ECLI:CZ:US:2008:4.US.1610.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1610/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, AK se sídlem Komenského 241, 500 03 Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2008 čj. 30 Co 9/2008, 30 Co 10/2008- 319 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 7. 2006 čj. 15 C 55/2001-206, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 8. 10. 2007 čj. 15 C 55/2001-286, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě domáhal zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kladně ve výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatel je vlastníkem nemovitostí v k. ú. a obci Zlonice a k. ú. Dřínov u Zlonic a obci Dřínov.
Z napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou proti žalované obci Zlonice domáhal určení, že je vlastníkem souboru blíže určených nemovitostí, o nichž tvrdil, že je nabyl děděním, čemuž nasvědčuje zápis v pozemkových knihách a zemských deskách. Stěžovatel zpochybnil konfiskaci svého majetku státem a dohledané dokumenty označil za zmatečné a nezpůsobilé vyvolat právní následky; poukázal rovněž na skutečnost, že se o konfiskačním řízení nikdy nedověděl, nebyl mu ustanoven opatrovník pro řízení a jeho poručník nebyl k žádnému řízení přizván. Naléhavý právní zájem stěžovatel spatřoval v tom, že není zapsán jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí a žalobou se domáhá dosažení shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru.
Po zpětvzetí žaloby o určení vlastnického práva k pozemkovým parcelám v k. ú. a obci Bílichov Okresní soud v Kladně v této části řízení zastavil (výrok I.) a aniž by se zabýval otázkou přechodu předmětného majetku na stát podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., žalobu ve zbytku zamítl pro absenci naléhavého právního zájmu stěžovatele na určení vlastnictví (výrok II.). Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplynulo, že okresní soud při svém rozhodování plně vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. II.ÚS 14/04 (publ. in Sb. n. u., sv. 40, str. 169) vydaného ve věcně i právně srovnatelném případu téhož stěžovatele. Proti zamítavému výroku rozsudku okresního soudu ve znění doplňujícího rozsudku podal stěžovatel odvolání. V něm velmi podrobně argumentoval proti právním závěrům nálezu, o které okresní soud opřel své rozhodnutí, jakož i závěrům stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05 (uveřejněného jako Sdělení Ústavního soudu pod č. 477/2005 Sb.), na kterých byl citovaný nález druhého senátu Ústavního soudu založen. Stěžovatel také nastolil otázku podjatosti soudkyně, která v jeho věci rozhodovala, jakož i otázku nezávislosti a nestrannosti celé české justice. Součástí odvolání byla i žádost, aby soud předložil podle čl. 234 Smlouvy o ES Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku tři předběžné otázky, které stěžovatel precizoval a odůvodnil potřebu jejich předložení před konečným rozhodnutím jeho věci.
Krajský soud v Praze po vypořádání se s námitkami podjatosti směřujícími vůči soudkyni Okresního soudu v Kladně označil odvolání za nedůvodné a ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že závěr o neexistenci naléhavého právního zájmu stěžovatele na požadovaném určení vycházel z nálezu a stanoviska pléna Ústavního soudu, které podalo zásadní výklad k řešení právních otázek žalob na určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů a řešilo otázky těchto žalob i z hlediska preventivní povahy určovací žaloby a z hlediska naléhavého právního zájmu na určení práva. Odvolací soud v reakci na stěžovatelovy námitky z odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu citoval a odmítl jako nepřípadný jeho poukaz na právní závěry jiných nálezů Ústavního soudu. K podnětu stěžovatele, aby Krajský soud v Praze předložil Evropskému soudnímu dvoru předběžné otázky týkající se výkladu čl. 6 Smlouvy o EU a čl. 2 a čl. 56 Smlouvy o založení ES, Krajský soud v Praze vyložil, že neměl povinnost vznesené otázky položit, neboť se v daném případě nepovažoval za soud posledního stupně a navíc dle jeho názoru vznesené otázky výkladu komunitárního práva nejsou pro řešení daného případu relevantní.
V ústavní stížnosti stěžovatel právním závěrům obecných soudů obsáhle oponoval a k podpoře svých tvrzení připojil řadu příloh dokladujících nežádoucí zájem, ne-li tlak představitelů vlády, výkonné moci a zákonodárné moci na soudce rozhodující stěžovatelovy věci. Shrnutě řečeno, porušení čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a čl. 11 odst. 4 Listiny spatřoval v tom, že obecné soudy odkazem na shora citovaný nález a stanovisko Ústavního soudu dospěly k závěru, že restituční předpisy vylučují možnost domáhat se podle obecných občanskoprávních předpisů ochrany vlastnického práva k majetku převzatému státem před 1. 1. 1990, čímž restitučním předpisům přisoudily povahu předpisů vyvlastňovacích bez toho, že by byly splněny podmínky vyvlastnění. Za porušení čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě označil postup obecných soudů, které v jiných skutkově a právně obdobných případech judikovaly, že samotná existence restitučních předpisů nevylučuje možnost domáhat se ochrany vlastnického práva podle obecných občanskoprávních předpisů. Zásah představitelů moci výkonné a zákonodárné do výkonu moci soudní stěžovatel vnímal jako porušení svých práv zaručených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny a nepředložení předběžných otázek Evropskému soudnímu dvoru za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Za neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud rovněž považuje takovou, kterou je Ústavnímu soudu předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva a svobody, které již dříve Ústavní soud posoudil, a z něj vycházející (obdobnou) ústavní stížnost shledal nedůvodnou nebo neopodstatněnou. Tak tomu je i v projednávané věci, která je jen jednou z řady dalších ústavních stížností stěžovatele, jimiž brojí proti rozsudkům obecných soudů zamítajících jeho žaloby na určení vlastnického práva k majetku zabavenému na základě dekretů prezidenta republiky z roku 1945.
Ústavní soud konstatoval, že při rozhodování projednávané věci bylo pro Okresní soud v Kladně a Krajský soud v Praze zavazující především stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05, jehož přijetí bylo vyvoláno jedním z případů stěžovatele (sp. zn. II.ÚS 14/04). Stanovisko pléna, resp. jeho závěry, byly v projednávaném případě plně použitelné a čtvrtý senát Ústavního soudu se jimi cítil být vázán [§23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Je tomu tak i přesto, či zejména za situace, kdy jeden soudce čtvrtého senátu pro citované stanovisko nehlasoval a publikoval své nesouhlasné stanovisko, od kterého sice nemá důvod se distancovat, které však nemůže způsobit, že by disentující soudce nyní mohl a směl nerespektovat většinový názor pléna Ústavního soudu. Jak totiž bylo zřetelně vyjádřeno v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 11/02, " ... nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického správního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR)." (publ. in Sb. n. u., sv. 30, str. 309, či pod č. 198/2003 Sb.).
Podle citovaného stanoviska sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05 "tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat, podle obecných předpisů, ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Ústavní soud tak ve své rozhodovací praxi zdůraznil pojmový rozdíl mezi ochranou vlastnického práva v situacích jeho bezprostředního a aktuálního ohrožení před uvedením do nejistoty v existujících a zpravidla i vykonávaných vlastnických vztazích na straně jedné a zneužitím procesního prostředku k takové ochraně určeného pro to, aby bylo dosaženo obnovení vlastnického práva již zaniklého, zpochybněním skutečností, za nichž k zániku došlo. Zatímco v případě prvním je dána aktivní legitimace na takovém určení, v druhém ji dovodit nelze. Protože z hlediska ústavně právního přezkumu nebyl výsledek řízení před obecnými soudy se stanoviskem v rozporu, čtvrtý senát Ústavního soudu na argumentaci v něm rozvedenou v bližším odkazuje. Přestože ve svých dřívějších nálezech (stěžovatelem citovaných v ústavní stížnosti na str. 9 - 11) připustil, že existence restitučních přepisů nevylučuje možnost postupu podle obecných předpisů, jeho judikatura byla v současné době překonána a sjednocena právě stanoviskem pléna Pl.ÚS- st. 21/05.
K tvrzenému ovlivňování nezávislosti a nestrannosti soudců v důsledku mediální kampaně či aktivit Ministerstva spravedlnosti ve stěžovatelových sporech se Ústavní soud vyjádřil v řadě svých předešlých rozhodnutích, jimiž přezkoumal rozhodnutí obecných soudů o námitkách stěžovatele o podjatosti konkrétního soudce (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 16/06, sp. zn. I. ÚS 14/06, sp. zn. II.ÚS 71/06 a další, všechna dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). V nich Ústavní soud uvedl, že aktivity některých politiků, na které stěžovatel poukázal, ať už měly v minulosti podobu verbálních projevů sdělovaných mediím nebo se i jinak zaměřovaly na vytvoření negativní atmosféry ve vztahu k stěžovatelovým návrhům před obecnými soudy anebo by se jednalo přímo o pokusy ingerovat do těchto řízení, jsou v podmínkách právního státu nepřípustné. To platí tím spíše o aktivitách Ministerstva spravedlnosti, s nimiž se měl čtvrtý senát Ústavního soudu možnost seznámit z dokladů přiložených stěžovatelem k některým z dříve podaných ústavních stížností (výzva ředitele Odboru organizace a dohledu Ministerstva spravedlnosti ČR předsedovi Krajskému soudu v Hradci Králové, zpráva místopředsedy Krajského soudu v Hradci Králové o stavu řízení ve věcech F. O. K. a příloha k ní). Z těchto dokladů vyplývá, že ministerstvo zavázalo obecné soudy informační povinností takového rozsahu, který je neslučitelný s principem oddělení soudní moci od moci výkonné. Jak Ústavní soud uvedl ve svém usnesení sp. zn. II.ÚS 71/06, tato povinnost uložená ministerstvem jde nad rozsah toho, co lze považovat za výkon státní správy soudů, což je jediný prostor, v němž se realizuje přímý vztah mezi mocí výkonnou a soudní (z předložených podkladů nevyplývá, že by ministerstvo tímto opatřením sledovalo zajištění podmínek pro řádný výkon soudnictví, zejména po stránce personální, organizační, hospodářské, finanční a výchovné, nebo že by bylo motivováno snahou odvrátit průtahy v řízeních či dohlížet nad důstojností řízení a soudcovskou etikou - srov. §118 ve spojení s §123 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů).
Čtvrtý senát Ústavního soudu rozhodující o námitce podjatosti JUDr. Homolové ve věci ústavní stížnosti sp. zn. IV.ÚS 328/06 (téže soudkyně, která rozhodovala i v nyní projednávané věci) či soudců Krajského soudu v Praze ve věci ústavní stížnosti sp. zn. IV.ÚS 226/06 a IV.ÚS 223/06 (dostupná v elektronické podobě tamtéž) se s tímto závěrem ztotožnil, vyslovil však stejné přesvědčení, že tyto aktivity výkonné moci však ještě nemohou samy o sobě zpochybnit nepodjatost konkrétních soudců v konkrétních řízeních. Případný politický tlak spočívající ve verbálních veřejných projevech politiků, jakkoliv je z hlediska politické kultury demokratického právního státu nepřijatelný, nelze v obecné rovině považovat za důvod zpochybňující nezávislost a nestrannost konkrétních soudců. Stejný závěr přijal čtvrtý senát i v nyní projednávané věci.
Výtku o nepředložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru se záměrem dosáhnout přenesení rozhodovací pravomoci českého soudu na soud jiného členského státu Evropské unie za situace, že vlastní soudy ztratí v rozhodování svou nestrannost a nezávislost, stěžovatel předkládá opakovaně. Ústavní soud ji stejně jako v řadě svých dřívějších rozhodnutí nepovažuje za relevantní, neboť již dříve vysvětlil, proč nejsou stěžovatelem předestřené úvahy namístě. Pro účely projednávané věci čtvrtý senát plně odkazuje na závěry vyslovené např. v odůvodnění nálezu sp. zn. II.ÚS 14/04, či usnesení sp. zn. II.ÚS 71/06.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu Ústavní soud v návaznosti na svoji dosavadní judikaturu uvádí, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelovo právo domáhat se určovací žalobou ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu určení tvrzeného vlastnického práva, je však notorietou, že úspěšnost takové žaloby je závislá - kromě jiného - na existenci naléhavého právního zájmu a na unesení důkazního břemene žalobcem.
Stěžovatel napadl ústavní stížností rozsudek Okresního soudu v Kladně ve všech jeho výrocích, přestože výrokem I. bylo z důvodu zpětvzetí žaloby na určení vlastnictví k pozemkovým parcelám v k. ú. a obci Bílichov zastaveno. Stěžovatel proti tomuto výroku logicky nebrojil odvoláním, a proto je evidentní, že ústavní stížnost směřující do této části rozsudku Okresního soudu v Kladně je nepřípustná.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu