ECLI:CZ:US:1996:4.US.167.96
sp. zn. IV. ÚS 167/96
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 7. října 1996 v senátě ve věci ústavní stížnosti L. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 1996, čj. 12 Co 703/94-66, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 1996, čj. 12 Co
703/94-66, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
rozsudku Krajského soudu v Brně, potvrzujícímu ve věci samé
rozsudek Okresního soudu Brno - venkov ze dne 12. 4. 1994, čj.
4 C 527/92-42, o tom, že závěť zůstavitele V. Š. ze dne 31. 1.
1959 je neplatná, stěžovatel poukazuje na to, že důkazní břemeno
je institutem procesního práva, který stíhá toho účastníka,
v jehož zájmu je, aby určitá skutečnost, rozhodná podle hmotného
práva a účastníkem tvrzená, byla v řízení prokázána v tom smyslu,
aby ji soud uznal za pravdivou. Jestliže tedy v dané věci byla
předložena listina odpovídající závěti pořízené v souladu
s předpoklady vyplývajícími z hmotného práva platného v době
pořízení závěti a jedinou výhradou je pravost podpisu zůstavitele,
nemůže v žádném případě v řízení o určení neplatnosti závěti
stíhat důkazní břemeno stranu, která závěť předkládá. Existenci
závěti, resp. pravost podpisu zůstavitele, jímž je závěť zjevně
opatřena, popírá strana žalující. Ta musí tvrdit a prokázat, že
podpis na listině, jež má jinak všechny náležitosti závěti, není
podpisem zůstavitele. Opačné stanovisko by znamenalo, že při každé
holografní závěti by její předkladatel ještě musel dokazovat, že
jde o závěť psanou a podepsanou zůstavitelem a při alografní
závěti dokonce prokazovat, že ji skutečně podepsali svědci, kteří
tak i potvrzují, že zůstavitel v jejich přítomnosti závěť
vlastnoručně podepsal. Akceptace takovéhoto stanoviska je logickým
popřením smyslu a účelu závěti jako jednostranného právního úkonu.
Ještě daleko závažnější pochybení krajského soudu však spočívá
v tom, že odmítá jakkoli přihlédnout ke skutečnostem vyplývajícím
z toho, co u soudu uvedla paní M. M. Jestliže i krajský soud
v odůvodnění svého rozsudku uznává, že skutečnosti vyplývající
z její výpovědi by jinak měly zásadní význam, potom nemohl tyto
skutečnosti pominout jen proto, že nevyplývají z důkazu
provedeného v souladu s procesními předpisy. To by totiž
znamenalo, že soud přihlíží jen k tomu, co plyne z provedených
důkazů, což ovšem nemá oporu v ustanovení §132 o. s. ř. Jestliže
tedy soud nepostupoval bezvýhradně a bezvýjimečně v souladu
s procesními předpisy, nejednal jako nestranný a nezávislý soud,
a tím porušil právo zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod (dále jen "Listina") a současně porušil povinnost
plynoucí z článku 95 odst. 1 Ústavy ČR. Stěžovatel navrhuje proto
z uvedených důvodů zrušení napadeného rozsudku.
Krajský soud v Brně ve vyjádření předsedy senátu JUDr. J. B.
z 30. 9. 1996 zdůraznil, že důkazní břemeno nelze v občanském
soudním řízení chápat strnule, a to vzhledem k jeho relativně
dynamickému charakteru. Jinými slovy, povinnost prokázat konkrétní
skutečnosti významné pro posouzení důvodnosti podané žaloby může
v odlišném časovém údobí probíhajícího řízení zatěžovat v dané
konkrétní souvislosti kteréhokoliv účastníka. Uvažováno z tohoto
pohledu, pouze v takovém případě, kdy předkládaná závěť je
opatřena nijak nepoškozeným podpisem, lze požadovat na žalobci,
aby prokázal, že tento podpis není podpisem zůstavitele. Takovým
důkazem nelze však zatěžovat žalobce naopak v případě, kdy tento
písemný projev je tak zásadně poškozen (odtržením části listiny,
jiným pozdějším písemným projevem či jiným způsobem), že pravostí
tohoto písemného projevu není již možno se zabývat ani na základě
odborného posouzení. Stejně tak neobstojí ani stěžovatelova
interpretace ustanovení §132 o. s. ř., neboť povinnost soudu
vyplývající z citovaného ustanovení nemůže jít na úkor zásady
rovnosti stran účastníků v občanském soudním řízení. Vzhledem
k uvedeným skutečnostem navrhuje proto Krajský soud v Brně
zamítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastník J. S. poukázal ve svém vyjádření z 22. 8.
1996 na to, že v ústavní stížnosti jsou uváděny skutečnosti, se
kterými se řádně vypořádaly již obecné soudy. Ústavní soud pak
není dalším odvolacím orgánem a nepřísluší mu posuzovat hodnocení
důkazů provedených obecnými soudy, a to ani tehdy, když se s tímto
hodnocením neztotožňuje. V projednávané věci nedošlo tedy
k tvrzenému porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv,
a vedlejší účastník navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není
soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy,
a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad
jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve
shodě s obsahem hlavy páté Listiny. V tomto směru zjistil Ústavní
soud z obsahu spisu 4 C 527/92 Okresního soudu Brno - venkov, že
dne 31. 1. 1959 byla sepsána závěť, kterou původní vlastník
ustanovil dědicem domu čp. 210 v B. n. S. stěžovatele, a to ke
dvěma ideálním třetinám, zatímco k jedné ideální třetině svou
manželku R. Š. Jde o závěť alografní podle ustanovení §543
občanského zákoníku z roku 1950 (zákon č. 141/1950 Sb.),
podepsanou jejím pisatelem a dále dvěma svědky. Závěť obsahuje
také podpis "V. Š.", jehož pravost však v důsledku provedených
zásahů dnes již není možno posoudit. Vycházeje z těchto zjištění,
založil Krajský soud v Brně své rozhodnutí v podstatě na tom, že
zatížil důkazním břemenem stěžovatele, který však podle jeho
názoru pravost zůstavitelova podpisu neprokázal. Jak výslovně
uvedl krajský soud, za situace, kdy dojde k zásadnímu zpochybnění
toho, zda k podpisu závěti jejím pořizovatelem vůbec došlo
(důkazním břemenem je v tomto smyslu zatížen nepochybně ten, kdo
takovou skutečnost tvrdí), přesouvá se důkazní břemeno na
žalovaného, tedy stěžovatele, jehož postoj k podané žalobě vychází
z přesvědčení o platnosti sporné závěti, a to s tím, že je na něm,
aby odpovídajícím způsobem prokázal pravost podpisu. Krajský soud
při svém rozhodování také nevzal v úvahu výpověď svědkyně
M. M., a to z toho důvodu, že o provedení tohoto důkazu nebyl
předem informován právní zástupce vedlejších účastníků, který se
proto jednání nezúčastnil.
Také Ústavní soud je si vědom důležitosti institutu důkazního
břemene, neboť umožňuje soudu rozhodovati i v případě, kdy se
skutkový stav nepodaří zcela objasnit. Rovněž tento institut je
však podřízen určitému procesně právnímu rámci, jak jej vymezují
především principy nestranného a spravedlivého procesu,
vyplývající z článku 90 Ústavy ČR, jakož i z článku 36 odst. 1
Listiny. To, mimo jiné, znamená, že soud nemůže některou
z procesních stran zatížit důkazním břemenem bez dalšího
a jednostranným způsobem, ale pouze v kontextu všech relevantních
okolností případu. V projednávané věci je mimo jakoukoli
pochybnost, že předmětná závěť skutečně sepsána byla, neboť ji
podepsal nejen její pisatel, ale také dva přítomní svědkové
"poslední vůle". Z textu závěti je dále patrno, že ji za
přítomnosti jím dožádaných svědků vlastnoručně podepsal také V. Š.
Jakkoli tedy v současnosti není jasno v otázce pravosti
zůstavitelova podpisu vzhledem k zásahům, jež do něj byly učiněny,
bylo podle názoru Ústavního soudu v řízení před obecnými soudy
naopak na vedlejších účastnících, zpochybňujících pravost tohoto
podpisu, aby své tvrzení, že V. Š. závěť nepodepsal, prokázali.
Přístup, jaký zvolil krajský soud, je zde navíc v extrémním
nesouladu s celkovou konstrukcí, členěním a logikou tohoto typu
závěti, uvedeného v ustanovení §543 občanského zákoníku z roku
1950 (zákon č. 141/1950 Sb.), podle něhož závěť, kterou nenapsal
pořizovatel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a přede
dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že listina
obsahuje jeho poslední vůli. Svědkové se musí na závěť podepsat.
Vypovídají-li totiž podpisy dožádaných svědků zůstavitelovy vůle
o jejich přítomnosti při tomto aktu, potom sotva lze pochybovat
o tom, že závěť byla sepsána při splnění již konstatované podmínky
zůstavitelova podpisu a jeho výslovného prohlášení, že listina
obsahuje jeho poslední vůli.
Tím, že v projednávané věci jednostranně zatížil důkazním
břemenem stěžovatele a rozhodoval přitom v rozporu s logikou věci
jen na základě vadného uplatnění tohoto formálního pravidla, upřel
krajský soud stěžovateli právo na nestranný a spravedlivý proces,
čímž porušil článek 36 odst. 1 Listiny a současně i povinnost
vyplývající z článku 95 odst. 1 Ústavy ČR. Ústavní soud proto,
aniž by považoval za nutné se zabývat dalšími stěžovatelovými
argumenty, z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle ustanovení
§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm.
a) citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 7. října 1996