vymožení pohledávky v částce 2,797.623,- Kč,
* uvedený exekuční příkaz zrušilo,
* nahradilo náklady řízení k rukám právního zástupce stěžovatele do tří dnů od právní moci nálezu.
Stěžovatel uvedl, že exekučnímu příkazu ze dne 8. 8. 2001 předcházelo vydání zajišťovacího příkazu Finančního úřadu v Libochovicích ze dne 3. 7. 2001, čj. 17290/01/19790/2862, podle §71 odst. 1 daňového řádu. Proti tomuto zajišťovacímu příkazu podal odvolání, které Finanční ředitelství v Ústí nad Labem zamítlo rozhodnutím ze dne 8. 8. 2001, čj. 11746/150/2001, aniž se dle jeho názoru řádně vypořádalo se všemi odvolacími námitkami, čímž porušilo základní zásady daňového řízení.
Proti ústavní stížností napadenému exekučnímu příkazu ze dne 8. 8. 2001 podal stěžovatel dne 27. 8. 2001 odvolání, v němž namítal závažná porušení daňového řádu, která podrobně specifikoval. Zejména namítl, že mu exekuční příkaz nebyl doručen, že byl vydán před ukončením daňové kontroly a neobsahoval řádné zdůvodnění zajištění daně. Zajištění daně bylo provedeno v neúměrné výši, zajištěny měly být jiné hodnoty - např. zásoby, nikoli rodinný dům, ve kterém stěžovatel bydlí. Stěžovatel dále vznesl námitky i proti některým ustanovením daňového řádu. Ustanovení §99 daňového řádu považuje za diskriminační, neboť tím, že je v daňovém řízení vyloučeno použití správního řádu, který obsahuje lhůty pro vyřízení odvolání a daňový řád tyto lhůty neobsahuje, je v nerovném postavení vůči účastníkům správních řízení, na něž se správní řád vztahuje. Z uvedeného pak stěžovatel usuzuje, že ust. §99 daňového řádu je v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a rovněž tak s Ústavou České republiky. Zrušení ustanovení §99 daňového řádu však stěžovatel nenavrhl a ponechal na zvážení Ústavního soudu, zda využije svého práva dle ust. §64, odst. 2, písm. c) zákona 182/1993 Sb. Finanční orgány tím, že vydaly exekuční příkaz na prodej nemovitosti a finanční prostředky nezajistily jiným vhodným způsobem, byly vedeny podjatostí, s cílem poškodit stěžovatele a zostudit jej na veřejnosti.
Stěžovatel namítl, že ani po ukončení daňové kontroly vydaná zpráva o daňové kontrole č. 2/01, ze dne 27. 11. 2001, čj. 810/01/1979730/1449, neobsahuje žádný vyměřený daňový nedoplatek, který by mohl být podkladem pro vydání nějakého platebního výměru, jež by dostatečným způsobem odůvodnil vydání exekučního příkazu ze dne 8. 8. 2001. Dále uvedl, že prodej nemovitostí představuje velmi citelný a závažný zásah do jeho vlastnických práv a z toho důvodu podal návrh na odložení výkonu rozhodnutí, tj. exekučního příkazu ze dne 8. 8. 2001. Tento návrh Finanční úřad v Libochovicích zamítl rozhodnutím č. 300/2001 ze dne 17. 9. 2001, čj. 21248/01/197970/431. V důsledku toho pak dne 5. 10. 2001 urgoval u Finančního ředitelství v Ústí nad Labem vydání rozhodnutí o jeho odvolání proti exekučnímu příkazu ze dne 8. 8. 2001. Na urgenci bylo reagováno sdělením ze dne 19. 10. 2001 tak, že daňový řád odvolacímu orgánu žádné lhůty pro vydání rozhodnutí nestanoví. Stěžovatel s tvrzením, že odvolací daňový orgán při rozhodování o odvolání není vázán jakýmikoliv lhůtami, nesouhlasí. Ustanovení §99 daňového řádu, vylučující použití zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, v řízení daňovém, považuje za neústavní, diskriminační (ve srovnání s účastníky správního řízení podle správního řádu) a rozporné s čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatel je toho názoru, že současný systém správního soudnictví neposkytuje ochranu před nezákonnými postupy finančních a jiných správních orgánů, přičemž poukázal na nález Pléna Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001, publikovaný pod č. 276/2001 Sb. Závěrem uvedl, že postupem Finančního ředitelství v Ústí nad Labem a současným systémem správního soudnictví, byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 4, čl. 10, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava") , čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Jím tvrzenou záměrnou nečinnost Finančního ředitelství v Ústí nad Labem považuje za jiný zásah orgánu veřejné moci, ve smyslu ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo skutečnosti, které vedly k zahájení daňových kontrol u stěžovatele a zrekapitulovalo dosavadní průběh řízení. Mimo jiné uvedlo, že podle zajišťovacího příkazu ze dne 3. 7. 2001 měl stěžovatel složit jistotu na dosud nevyměřenou daň ve výši 3,000.000,- Kč. Podané odvolání Finanční ředitelství v Ústí nad Labem zamítlo rozhodnutím ze dne 8. 8. 2001. O správní žalobě pak Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl usnesením ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 16 Ca 373/01 tak, že řízení ve smyslu §250d odst. 3 o.s.ř. zastavil s odůvodněním, že zajišťovací příkaz je ve smyslu §71 daňového řádu rozhodnutím předběžné povahy, jde o dočasný prozatímní prostředek k zajištění účelu daňového řízení, tudíž je ve smyslu §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. nepřezkoumatelné. Jelikož na požadované zajištění stěžovatel složil pouze 200.000,- Kč, vydal Finanční úřad v Libochovicích dne 8. 8. 2001 dva exekuční příkazy na prodej nemovitostí, proti nimž stěžovatel podal odvolání dne 29. 8. 2001. V jednom případě bylo odvolání zamítnuto, ve druhém případě byl exekuční příkaz zrušen, neboť nemovitost, vůči níž směřoval, byla na základě darovací smlouvy ze dne 24. 7. 2001, s právními účinky vkladu ke dni 31. 7. 2001, převedena na matku stěžovatele. Proti této smlouvě byla podána Finančním úřadem v Libochovicích odpůrčí žaloba k Obvodnímu soudu pro Prahu 10. Za této situace Finanční úřad v Libochovicích vydal dne 25. 9. 2001 další exekuční příkaz, tentokrát na peněžní prostředky u banky. V důsledku pochybení banky však stěžovatel stihl ještě z účtu vybrat v hotovosti 250.000,- Kč. Rozhodnutími Finančního úřadu v Libochovicích ze dne 28. 2. 2002, čj. 5943/02/197970/2862, čj. 5363/01/197970/2862 a čj. 5364/02/197970/2862 bylo řízení ve věci zajišťovací exekuce ve smyslu §27 odst. 1 písm. g) daňového řádu zastaveno. Dne 27. 2. 2002 se totiž stal splatným vykonatelný výkaz nedoplatků, odpadl tedy důvod řízení a zajišťovací exekuce byla nahrazena exekucí daňovou (uhrazovací). Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel odvolání. Dne 28. 2. 2002 pak byl ve smyslu §73 odst. 4 písm. b) daňového řádu vydán exekuční příkaz na prodej nemovitosti čj. 5968/02/197970/2862, proti němuž podal stěžovatel odvolání, jež se t.č. nachází na Finančním úřadě v Libochovicích, odkud má být v nejbližší době postoupeno odvolacímu orgánu.
Dále se účastník řízení podrobně vyjádřil k jednotlivým námitkám stěžovatele obsaženým v odůvodnění ústavní stížnosti. Mimo jiné uvedl, že daňový řád nestanoví žádnou zvláštní lhůtu pro vyřízení odvolání. V praxi se postupuje tak, že se jednotlivá odvolání vyřizují v pořadí stanoveném na základě data, kdy je konkrétní odvolání postoupeno na finanční ředitelství. Mimo pořadí se výjimečně vyřizují podání téhož daňového subjektu, pokud souvisí s dřívějšími. Je tedy toho názoru, že řízení zbytečně neprotahuje, naopak postupuje v rámci svých pravomocí daných právním řádem.
Ústavní soud si dále vyžádal správní spis Finančního úřadu v Libochovicích ve věci čj. 19558/01/197970/2682, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
K průtahům v řízení
V ústavní stížnosti stěžovatel především namítal, že v řízení o jeho odvolání ze dne 27. 8. 2001 proti exekučnímu příkazu na prodej nemovitostí Finančního úřadu v Libochovicích ze dne 8. 8. 2001, čj. 19558/01/197970/2862, dochází k průtahům, a že nečinnost odvolacího orgánu urgoval bezvýsledně dne 5. 10. 2001. Ze shromážděných podkladů vyplývá, že Finanční ředitelství skutečně ve věci odvolání nejednalo asi po dobu šesti měsíců, tj. od jeho podání dne 27. 8. 2001 do 28. 2. 2002, kdy bylo zajišťovací řízení zastaveno rozhodnutím Finančního úřadu v Libochovicích čj. 5943/02/197970/2862, z důvodu, že dne 27. 8. 2002 se stala daň splatnou a zajišťovací exekuce byla nahrazena exekucí daňovou. Ve vyjádření k ústavní stížnosti vedlejší účastník argumentoval, jak výše uvedeno, že daňový řád nestanoví žádnou zvláštní lhůtu pro vyřízení odvolání a odvolal se na uplatňovanou praxi, kdy se jednotlivá odvolání vyřizují v pořadí stanoveném na základě data, kdy je konkrétní odvolání postoupeno na finanční ředitelství. Mimo pořadí se výjimečně vyřizují podání téhož daňového subjektu, pokud souvisí s dřívějšími. Pokud by se přednostně vyřizovala jednotlivá podání na základě urgence daňových subjektů, byla by porušena zásada rovnosti ve smyslu §2 odst. 8 daňového řádu a čl. 37 odst. 3 Listiny. Z vyjádření finančního ředitelství k ústavní stížnosti však nelze dovodit konkrétní důvody, které mu po uvedenou dobu bránily o odvolání rozhodnout v přiměřené lhůtě. Pokud by snad jediným důvodem pro tuto situaci byla skutečnost, že daňový řád žádnou lhůtu pro rozhodování o odvolání v řízení podle daňového řádu nestanoví, Ústavní soud považuje za nezbytné upozornit, že tento závěr z hlediska ústavnosti je zřejmě neakceptovatelný. I daňoví poplatníci mají, jak výše uvedeno, ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny, tedy právo na to, aby daňové řízení probíhalo bez zbytečných průtahů. Tomuto právu pak odpovídá povinnost orgánu veřejné moci ve věci bez zbytečných průtahů rozhodnout. Tyto ústavně zakotvené principy jsou často zakotveny přímo do textu (obyčejného) zákona. Nicméně ze skutečnosti, že v textu zákona, v daném případě daňového řádu, výslovně zakomponovány nejsou, nelze dovodit, že tyto principy orgány veřejné moci nejsou povinny ve své rozhodovací činnosti uplatňovat. V tomto směru lze poukázat na praxi aplikovanou ve správním řízení v demokratických státech, dle níž jisté obecné zásadní principy správního řízení (k nimž patří mj. i zásada, že rozhodnutí, které je úřad povinen učinit, musí přijmout v rozumné době) jsou závazným standardem správního řízení, a to bez ohledu na stav partikulárních předpisů.
Z vyžádaného správního spisu vyplývá, že Finanční úřad v Libochovicích rozhodnutím ze dne 28. 2. 2002, čj. 5943/02/197970/2862, zajišťovací řízení zastavil. Z pohledu Ústavního soudu tak došlo k situaci, kdy ani případné ústavní stížnosti vyhovující rozhodnutí Ústavního soudu, pokud by pro něj byly ústavněprávní důvody, by nemělo jakýkoliv praktický význam, neboť příčina, která dle přesvědčení stěžovatele jeho ústavní stížnost vyvolala odpadla a tím odpadl i předmět ústavní stížnosti. Z tohoto důvodu se ústavní stížnost jeví jako zřejmě neopodstatněná či dokonce nepřípustná, zejména též s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel má či bude mít k dispozici procesní prostředky k ochraně svých práv po vydání konečného rozhodnutí ve věci.
K návrhu na zrušení exekučního příkazu
Návrh stěžovatele, aby Ústavní soud zrušil exekuční příkaz Finančního úřadu v Libochovicích na prodej nemovitostí ze dne 8. 8. 2001, čj. 19558/01/197970/2862, vydaný podle §73 odst. 6 písm. d) zák.č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů ("daňový řád"), k vymožení pohledávky v částce 2,797.623,- Kč, postrádá jakoukoliv podrobnější ústavněprávní argumentaci (snad s výjimkou výše uvedeného tvrzení, že v řízení o odvolání proti danému exekučnímu příkazu dochází k průtahům). Evidentně se z hlediska ust. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jedná o návrh opožděný (§72 odst. 2 zákona) a návrh nepřípustný pro nevyčerpání prostředků (§75 odst. 1 zákona).
Ústavní soud má za to, že meritorně ústavní stížnost směřuje spíše proti rozhodnutí exekučnímu příkazu předcházejícímu, tj. proti zajišťovacímu příkazu Finančního úřadu v Libochovicích ze dne 3. 7. 2001, čj. 17290/01/19790/2862, vydanému podle §71 odst. 1 daňového řádu a na něj navazujícím rozhodnutím odvolacího orgánu a správního soudu. Odvolání stěžovatele proti tomuto zajišťovacímu příkazu Finanční ředitelství v Ústí nad Labem zamítlo rozhodnutím ze dne 8. 8. 2001, čj. 11746/150/2001. O následné správní žalobě proti uvedenému odvolacímu rozhodnutí pak Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl usnesením ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 16 Ca 373/01 tak, že řízení ve smyslu §250d odst. 3 o.s.ř. zastavil s odůvodněním, že zajišťovací příkaz podle §71 daňového řádu je rozhodnutím předběžné povahy, jde o dočasný prozatímní prostředek k zajištění účelu daňového řízení, tudíž je ve smyslu §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. nepřezkoumatelné. Ústavní soud je toho názoru, že měl-li stěžovatel za to, že plněním zajišťovacího příkazu bude či může být spáchána neodčinitelná újma, např. tím, že jeho nemovitosti budou k zajištění dosud nestanovené daně zpeněženy, tedy dříve, než bude vydáno konečné rozhodnutí ve věci, mohl ústavní stížností napadnout výše uvedené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, s poukazem na čl. 36 odst. 2 poslední věta Listiny, a případně spolu s ústavní stížností podat návrh podle §74 zákona.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, odpadla tím i podmínka pro rozhodování Ústavního soudu o návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení dle §62 odst. 4 zákona.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu