ECLI:CZ:US:2011:4.US.1676.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1676/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Hanou Desenskou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Jičíně, Fortna 40, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 18/2011-31 ze dne 5. dubna 2011 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci č. j. 28 T 10/2010-23 ze dne 25. února 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na zákonného soudce dle čl. 28 odst. 1 Listiny, práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny, práva na účinný právní prostředek nápravy dle čl. 13 Úmluvy a práva nebýt souzen nebo potrestán dvakrát dle čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci č. j. 28 T 10/2010-23 ze dne 25. února 2011 byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci jeho odsouzení rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 1 T 55/93-538 ze dne 4. srpna 1994. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 18/2011-31 ze dne 5. dubna 2011 byla stížnost stěžovatele zamítnuta.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v trestní věci vedené pod sp. zn. 1 T 55/93 byla uvedena hladina alkoholu u stěžovatele 2,26 g/kg. Byl vypracován znalecký posudek, ve kterém znalci hodnotili stupeň opilosti při hladině alkoholu v rozmezí 2,00 až 2,45 promile jako lehký až střední s tím, že složka ovládací byla podstatně snížená. Naproti tomu v průběhu pozdějšího trestního řízení vedeného proti stěžovateli u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 4/2010 byl vypracován znalecký posudek, ve kterém znalci hodnotili stupeň opilosti při hladině alkoholu v rozmezí 2,01 až 3,00 g/kg jako těžký stupeň opilosti. Z obou posudků vyplývají rozdílné závěry o tom, o jaký stupeň opilosti se jednalo, když v obecné rovině při těžkém stupni opilosti není zachována ovládací složka. Stěžovatel má tedy za to, že v trestní věci vedené pod sp. zn. 1 T 55/93 měl být stupeň opilosti vyhodnocen také jako těžký, s vymizením ovládací složky a že skutek měl být kvalifikován nikoliv jako trestný čin vraždy, ale jako trestný čin opilství. Soud podle stěžovatele k této skutečnosti nezjistil dostatek důkazů, v čemž stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces.
V trestní věci vedené pod sp. zn. 1 T 55/1993 byla u stěžovatele diagnostikována disociální porucha osobnosti a sexuální deviace pouze lehce, nepodstatně, snižující ovládací schopnost. Anomálie jsou konstantní a trvalého charakteru. Tato diagnóza byla převzata do trestní věci sp. zn. 45 T 4/2010 a rozšířena o agresi predátorskou a nezdrženlivost a zahrnuta pod pojem smíšená porucha osobnosti a homosexuální sadismus s tím, že se jedná o anomálie trvalého charakteru a byly přítomny i v trestní věci sp. zn. 1T 55/93, avšak tehdy se znalci zaobírali důkladně jen sexuální deviací a poruchou osobnosti jen okrajově. Stěžovatel uvádí, že nebylo provedeno dostatečné dokazování trestním spisem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 45 T 4/2010, když znalec slyšený v tomto řízení k objasnění odlišností závěrů zpracovaných posudků uvedl, že v předchozí trestní věci se znalci podrobně zabývali sexuální deviací a disociální poruše se věnovali jen okrajově. Proto byla diagnóza rozšířena o agresi predátorskou, jejíž projevy mohou dosáhnout až k hominidnímu jednání a o nezdrženlivost, jejíž projevy byly rovněž popsány. Tyto odchylky byly přítomny i při jednání, o němž bylo vedeno řízení pod sp. zn. 1 T 55/93, znalecký posudek pro tyto odchylky nebyl úplný a jedná se o skutečnosti soudu dříve neznámé. Dle stěžovatele tato skutečnost je skutečností novou, soudu dříve neznámou, když agrese predátorská dosahuje intenzity až k hominidnímu jednání a projevem nezdrženlivosti je krom impulzivity i podstatné snížení ovládací schopnosti.
V trestní věci pod sp. zn. 1 T 55/93 je znalci i soudem uvedeno, že disociální porucha osobnosti a homosexuální sadismus lehce, nepodstatně, snižují ovládací schopnost. S přidruženým alkoholovým opojením (myšleno lehkého až středního stupně) je snížení ovládací schopnosti podstatné. Při správném hodnocení, tj. smíšená porucha osobnosti a homosexuální sadismus, podle stěžovatele snižují podstatně ovládací schopnost. S přidruženým alkoholovým opojením těžkého stupně je pak podle stěžovatele ovládací schopnost vymizelá.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že znalci se v trestní věci vedené pod sp. zn. 1 T 55/93 dostatečně nevypořádali se samotnou agresivitou stěžovatele. Stěžovatel je přesvědčen, že jak v trestní věci sp. zn. 1 T 55/93, tak v trestní věci sp. zn. 45 T 4/2010 se soud nezabýval skutkovou podstatou trestného činu opilství podle §201a odst. 1 trestního zákona.
Soud podle stěžovatele odmítl doplnit dokazování o revizní posudek, byť je podle něj zřejmé, že hladina alkoholu v trestní věci vedené pod sp. zn. 1 T 55/93 je chybně hodnocena a diagnóza stěžovatele není úplná, což má vliv na hodnocení příčetnosti stěžovatele a právní kvalifikaci samotného skutku.
Vrchní soud v napadeném usnesení ze dne 5. dubna 2011 připustil poněkud zarážející rozsah dokazování, které krajský soud provedl, když z protokolu o veřejném zasedání plyne, že vyjma výslechu navrhovatele a provedení důkazu spisem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 1 T 55/93 a sp. zn. Nt 602/2001 jiné důkazy neprovedl. I přes to Vrchní soud v Olomouci uzavřel, že kusost dokazování provedeného před krajským soudem nemá za následek vydání vadného rozhodnutí. S tímto závěrem se stěžovatel neztotožňuje a dovozuje porušení práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel též namítá, že v celém trestním řízení vedeném pod sp. zn. 1 T 55/93 neměl obhájce, čímž došlo k porušení práva obhajoby.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že soud prvního stupně rozhodoval v senátě složeném ze dvou přísedících a předsedy senátu, přičemž přísedící nejsou soudci, ale jedná se o projev laického prvku v soudním rozhodování. Přísedící, přestože nemusejí mít právnické vzdělání, mají v senátu většinový hlas proti předsedovi senátu a soud druhého stupně je pak vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně. V tom stěžovatel spatřuje porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, dle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas se závěry obecných soudů, jimiž rozhodly o nepřípustnosti obnovy řízení ve stěžovatelově věci. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatel ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další opravné instance, která však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Účelem tohoto mimořádného opravného prostředku je dán i postup příslušných obecných soudů při povolování obnovy řízení, tak jak je upraven v ustanoveních §277 a násl. trestního řádu.
Ústavního soudu poukazuje ve vztahu k hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy na svoji ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že Ústavnímu soudu nenáleží provádět přehodnocování dokazování, jež provedly obecné soudy. Toto mu přísluší pouze za situace, kdy by bylo možno usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, pokud by rozhodnutí soudů svědčila o libovůli v jejich rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Ačkoli i Ústavní soud se ztotožňuje s tím, že před soudem prvního stupně bylo provedeno dokazování v malém rozsahu, stížnostní soud toto pochybení napravil a podrobně vyložil, proč podmínky pro povolení obnovy řízení neshledal, přičemž se zcela dostatečně vypořádal s rozhodnými skutečnostmi. Ústavní soud nemá obecnými soudy učiněnému závěru co vytknout. Protože pokládá za zcela zbytečné znovu opakovat jejich argumentaci, stejně jako k ní cokoli dodávat, odkazuje na v záhlaví citovaná rozhodnutí, a to především rozhodnutí stížnostního soudu.
Pokud jde o námitky stěžovatele stran rozsahu dokazování a kvalifikace skutku v trestním řízení (nejde-li o kvalifikaci v návaznosti na dříve neznámé důkazy) a práva na obhajobu v trestním řízení, konstatuje navíc Ústavní soud, že se jedná z hlediska řízení o povolení obnovy řízení o námitky irelevantní a stěžovatel je měl uplatnit ve vztahu k odsuzujícímu rozhodnutí v trestním řízení.
K námitce o odnětí stěžovatele jeho zákonnému soudci poukazuje Ústavní soud na skutečnost, že zákonného soudce stěžovatele v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 1 T 55/93 před soudem prvního stupně představoval příslušný senát, složený v souladu se zákonem o soudech a soudcích z předsedy senátu a dvou přísedících. Toto zákonné ustanovení o obsazení soudu a účast laiků v rozhodování soudu je zcela v souladu s Listinou. Jestliže pak ve stěžovatelově věci rozhodl senát určený rozvrhem práce, a stěžovatel ani netvrdí, že by tomu tak nebylo, nemůže Ústavní soud jeho námitce o odnětí zákonnému soudci přisvědčit.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci nastal tento případ, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu