Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.01.2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000 [ nález / ČERMÁK / výz-3 ], paralelní citace: N 12/21 SbNU 91 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:4.US.158.2000

sp. zn. IV. ÚS 158/2000 Nález Ústavní soud rozhodl dne 22. ledna 2001 v senátě ve věci ústavní stížnosti 1) L. B., 2) ing. J. T., 3) ing. V. L., 4) J. L., 5) M. K., všech zastoupených JUDr. J. T., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 1999, čj. 6 To 69/99-648, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999, čj. 4 T 15/98-506, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §250b trestního zákona, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze, 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 1999, č.j. 6 To 69/99-648, se zrušuje. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným rozsudkům obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o vině a trestu stěžovatelů, tito tvrdí, že se jimi cítí být dotčeni ve svých právech ústavně zaručených v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé uvádí, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 1999, čj. 6 To 69/99-648, byl L. B. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 trestního zákona, ve znění zákona č. 353/1997 Sb., a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, ostatní stěžovatelé ing. J. T., ing. V. L., J. L. a M. K. byli uznáni vinnými pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) §250b odst. 1, 5 trestního zákona, ve znění zákona č. 253/1997 Sb., a odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Vrchní soud vyšel, pokud jde o skutková zjištění, ze závěrů rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999, čj. 4 T 15/98-506, který posoudil jednání obžalovaných jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, resp. pomoc k tomuto trestnému činu, avšak vzhledem k novele trestního zákona zákonem č. 253/1997 Sb. účinným od 1. 1. 1998, který zavedl novou skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu podle §250b, jež je podle názoru vrchního soudu ve vztahu k obecnému trestnému činu podvodu podle §250 trestního zákona speciální skutkovou podstatou, zrušil odvoláními napadený rozsudek městského soudu, v rozsahu týkajícím se stěžovatelů, a ve věci sám rozhodl. Stěžovatelé tvrdí, že provedené důkazy byly obecnými soudy účelově interpretovány, že zavinění přímého pachatele, jakož i dalších účastníků trestného činu, nebylo prokázáno způsobem, který vylučuje důvodné pochybnosti, a že důkazy, kterými hodlali prokázat svoji nevinu, obecné soudy neprovedly, aniž by to odůvodnily. Pokud jde o rozhodnutí vrchního soudu, ten se potřebě dokazovat subjektivní stránku trestného činu vyhnul tím, že jednání přímého pachatele posoudil jako úvěrový podvod, když změnu právní kvalifikace odůvodnil tím, že toto ustanovení je pro obžalované i při stejné trestní sazbě příznivější, neboť umožňuje podmíněné propuštění již po polovině odpykaného trestu, zatímco při původní právní kvalifikaci by s ohledem na ustanovení §62 trestního zákona odsouzení museli odpykat nejméně dvě třetiny uloženého trestu. Stěžovatelé rovněž nesdílí názor vrchního soudu o tom, že ustanovení §250b trestního zákona o úvěrovém podvodu je ve vztahu k trestnému činu podvodu ustanovením speciálním a argumentují opačně. Tvrdí, že ustanovení o úvěrovém podvodu zahrnuje i jednání, která by jako podvod nemohla být posouzena pro nedostatek subjektivní stránky (nedostatek úmyslu obohatit se) i pro nedostatek stránky objektivní (jednání poškozeného v omylu), což podle nich znamená, že nelze tvrdit, že ustanovení o úvěrovém podvodu je obecně příznivější jen proto, že není obsaženo v ustanovení §62 trestního zákona. Proto za situace, kdy stěžovateli Brodskému nebyl dostatečně prokázán úmysl obohatit se ke škodě cizího majetku v době sjednávání úvěrové smlouvy, je posouzení jeho jednání jako úvěrového podvodu v rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny, stejně jako i u ostatních stěžovatelů, když jejich trestnost je v rámci zásady akcesority účastenství závislá na trestnosti hlavního pachatele. S ústavní stížností stěžovatelé spojili návrh na zrušení ustanovení §250b trestního zákona, v platném znění, neboť mají za to, že v důsledku zákonné konstrukce tohoto trestného činu dochází při aplikaci tohoto ustanovení ke zvýhodnění ochrany majetku banky proti ochraně majetku jiných subjektů, ať podnikatelských či soukromých osob. K ústavní stížnosti se vyjádřil Vrchní soud v Praze, který ve svém sdělení ze dne 26. 7. 2000, stejně jako Městský soud v Praze ve sdělení ze dne 19. 7. 2000, odkázal na závěry vyjádřené v napadeném rozsudku. Vrchní státní zastupitelství v Praze se k ústavní stížnosti v soudem stanovené lhůtě nevyjádřilo a postavení vedlejšího účastníka se přípisem ze dne 24. 11. 2000 vzdalo, stejně tak se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo i Městské státní zastupitelství v Praze. Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 15/98, Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností napadeným rozsudkem byli stěžovatelé a obžalovaný J. H. uznáni vinnými jednáním podrobně rozvedeným ve skutkové větě, jež bylo v případě L. B. shledáno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1,4 trestního zákona, neboť ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že někoho uvedl v omyl a způsobil na cizím majetku škodu velkého rozsahu, v případě ostatních obžalovaných bylo toto jednání kvalifikováno jako pomoc podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k trestnému činu podvodu. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek Městského soudu v Praze v rozsahu týkajícím se stěžovatelů, neboť další odsouzený, J. H., odvolání nepodal a rozsudek ohledně jeho osoby nabyl právní moci dne 16. 2. 1999. Vrchní soud v Praze uznal stěžovatele vinnými, stručně řečeno, tím, že v podvodném úmyslu vytvořit podmínky a předpoklady pro čerpání bankovního úvěru a finančně z něho profitovat L. a K. navedli B., aby získal bankovní úvěr pro vykonstruovaný podnikatelský záměr, poskytli mu vstupní finanční prostředky a opatřili kancelářské prostory k podnikání, L. předjednal, zařizoval a zrealizoval pro B. zahraničního obchodního partnera, opatřil veškeré podklady a potřebné materiály k získání úvěrového zdroje pro obchodní projekt, T. společně s L. a K. opatřili pro B. nemovitost, kterou získal do bezpodílového spoluvlastnictví za cenu 400 000,-- Kč. Cenu této nemovitosti znalec z oboru stavebnictví (již odsouzený H.) nadhodnotil a pro účely úvěrového řízení ji určil částkou přes 11 milionů Kč (pro případ tísně částkou přes 8 milionů Kč), ačkoliv jiný znalec téhož oboru ji ocenil částkou přes 400 tisíc Kč. B. poté v Komerční bance, a. s., Praha, uzavřel dne 22. 11. 1994 smlouvu o poskytnutí účelového úvěru na částku 9 milionů Kč, zajištěného zřízením zástavního práva k uvedené nemovitosti, přestože věděl, že úvěr ani smluvně dohodnuté úroky nebude schopen splácet a že čerpaný úvěr nebude použit v souladu s podmínkami úvěrové smlouvy, když následně z poskytnuté finanční částky poskytl T., L., K. a L. celkem 6 710 000,-- Kč. Vrchní soud uznal B. vinným trestným činem úvěrového podvodu a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, ostatní stěžovatele pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu a k trestům odnětí svobody v trvání pěti roků. Z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze vyplynulo, že odvolací soud se vyrovnal se všemi námitkami vznesenými stěžovateli v odvoláních, že potvrdil skutková zjištění Městského soudu v Praze jako správná a úplná, že sdílel stejný názor jako městský soud na věrohodnost výpovědí jednotlivých stěžovatelů a že z tohoto důvodu neshledal návrhy na doplnění dokazování důvodnými. Vrchní soud však konstatoval, že skutková zjištění byla nesprávně právně kvalifikována, neboť novelou trestního zákona č. 235/1997 Sb., účinnou od 1. 1. 1998, byla do trestního zákona zakotvena nová skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle §250b trestního zákona, která je ve vztahu ke skutkové podstatě trestného činu podvodu speciální a naplnění jejích znaků vylučuje použití ustanovení §250 trestního zákona. Protože podle vrchního soudu podstatou jednání Brodského bylo rovněž to, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje a hrubě zkreslené údaje zamlčel a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu a že ostatní stěžovatelé mu poskytli pomoc ke spáchání tohoto činu, zejména opatřením prostředků a radou, je nesporné, že takové jednání, pokud by bylo spácháno za účinnosti trestního zákona ve znění citované novely, by naplňovalo znaky trestného činu úvěrového podvodu, resp. pomoci k tomuto trestnému činu. Vzhledem k tomu, že právní kvalifikace jednání B. jako trestného činu podle §250b odst. 1, 5 trestního zákona (a v návaznosti na to i právní kvalifikace jednání ostatních stěžovatelů) je z hlediska ustanovení §16 odst. 1 trestního zákona příznivější, vrchní soud napadený rozsudek v rozsahu týkajícím se stěžovatelů zrušil a ve věci sám rozhodl. Při rozhodování o trestu vrchní soud vycházel ze stejných hledisek jako městský soud a stěžovatelům uložil tresty odnětí svobody ve stejné výměře s tím, že režim výkonu trestu zmírnil zařazením do věznice s dozorem. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je důvodná. Stěžovatelé byli obžalováni a následně soudem prvého stupně odsouzeni pro trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 4, resp. pomocí k tomuto trestnému činu podle ustanovení §10 odst. 1 písm. c) k §250 odst. 1, 4 trestního zákona, neboť se dopustili deliktního jednání za účinnosti trestního zákona ve znění před 1. 1. 1998, kdy nabyl účinnosti zákon č. 253/1997 Sb., jímž byla do trestního zákona zahrnuta nová skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu. Odvolací soud však naznal, že právní kvalifikace jednání stěžovatelů podle ustanovení §250b odst. 1, 5, resp. §10 odst. 1 písm. c) k §250b odst. 1, 5 trestního zákona, ve znění po citované novele, je z hlediska ustanovení §16 odst. 1 trestního zákona příznivější, neboť s ohledem na ustanovení §62 odst. 1 trestního zákona u trestného činu úvěrového podvodu, osoba odsouzená za tento trestný čin, může být podmíněně propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody po výkonu jeho poloviny, zatímco osoba odsouzená za trestný čin podvodu může být propuštěna až po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody. Z toho odvolací soud vyvodil, že je třeba ve smyslu §16 odst. 1 trestního zákona posuzovat trestnost činu obžalovaných podle zákona pozdějšího, tj. trestního zákona ve znění zákona č. 235/1997 Sb., neboť použití tohoto trestního zákona pro obžalované skýtá příznivější výsledek než použití trestního zákona ve znění účinném v době spáchání činu, a proto rozsudek soudu prvého stupně v příslušném rozsahu zrušil a ve věci sám rozhodl. Podle čl. 40 odst. 6 Listiny se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Tato zásada odmítající zpětnou časovou působnost trestního zákona je promítnuta v ustanovení §16 odst. 1 trestního zákona, podle kterého trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Podle dosavadní ustálené judikatury obecných soudů, týkající se časové působnosti trestního zákona, je rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu (NS ČR 3 To 48/90), resp. závěr, že použití nového práva je pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější, než právo dřívější (R 73/1951, R 76/1951). V daném případě šlo o posouzení, zda z hlediska trestnosti hlavního pachatele B. je použití ustanovení §250 odst. 1, 4 trestního zákona (dřívějšího zákona), příznivější než použití ustanovení §250b odst. 1, 5 trestního zákona, ve znění po novele, zákonem č. 235/1997 Sb. (pozdějšího zákona). Důvodová zpráva k zákonu č. 235/1997 Sb. v souvislosti s doplněním §250b konstatovala, že doplněním ustanovení o trestném činu podvodu bylo sledováno rozšíření trestního postihu na další formy podvodného jednání, které sice bylo trestné již podle stávající právní úpravy, ale zpravidla se nedokázalo. Stávající skutková podstata trestného činu podvodu totiž vyžaduje, aby pachatel měl podvodný úmysl již v době, kdy začne naplňovat objektivní stránku, pokud např. úmysl "podvést" získá až v průběhu takového jednání nebo dodatečně (např. rozhodne se úvěr použít bez souhlasu věřitele na zcela jiný účel), trestného činu podvodu se nedopustí, ačkoliv výsledek a subjektivní vztah pachatele k němu je stejný. Protože nikoliv ve všech případech bylo možno postihovat podle stávající skutkové podstaty trestného činu podvodu i jednání spočívající v uvedení nepravdivých údajů v rámci jednání o uzavření smlouvy o poskytnutí úvěru (a obdobně i dotace nebo subvence), a tím spíše případy, kdy pachatel již poskytnutý úvěr použil na jiný než sjednaný účel, bylo navrženo zařadit mezi trestné činy proti majetku zvláštní skutkovou podstatu trestného činu podvodu postihující podvodná jednání v úvěrové oblasti. Trestnost pachatele je důsledkem jeho trestní odpovědnosti. Základem trestní odpovědnosti je pachatelovo deliktní jednání, jež naplňuje po materiální i formální stránce skutkovou podstatu trestného činu. Jednání, za které pachatel může být uznán vinným a uložen mu trest, tedy musí být posouzeno podle souhrnu všech trestněprávních norem, které jsou relevantní pro výrok o vině a o trestu. Podle toho, zda souhrn takovýchto norem podle pozdějšího zákona je ve srovnání se souhrnem norem dřívějšího zákona, je jako celek pro pachatele příznivější, či nikoliv, lze rozhodnout o aplikaci pozdějšího zákona. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, Vrchní soud v Praze opřel svoje rozhodnutí o použití pozdějšího zákona o jedinou trestně právní normu, a to o ustanovení §62 trestního zákona, ze kterého vyvodil, že pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody jsou příznivější podmínky u osoby odsouzené pro trestný čin úvěrového podvodu než u osoby odsouzené pro trestný čin podvodu. Ustanovení §62 trestního zákona však není relevantní normou pro výrok o vině a trestu pachatele, neboť souvisí s výkonem již uloženého trestu, a z tohoto důvodu nemůže být rozhodující normou pro posouzení trestnosti činu z hlediska časové působnosti trestního zákona. Jakékoliv jiné srovnání příslušných jiných norem z hlediska příznivosti výsledku podle pozdějšího zákona v odůvodnění rozsudku vrchního soudu chybí. Rozhodnutí o použití pozdějšího zákona tak v této části postrádá dostatečné odůvodnění a jeví rysy nepřezkoumatelnosti. Ústavní soud, respektuje čl. 90 Ústavy ČR, již dříve uvedl, že mu nepřísluší generelně zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, nicméně je tak oprávněn učinit v případě, kdy se soudní rozhodnutí ocitne v rozporu s ústavně chráněnou zásadou řádného a spravedlivého procesu, jak se v projednávaném případě také stalo. Dalšími námitkami vznesenými v ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval, neboť jejich opodstatněnost či důvodnost lze zkoumat až poté, co bude řádným způsobem rozhodnuto v otázce časové působnosti trestního zákona. Ústavní soud se rovněž nemohl zabývat návrhem na zrušení ustanovení §250b trestního zákona spojeným s ústavní stížností, neboť ze shora uvedených důvodů není aplikace citovaného ustanovení zatím postavena najisto, a není tedy důvod podrobit toto ustanovení soudní kontrole. Rozhodnutím ve věci též odpadla nutnost rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud pro porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadený rozsudek podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 22. ledna 2001