Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 01.07.1997, sp. zn. IV. ÚS 170/95 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 89/8 SbNU 313 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:4.US.170.95

sp. zn. IV. ÚS 170/95 Nález Ústavní soud ČR rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez ústního jednání, v senátě, o ústavní stížnosti J.O.Z. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16.2.1995, sp. zn. 13 Co 306/94, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá rozsudek Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. ll C 240/92, ze dne 15.2.1994, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 13 Co 306/94, ze dne 16.2.1995. Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 11 C 240/92, který si připojil, byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně, čj. 11 C 240/92-40, ze dne 15.2.1994, jímž tento soud, jako soud I. stupně, nejprve zamítl návrh stěžovatele opírající se o zákon č. 173/1990 Sb. na určení, že stěžovatel "je oprávněnou osobou, neboť mu byl majetek odňat dle zákona č. 187/1949 Sb. a v této souvislosti mu vznikl restituční nárok vůči žalovanému - v.d.i. O. ve Z. - na vrácení majetkových práv" a dále byl tímto rozsudkem zamítnut návrh stěžovatele i v jeho další části, v níž se domáhal, aby žalovanému byla stanovena povinnost uzavřít s ním ve lhůtě 30 dnů dohodu o navrácení majetkových práv, jakož i povinnost stěžovateli vydat nemovitosti - O. č.p. 325 st. pl., parcelu č. 404 a pozemek p.č. 186/1 - zahrada, zapsaných v knihovní vložce č. 990 v k.ú. M., a to ve stavu ke dni uzavření dohody. Soud I. stupně, jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, vycházel ze zjištění, že majetková práva k předmětným nemovitostem byla stěžovateli skutečně odňata zákonem č. 187/1949 Sb. a k datu 31.3.1948 byl stěžovatel jejich vlastníkem, tudíž z tohoto pohledu je podle zákona č. 173/1990 Sb., ve znění pozdějších novel, stěžovatel oprávněnou osobou, zároveň však učinil právní závěr, že žalovaný není povinnou organizací, kterou má na mysli ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb., ve znění pozdějších novel, neboť není právním nástupcem dobrovolné tělovýchovné organizace, sám není tělovýchovnou organizací, žádná tělovýchovná činnost také není předmětem jeho činnosti a nenabyl vlastnictví k předmětným nemovitostem poté, kdy majetková práva byla odňata stěžovateli zákonem č. 187/1949 Sb., ale nabyl je smlouvou ze dne 27. 2. 1966 o úplatném převodu majetku v socialistickém vlastnictví dle §349 a 350 zákona č. 109/1964 Sb., a to od dřívějšího vlastníka těchto nemovitostí ZV ROH Krajské odbytové a zásobovací základny s tehdejším sídlem G. - M. Krajský soud v Brně, který rozhodoval o odvolání stěžovatele, napadený rozsudek, jak již výše uvedeno, jako věcně správný potvrdil, přičemž v poměru k prvé části výroku rozsudku soudu I. stupně tak učinil v podstatě proto, že ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. neshledal na straně stěžovatele naléhavý právní zájem na tom, aby bylo určeno, že stěžovatel je osobou oprávněnou, za situace, kdy tento současně žaloval na plnění a žaloba na určení tak ztratila své opodstatnění. Pokud jde o druhou část výroku soudu I. stupně, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na plnění, potvrdil jeho věcnou správnost odvolací soud v podstatě s odůvodněním, že restituční zákony - zákon č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb., a zákona ČNR č. 232/1991 Sb., ve znění zákona ČNR č. 312/1991 Sb., - umožňují uplatnit nároky na navrácení majetkových práv u právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. Toto ustanovení svěřovalo organizování a řízení dobrovolné tělovýchovné organizace jediné - dobrovolné tělovýchovné organizaci. Právním nástupcem této organizace se na základě usnesení mimořádného sjezdu ČSTV, konaného dne 25.3.1990, staly dvě národní organizace, a to Český svaz tělesné výchovy a subjekty v něm sdružené a Slovenské sdruženie TV a subjekty v něm sdružené a dále Československá konfederace sportovních a tělovýchovných svazů, tělovýchovné jednoty a kluby a sportovní a tělovýchovné svazy. Tvrzení stěžovatele, že povinnou osobou je každý subjekt, který se stal vlastníkem majetku po jeho odnětí právoplatnému vlastníku, nemá podle krajského soudu oporu ve výkladu aplikovaných restitučních zákonů. Označeného žalovaného - v.d.i. O. - nelze považovat za právního nástupce subjektu, označeného v ustanovení §2 zákona č. 68/1956 Sb., a nelze mu proto dle restitučních zákonů ukládat povinnost k uzavření dohody o navrácení majetkových práv ke sporným nemovitostem. Proti tomuto rozhodnutí směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který v jejích důvodech polemizuje s uvedenými právními závěry obecných soudů, jimž zejména vytýká, že s poukazem na ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb. v souvislosti s ustanovením §2 zákona č. 68/1956 Sb. nepřisvědčily tomu, že by povinnou osobou měl být žalovaný, tj. v.d.i.O. - vedlejší účastník. Stěžovatel naopak tvrdí, že povinnou osobou ve smyslu shora označených restitučních zákonů by měl být každý poslední subjekt, který se stal vlastníkem nemovitostí po jejich odnětí ve smyslu zákonů z doby nesvobody. Ve vztahu k samotným rozsudkům obecných soudů nedovozuje přímo porušení svých ústavně zaručených práv, poukazuje však na nedostatek ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb., v platném znění, který spatřuje v tom, že tímto ustanovením zákonodárce zúžil okruh povinných osob. Toto ustanovení proto považuje za odporující čl. 4 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), znovu poukazuje na smysl restitučních zákonů, v nichž je vydání majetku oprávněným osobám umožněno od každého jejich posledního držitele. Jestliže tedy zákon č. 173/1990 Sb. označuje za povinnou organizaci pouze právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb., opírá se tento předpoklad o zákon z doby nesvobody, a stěžovatel proto uvedené ustanovení považuje za neslučitelné s Listinou v označených článcích, a proto také současně s ústavní stížností podal ve smyslu §74 zákona č. 182/1993 Sb. návrh na zrušení části uvedeného ustanovení, pokud váže uplatnění nároků na právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. S ohledem na tento návrh stěžovatele na zrušení části zákonného ustanovení bylo řízení o jeho ústavní stížnosti usnesením ze dne 6.2.1996 přerušeno. Tento spojený návrh stěžovatele byl pak usnesením Ústavního soudu ze dne 16.4.1996 odmítnut jako nepřípustný poté, co bylo zjištěno, že obsahově shodný návrh podala Ústavnímu soudu také skupina poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. V řízení o uvedeném návrhu skupiny poslanců měl stěžovatel ve smyslu §35 odst. 2 věta druhá zákona č. 182/1993 Sb. postavení vedlejšího účastníka. Plénum Ústavního soudu pak dne 10.12.1996 nálezem, sp. zn. Pl. ÚS 46/95, rozhodlo o návrhu skupiny poslanců na zrušení mimo jiné také části ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb. tak, že návrh byl zamítnut, když nebyl shledán rozpor s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, z důvodů, které jsou podrobně uvedeny v odůvodnění tohoto nálezu, uveřejněného ve Sbírce zákonů pod č. 24/1997, kde mimo jiné Ústavní soud také konstatoval, že okruh povinných osob zákonodárce v napadeném restitučním předpisu, v němž na rozdíl od jiných zákonů restitučních jsou osobami oprávněnými osoby právnické, vymezil způsobem, který vyjadřuje jeho legitimní politickou vůli na základě principu, jímž je zmírnění následků některých majetkových křivd. V odůvodnění uvedeného nálezu se Ústavní soud také zabýval rozhodovací praxí obecných soudů v této oblasti a zjistil, že ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, kterou vydává Nejvyšší soud ČR, byl pod č. 9 z roku 1996 publikován rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5.5.1994, který obsahuje následující stanovisko: "Podle ustanovení §2 zákona č. 247/1991 Sb. se navracejí majetková práva České obci sokolské a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb., a to podle stavu k 31.3.1948. Nároky na vrácení uvedených majetkových práv bylo třeba uplatnit u právního nástupce organizací uvedených v §2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991. Povinným právním nástupcem je každý subjekt, který takový odňatý majetek ke dni účinnosti zákona č. 173/1990 Sb. držel." Z uvedeného lze tedy, jak Ústavní soud v tomto nálezu konstatoval, dovodit, že byl-li nárok na vrácení majetku řádně a včas uplatněn oprávněnou organizací u zákonem definovaného subjektu, je nerozhodné, jaké typy právního nástupnictví restituční nároky sledují. Konečně pak v odůvodnění uvedeného nálezu poukázal Ústavní soud na svůj nález, sp. zn. Pl. ÚS 48/95, podle něhož v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení, neboť při jeho aplikaci je úkolem soudů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem. Podle názoru pléna Ústavního soudu okruh subjektů povinných k navrácení majetku nově vzniklým dobrovolným organizacím není vymezen tak úzce, jak tvrdil navrhovatel, a povinným subjektem může být i stát, pokud se převzetím majetku odňatého podle uvedených zákonů stal právním nástupcem organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. a tento majetek držel v den účinnosti zákona č. 173/1990 Sb., tedy l. června 1990. Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že okruh povinných osob v uvedených zákonech byl stanoven na základě legitimní politické vůle zákonodárce a že napadená ustanovení citovaných zákonů nejsou v rozporu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nenarušují ústavní pořádek České republiky. Z uvedených důvodů byl návrh skupiny poslanců zamítnut. Krajský soud v Brně ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti poukázal na to, že postavení stěžovatele se neliší od postavení České obce sokolské, resp.jejích sokolských jednot. K odstranění majetkových křivd vzniklých těmto dobrovolným organizacím směřoval zákon č. 173/1990 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, jakož i zákon ČNR č. 232/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků. Jak vyplývá z restitučních zákonů, nemohly být odčiněny všechny křivdy, které byly spáchány porušením právních předpisů, o nichž se zmiňuje stěžovatel ve své ústavní stížnosti. Ve smyslu uvedených restitučních předpisů krajský soud vykládal pojem povinné osoby a z tohoto výkladu vycházel také jeho rozsudek, na jehož odůvodnění také v celém rozsahu odkázal a současně navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná odmítnuta. Vedlejší účastník, v.d.i.O.Z., se k obsahu ústavní stížnosti písemně nevyjádřil. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu Okresního soudu ve Zlíně, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Byl tedy i senát Ústavního soudu, rozhodující o ústavní stížnosti stěžovatele, ve smyslu uvedeného článku Ústavy vázán výše uvedeným názorem pléna Ústavního soudu ČR, který v ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb., v platném znění, které bylo obecnými soudy v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí aplikováno, rozpor s čl. ll odst. l a 3 a čl. 4 odst. 3 Listiny neshledal. Ve vztahu k ústavní stížností napadenému rozsudku stěžovatel porušení žádného ze svých ústavně zaručených práv výslovně nenamítal, a proto za této situace senát Ústavního soudu zkoumal, zda v poměru ke stěžovateli nebylo rozhodnutími obecných soudů zasaženo do jeho práva na soudní ochranu tak, jak toto vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny. Za stavu, kdy ze zjištění učiněných obecnými soudy na základě provedeného dokazování vyplývá, že stěžovatelem v žalobě označený žalovaný - v.d.i. O. - nabyl předmětné nemovitosti nikoliv od právního nástupce organizace uvedené v ustanovení §2 zákona č. 68/1956 Sb., nýbrž od ZV ROH Krajské odbytové a zásobovací základny v Malenovicích, nelze závěrům obecných soudů vytýkat protiústavnost, když shora citovaný judikát, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod č. 9 z roku 1996, v němž je ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb., v platném znění, interpretováno - jak Ústavní soud dal v plenární věci shora označené najevo - ústavně konformním způsobem, sice částečně přisvědčil názoru stěžovatele v tom, že povinnou osobou je každý další subjekt, který odňatý majetek držel, nicméně tak tomu je jen za splnění podmínky, že nárok na vrácení majetku byl oprávněnou osobou v zákonem stanovené lhůtě uplatněn u právního nástupce organizací, uvedených v ustanovení §2 zákona č. 68/1956 Sb., a právě tato podmínka v posuzovaném případě splněna není. Závěrům obecných soudů nelze než přisvědčit, a to přesto, že tyto v podstatě bez povšimnutí ponechaly fakt, na který v průběhu řízení před nimi ani sám stěžovatel neupozornil, totiž že ZV ROH Krajské odbytové a zásobovací základny převáděl předmětný majetek na vedlejšího účastníka v.d.i. O. teprve v roce 1966, tedy poté, co tento majetek měl být s ohledem na zákon č. 68/1956 Sb. převeden do vlastnictví ČSTV, a nezabýval se proto otázkou platnosti hospodářské smlouvy z roku 1966, na základě které byl předmětný majetek převeden na v.d. i. O. Ani tento fakt však nemůže změnit nic na výše uvedeném závěru Ústavního soudu o tom, že právo na soudní ochranu stěžovatele porušeno nebylo, neboť i kdyby bylo možno učinit závěr o neplatnosti uvedené hospodářské smlouvy, pak tato okolnost by nemohla nic změnit na tom, že v návrhu stěžovatele, opírajícím se o restituční zákon č. 173/1990 Sb., byl jako žalovaný označen subjekt (u něhož také stěžovatel svůj nárok opírající se o zákon č. 173/1990 Sb. uplatnil), který není právním nástupcem organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud, jak je patrno ze shora uvedených důvodů, v postupu obecných soudů zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, byla jeho ústavní stížnost zamítnuta (§82 odst. l zákona č. 182/1993 Sb.). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne l. července 1997