ECLI:CZ:US:2022:4.US.1567.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1567/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Štrochové, zastoupené JUDr. Lenkou Šimanovou, advokátkou, sídlem Masarykovo nám. 1007, Vizovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2021 č. j. 30 Cdo 502/2021-312, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2020 č. j. 70 Co 25/2020-126 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. června 2019 č. j. 15 C 246/2018-85, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva (svobody) a ústavněprávní principy zakotvené v čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 240 000 Kč, jež jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 Nc 701/2009 (I. výrok) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok).
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem podle §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř. "), potvrdil rozsudek obvodního soudu (I. výrok) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok).
4. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka blanketním dovoláním. Následně v jeho doplnění vymezila přípustnost tak, že napadené rozhodnutí závisí podle ní "na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a tato právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak." K tomu dodala, že podání dovolání v této věci není vyloučeno ani podle §238 o. s. ř., když daná věc nespadá pod žádný z případů vyjmenovaných v tomto ustanovení, tudíž dovolání v této věci je podle ní přípustné. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky jako nepřípustné podle §237 ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř. (I. výrok) odmítl a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že její podání ze dne 2. 1. 2009, učiněné u Okresního soudu ve Zlíně, o němž bylo rozhodováno v řízení vedeném pod sp. zn. 6 Nc 701/2009, obsahovalo náležitosti žaloby, o níž mělo být věcně rozhodnuto, nikoli jen návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů před zahájením řízení o (budoucí) žalobě (jak uzavřely obvodní soud a městský soud).
6. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka také v odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem. Dovozuje, že rozsudek městského soudu řeší otázky zásadního právního významu, a to neúplně a nesprávně. Usnesení Nejvyššího soudu je tudíž nesprávné a nepřezkoumatelné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario); k přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu viz níže (sub IV.).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 9. až 11.), posléze proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu (body 12. a 13.).
9. Stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy napadla rozsudek městského soudu dovoláním, kopii jehož odůvodnění přiložila k ústavní stížnosti. Z jeho obsahu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka ve II. části vymezila přípustnost dovolání způsobem rekapitulovaným výše (sub 4.) a poté se věnovala důvodnosti dovolání. Je tedy patrné, že stěžovatelka, resp. její tehdejší právní zástupkyně, nevzala v úvahu předepsané obsahové náležitosti dovolání (viz §241a odst. 2 o. s. ř.), a to jednak předpoklady přípustnosti (§237 o. s. ř.), které v jejím dovolání chybí (nelze v něm nalézt jedinou vymezenou otázku hmotného práva nebo procesního práva, na které je založen napadený rozsudek městského soudu, absentují odkazy na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, příp. Ústavního soudu, k takové otázce), jednak způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1, věta první, o. s. ř.), jímž je nesprávné právní posouzení věci (který podle Nejvyššího soudu v dovolání "nevystihla"). Odmítnutí dovolání je ústavně konformní (byť pouhý odkaz na §243c odst. 1 o. s. ř. není dostatečný, neboť toto ustanovení vymezuje tři důvody odmítnutí dovolání; nejde však o vadu takového významu, která by mohla vést ke kasaci napadeného usnesení).
10. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím), zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel.
11. Ústavní soud dodává, že v době doplnění blanketního dovolání (v lednu 2021) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované právní regulace existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce (její tehdejší právní zástupkyni) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Tento závěr koresponduje přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
12. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění jeho obsahových náležitostí má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu.
13. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelky důvodně odmítnuto proto, že nebylo věcně projednatelné, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu - považovat za přípustnou.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle §43 odst. 1 písm. e) zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu