ECLI:CZ:US:2023:4.US.1518.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1518/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Sofie Komrskové, zastoupené JUDr. Ing. Janem Fišerem, advokátem, sídlem Dukelských hrdinů 406/23, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2023 č. j. 58 Co 144/2023-205, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. arch. Ladislava Komrsky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen ,,Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 2 odst. 3, čl. 9 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatelka v řízení o rozvod manželství domáhala u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") vyslovení neúčinnosti doručení předvolání k jednání konanému dne 20. 6. 2022. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 26. 1. 2023 č. j. 15 C 342/2020-182 návrh odmítl pro opožděnost. Dovodil, že stěžovatelka i její právní zástupce museli vědět o nařízeném termínu jednání, a to nejpozději k 14. 6. 2022, resp. k 17. 6. 2022. Návrh na neúčinnost doručení ze dne 17. 7. 2022 byl doručen soudu dne 15. 7. 2022 a soud jej tedy v souladu s §50d zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), považoval za opožděný. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o opožděnosti podání. Stěžovatelka v návrhu ani v odvolání netvrdila žádný důvod, pro který se s písemností nemohla seznámit od okamžiku vhození zásilky do její schránky dne 21. 6. 2022. Rozhodnutí soudu prvního stupně Městský soud v Praze změnil tak, že se návrh zamítá.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí celou řadu pochybení obvodního i městského soudu. Návrh na vyslovení neúčinnosti doručení předvolání k jednání nebyl podle ní podán opožděně. S písemností se seznámila až 30. 6. 2022. Námitku tedy podala v zákonem stanovené lhůtě. V ústavní stížnosti podrobně rozebírá a opakuje, proč je závěr soudů o opožděnosti podání nesprávný. V ústavní stížnosti dále uvádí, že se soudy nezabývaly námitkou podjatosti soudkyně. Stěžovatelka rozsáhle argumentuje, v čem podjatost soudkyně spatřuje. Námitka podjatosti byla podle stěžovatelky nedílnou součástí námitky neúčinnosti doručení. Stejně tak měl odvolací soud rozhodnout i o vadách týkajících se doručování předvolání k jednání. Stěžovatelka dále rozporuje postup soudu prvního stupně, který rozhodl na jednání bez její přítomnosti. Stěžovatelka dále uvádí, že v usnesení o odmítnutí návrhu musí být navrhovatel vždy poučen o tom, že do jednoho měsíce od právní moci usnesení může podat žalobu. V daném případě se tak ale nestalo. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že přistoupil ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně. Na rozdíl od soudu prvního stupně návrh zamítl. Podle stěžovatelky měl přistoupit ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně. Pokud rozhodnutí změnil, a navíc nenařídil jednání, porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Odvolací soud se v rozhodnutí nevypořádal s jejími argumenty. Stěžovatelka považuje celé řízení za zmatečné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Byla podána oprávněnou navrhovatelkou, je přípustná a byla podána včas. Stěžovatelka je zastoupena advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
6. Ústavní soud předně podotýká, že se nemůže zabývat veškerými argumenty obsaženými v ústavní stížnosti. Část z nich totiž napadá postup soudů, který nijak nesouvisí s napadeným rozhodnutím a stěžovatelka má možnost tyto argumenty uplatnit v odvolacím řízení proti rozhodnutí ve věci samé. Uvedené se týká namítané podjatosti soudkyně a vadného předvolání k jednání. Jak správně uvádí i odvolací soud, jsou tyto námitky pro posuzování neúčinnosti doručení bezpředmětné a budou předmětem posouzení odvolacím soudem při projednání odvolání ve věci samé. Nelze přisvědčit stěžovatelce, že jde o pochybení soudu, pokud o těchto námitkách nerozhodl společně s posouzením neúčinnosti doručení. Ze stejných důvodů není možné se v řízení o této ústavní stížnosti zabývat ani stěžovatelkou namítaným pochybením soudu prvního stupně, který rozhodl ve věci samé bez přítomnosti stěžovatelky.
7. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudů o opožděnosti jejího návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení. Návrh na vyslovení neúčinnosti doručení je třeba podle §50d o. s. ř. podat do 15 dnů ode dne, v němž se adresát s doručovanou písemností seznámil nebo mohl seznámit. Soudy přitom správně dovozují, že rozhodný je den, kdy se adresát s listinou mohl seznámit. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud stěžovatelce dostatečným způsobem odůvodnil, proč byl tímto datem nejpozději den 21. 6. 2022, kdy jí byla písemnost vhozena do schránky. Stěžovatelka netvrdila žádný důvod, pro který se s písemností od tohoto okamžiku nemohla seznámit. Soud v napadeném rozhodnutí srozumitelně a logicky uvedl, na základě jakých skutečností a úvah dospěl k závěru o opožděnosti podání. Stejně tak soud stěžovatelce vysvětlil, proč nepokládá rozhodnutí soudu prvního stupně za nicotné, včetně odkazu na relevantní judikaturu. V odůvodnění rozhodnutí se vypořádal s veškerými argumenty stěžovatelky, které stěžovatelka uvádí i v ústavní stížnosti. Skutečnost, že soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
8. Ústavnímu soudu není zřejmé, co má stěžovatelka na mysli svojí výhradou, že soud v odmítnutí návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení stěžovatelku nepoučil, že do jednoho měsíce od právní moci usnesení může podat žalobu. Takové poučení postrádá logiku a není zřejmé, o možnosti podání jaké žaloby by soud měl stěžovatelku poučovat.
9. Ústavní soud nesouhlasí ani s argumenty stěžovatelky týkajícími se nesprávného postupu městského soudu, který bez nařízení jednání změnil rozhodnutí obvodního soudu. Směřuje-li odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, občanský soudní řád výslovně umožňuje rozhodnout o podaném odvolání bez nařízení jednání [§214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.]. Soud by měl i v těchto případech přistoupit k nařízení jednání tehdy, je-li namístě provádět dokazování [nález ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2785/07 (N 10/52 SbNU 103)]. To však v posuzovaném případě prováděno nebylo. Nelze odhlédnout ani od toho, že byť krajský soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, fakticky šlo o jeho potvrzení, když namísto odmítnutí návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení rozhodl o zamítnutí tohoto návrhu. Jde totiž pouze o nápravu způsobu rozhodnutí, jeho účinky zůstávají shodné.
10. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu