ECLI:CZ:US:2019:4.US.1603.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1603/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Města Český Krumlov se sídlem v Českém Krumlově, náměstí Svornosti 1, zastoupeného JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou se sídlem v Českém Krumlově, třída Míru 146, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Afs 65/2018-42 ze dne 7. března 2019, Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 51 Af 31/2016-36 ze dne 24. ledna 2018, rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství č. j. 45266/16/5000-10610-701638 ze dne 13. října 2016 a č. j. 45267/16/5000-10610-701638 ze dne 13. října 2016, Finančního úřadu pro Jihočeský kraj č. j. 412401/16/2200-31471-305330 ze dne 15. března 2016 a č. j. 412449/16/2200-31471-305330 ze dne 15. března 2016, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovateli byla Ministerstvem kultury poskytnuta dotace na projekt "Revitalizace areálů klášterů Český Krumlov" (dále jen "projekt"), v jehož rámci stěžovatel v rozporu s dotačními podmínkami nevyhlásil pro realizaci jedné ze zakázek výběrové řízení. Finanční úřad pro Jihočeský kraj (dále jen "správce daně") vydal proto dne 13. 1. 2016 platební výměry na odvody za porušení rozpočtové kázně, které stěžovatel řádně uhradil.
2. Proti následným rozhodnutím správce daně č. j. 412401/16/2200-31471-305330 a č. j. 412449/16/2200-31471-305330, oběma ze dne 15. 3. 2016, kterými bylo stěžovateli vyměřeno penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně za období 19. 8. 2011 až 21. 1. 2016 ve výši 181 500 Kč a 32 030 Kč podal stěžovatel odvolání, které Odvolací finanční ředitelství zamítlo, a rozhodnutími č. j. 45266/16/5000-10610-701638 a č. j. 45267/16/5000-10610-701638, oběma ze dne 13. 10. 2016, rozhodnutí správce daně potvrdilo.
3. Zamítavá rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství napadl stěžovatel žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), který ji jako nedůvodnou zamítl rozsudkem č. j. 51 Af 31/2016-36 ze dne 24. 1. 2018. Nejvyšší správní soud stěžovatelovu kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu zamítl rozsudkem
č. j. 10 Afs 65/2018-42 ze dne 7. 3. 2019.
4. Proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu, krajského soudu a rozhodnutím orgánů finanční správy se stěžovatel brání ústavní stížností a navrhuje jejich zrušení. Přestože stěžovatel petitem brojí proti rozhodnutím správce daně a rozsudkům správních soudů, vyhodnotil Ústavní soud ústavní stížnost podle obsahu jako celek a za napadená rozhodnutí považuje i výše uvedená zamítavá rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, která stěžovatel napadl ve správním soudnictví.
5. Stěžovateli měla být napadenými rozhodnutími neústavně uložena povinnost zaplatit penále za prodlení, jež z velké části nezavinil; pouze nevěděl, kam konkrétně má dotační prostředky vrátit a nikdo z dotazovaných subjektů (včetně správce daně) mu tuto informaci nesdělil. Podle stěžovatele správce daně porušil zásadu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí - v žádném zákoně není stanoveno, že by pro jedno porušení rozpočtové kázně mohly být vydány dva platební výměry rozlišené podle zdroje financování.
6. Správní soudy podle stěžovatele nesprávně hodnotily důkaz čestným prohlášením zaměstnanců projektu, který podle stěžovatele prokazuje jeho snahu vrátit prostředky ještě před zahájením daňové kontroly, a porušily tak jeho právo na tzv. spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Počátek prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně je neústavně spojen se dnem následujícím po dni porušení - podle textu zákona se však má penále vyměřovat za prodlení s odvodem, nikoli za prodlení se samotným porušením rozpočtové kázně. Přesný okamžik vzniku prodlení je pro daňové subjekty předem neurčitelný, zejm. pokud si porušení rozpočtové kázně nejsou vědomi. Den porušení rozpočtové kázně, tudíž i splatnost odvodu a penále, jsou určovány správním aktem, což je podle stěžovatele v rozporu s právem vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a ukládáním daní a poplatků jen na základě zákona podle čl. 11 odst. 5 Listiny, a proto navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil neústavnost věty prvé a druhé §44a odst. 7 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění platném do dne 29. 12. 2011 (dále jen "zákon o rozpočtových pravidlech").
7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 i §64 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a je přípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
8. Argumenty obsažené v Ústavní stížnosti byly již z převážné části vypořádány správními soudy; Ústavní soud není dalším stupněm soustavy správních soudů ani do jejich činnosti nezasahuje, nezjistí-li porušení ústavně zaručených práv a svobod. Správní soudy srozumitelně odůvodnily, proč bylo vydání dvou platebních výměrů v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o rozpočtových pravidlech, která stěžovatel opomíjí. Argumentace stěžovatele ohledně jím nezaviněného prodlení s odvody za porušení rozpočtové kázně představuje polemiku se skutkovými zjištěními správních soudů a orgánů finanční správy, jejichž přezkum Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
9. Ústavní soud tak odkazuje na podrobné a s ústavním pořádkem souladné odůvodnění napadených rozhodnutí. Orgány finanční správy postupovaly v souladu s §44a odst. 7 zákona o rozpočtových pravidlech a prodlení s odvodem počítaly ode dne následujícího po dni porušení rozpočtových pravidel - proplacení faktury za zakázku, při jejíž realizaci stěžovatel porušil rozpočtová pravidla, což je den jasně určitelný. Jde sice o přísný požadavek zákona, ale vzhledem k účelu daného ustanovení o logický okamžik počátku prodlení, který byl v napadených rozsudcích dostatečně srozumitelně odůvodněn (srov. body 41 až 44 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Následným rozhodnutím správce daně proto nebylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví; správce daně vyměřil penále na základě a v mezích zákona, a to způsobem, který zákon stanoví.
10. Vzhledem k výše uvedenému a ke správními soudy podanému ústavně konformnímu výkladu §44a odst. 7 zákona o rozpočtových pravidlech (v aktuálně platném znění jde o §44a odst. 10 téhož zákona), je Ústavní stížnost zjevně neopodstatněným návrhem a předmětný akcesorický návrh podle §74 zákona o Ústavním soudu tak sdílí osud ústavní stížnosti. I kdyby IV. senát Ústavního soudu takový důvod našel, vzhledem k neopodstatněnosti návrhu by se na plénum obrátit nemohl.
11. Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Akcesorický návrh na vyslovení neústavnosti věty prvé a druhé §44a odst. 7 zákona o rozpočtových pravidlech sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu