ECLI:CZ:US:2011:4.US.1720.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1720/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. srpna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatelky FTV Prima, spol. s r. o., IČ 48115908, se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha-Libeň, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 5/49, 186 00 Praha 8, o ústavní stížnosti proti upozornění na porušení zákona vydanému Radou pro rozhlasové a televizní vysílání dne 19. dubna 2011 č. j. DRD/1451/2011 a o návrhu na zrušení ustanovení §31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud vyslovil, že upozorněním na porušení zákona vydaným Radou pro rozhlasové a televizní vysílání dne 19. dubna 2011 pod č. j. DRD/1451/2011 byla porušena její ústavně zaručená svoboda projevu a ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, a dále, aby Ústavní soud toto upozornění nálezem zrušil. Předmětným upozorněním upozornila Rada pro rozhlasové a televizní vysílání navrhovatelku na (skutkově blíže specifikované) porušení §31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen "zákon č. 231/2001 Sb." nebo "zákon o vysílání"). Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb., o jehož obsah se co do věcných důvodů předmětné upozornění Rady pro rozhlasové a televizní vysílání opírá.
V rámci argumentace obsažené v návrhu potom stěžovatelka podrobně rozvedla důvody, pro které upozornění Rady pro rozhlasové a televizní vysílání považuje za zasahující do jejích ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a na svobodu projevu, zakotvených v čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 17 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Stejně postupuje senát, shledá-li u návrhu podaného podle §64 odst. 1 až 4 důvody k odmítnutí podle §43 odst. 1 nebo odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů [§43 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. b) cit. zákona].
Ústavní soud takto z pohledu označených zákonných ustanovení nejprve zkoumal, zda jsou ohledně návrhu splněny formální (procesní) předpoklady a podmínky stanovené zákonem, umožňující následné posouzení jeho věcné opodstatněnosti.
Dle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem.
Stanovisko ve vztahu k povaze upozornění Rady pro rozhlasové a televizní vysílání vydanému ve smyslu §59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. ve své rozhodovací praxi opakovaně formuloval Nejvyšší správní soud.
V této souvislosti konstatoval: "smyslem ustanovení §59 zákona o vysílání je nepochybně zajistit, aby provozovatel nebyl trestán za deliktní jednání, jehož si nebyl vědom ... Zákon nijak blíže nespecifikuje charakter ,upozornění' a ani nestanoví, do jaké míry musí být toto upozornění konkretizováno. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že v takovém případě je třeba vnímat ,upozornění' v materiálním smyslu, tedy předáním informace o tom, že provozovatel porušuje povinnosti stanovené zákonem a že mu hrozí sankce." (rozsudky ze dne 24. 8. 2010 č. j. 8 As 46/2010-81 a ze dne 14. 5. 2008 č. j. 6 As 21/2007-109, podobně také rozsudky ze dne 30. 5. 2008 č. j. 4 As 35/2007-120 nebo ze dne 22. 1. 2009 č. j. 6 As 30/2008-97, všechna rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz). Provozovatel vysílání v důsledku toho nemůže být sankcionován za první porušení určité povinnosti, nýbrž až za případné opakování takového jednání přes předchozí upozornění, tj. porušení téže povinnosti jiným skutkem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009 č. j. 6 As 30/2008-97, dostupný na www.nssoud.cz). Podstatou upozornění je tedy předání určité informace s tím, že není rozhodující, jakou formou k němu dojde. Nemusí mít ani charakter samostatného aktu či přípisu. Jak přitom uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 6. 8. 2009 č. j. 6 As 46/2008-2 (dostupný na www.nssoud.cz), upozornění podle ust. §59 odst. 1 zákona o vysílání není ve správním soudnictví samostatně přezkoumatelné, protože nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje práva a povinnosti osoby. Nejedná se tedy o rozhodnutí podle ust. §65 odst. 1 s. ř. s. a žaloba je proti němu podle ust. §70 písm. a) s. ř. s. ve spojení s ust. §68 písm. e) s. ř. s. nepřípustná." (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. dubna 2011 č. j. 7 As 20/2011-95)
Tyto závěry lze mít za ústavně souladné posouzení povahy upozornění Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, vydané na základě §59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. Potud je potom v intencích uvedeného závěru z pohledu návrhu (na zrušení upozornění na porušení zákona vydané Radou pro rozhlasové a televizní vysílání dne 19. dubna 2011 pod č. j. DRD/1451/2011) rozhodné, že jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud - vycházeje z mezí založených rámcem ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. a z vázanosti petitem návrhu - příslušný.
Ve vztahu k návrhu na zrušení označeného zákonného ustanovení nutno dodat, že z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z formálních důvodů [§43 odst. 1 písm. a) - e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], tento návrh sdílí procesně její osud, tj. jeho možné projednání v návaznosti na dikci §74 zákona č. 182/1993 Sb. pozbývá právního základu (srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Sv. 4, č. 22).
Pro uvedené byly ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení §31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb. odmítnuty [§43 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2011
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu