ECLI:CZ:US:2018:4.US.1756.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1756/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou, sídlem Biskoupky 33, Ivančice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. dubna 2018 č. j. 8 To 86/2018-935 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. února 2018 č. j. 2 T 36/2008-916, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl v trestním řízení Městským soudem v Brně (dále jen " městský soud") odsouzen za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Uvedeného trestného činu se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že i přes soudem vyslovený zákaz nakládat s majetkem společnosti, kde byl předsedou představenstva, uzavřel obchodní smlouvu s jinou společností. Stěžovatel podal dne 14. 2. 2018 návrh na obnovu řízení (již několikátý), který městský soud napadeným usnesením zamítl. Stěžovatel dle městského soudu uvádí i v současném návrhu pouze dříve známé okolnosti, které toliko nově interpretuje v kontextu Ústavy a novějších nálezů Ústavního soudu. Nejde tedy o nové skutečnosti.
3. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry soudu městského. Poukázal i na to, že původní návrh na obnovu řízení, který je totožný s tím současným, soudy zamítly, a tento postup potvrdil i Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 3022/17.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí nejsou konformní s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 919/16. V souladu s tímto nálezem považuje stěžovatel za nové skutečnosti rozhodnutí civilních soudů, podle nichž neměla být exekuce nikdy nařízena a zákaz nakládat s majetkem tak byl ex tunc neplatný. Soudy se v napadeným rozhodnutích vůbec nevypořádaly s právními závěry Ústavního soudu a ignorovaly tak tím jejich obecnou závaznost. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
5. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel uvedl další judikáty Ústavního soudu, týkající se závaznosti jeho nálezů, a to i pro Ústavní soud samotný. Z toho důvodu stěžovatel očekává, že Ústavní soud v jeho věci rozhodne v souladu s nálezem sp. zn. I. ÚS 919/16 a ústavní stížnosti vyhoví.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Soudy v dané věci shledaly, že stěžovatelův návrh nesplnil ani nejzákladnější podmínku odůvodněného návrhu na povolení obnovy řízení, neboť jím uváděné skutečnosti není možné označit za tzv. novoty. S tímto jejich hodnocením se Ústavní soud plně ztotožňuje, neboť z jednotlivých návrhů a rozhodnutí soudů je zřejmé, že uvedené návrhy byly totožné, pokud jde o výčet nových skutkových okolností. Jejich dopadem na trestní řízení se zabývaly obecné soudy v minulosti a jejich zamítavý postoj přezkoumal Ústavní soud (viz usnesení ze dne 22. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3022/17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Opakovaný přezkum těchto skutečností je pak nepřípustný nejen ze strany obecných soudů, ale rovněž ze strany Ústavního soudu [k tzv. zásadě incidentní retrospektivy judikaturního odklonu srov. zejména nález ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 1955/15 (N 208/79 SbNU 373)].
9. Toliko pro úplnost lze konstatovat, že pozdější judikatura, případně ani zásadní změna v judikatuře (na rozdíl od skutkových zjištění), není důvodem pro obnovu řízení, resp. novou skutečností, o níž by se úspěšný návrh na povolení obnovy řízení mohl opírat [srov. např. nález ze dne 1. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 792/02 (N 31/32 SbNU 281) nebo usnesení ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2810/15]. Závěry nálezu ze dne 20. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 919/16 (N 117/81 SbNU 825) tak nemohou zásadně mít žádné normativní účinky v trestním řízení pravomocně skončeném v roce 2009. Navíc v poukazovaném případě neměly soudy možnost vyhovění návrhu odsouzeného uzavřenou, neboť jím předložené skutečnosti nebyly nikdy v minulosti přezkoumány a šlo tedy o skutečnosti opravdu nové. Tak tomu však ve stěžovatelově případě nebylo.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu