ECLI:CZ:US:1998:4.US.179.98
sp. zn. IV. ÚS 179/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti S.Z. a J.Z., zastoupených JUDr. J.H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 1998 , č.j. 2A 408/98-20, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 1997, č.j. 29 Ca 146/97-9, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 17. 4. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 1998 , č.j. 2A 408/98-20, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 1997, č.j. 29 Ca 146/97-9. Vrchní soud napadeným usnesením zastavil řízení o odvolání proti citovanému usnesení krajského soudu. Krajský soud napadeným usnesením zastavil řízení o žalobě stěžovatelů podle §9 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že napadenými rozhodnutími obecných soudů, bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod ("Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Uvedli, že krajský soud zastavil řízení, kterým se domáhali přezkoumání rozhodnutí O.Ú. - pozemkového úřadu, vydaného podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to z důvodu nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě. Názor soudu, že proti usnesení o zastavení řízení, nejsou přípustné opravné prostředky, navrhovatelé nepovažují za správný. Mají zato, že ve věcech podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, krajské soudy mají postavení soudů první instance a že odvolání v těchto věcech je přípustné. Poukázali na ustanovení §3 cit. zákona o soudních poplatcích, podle něhož ve věcech poplatků v řízení o žalobách nebo opravných prostředcích, proti rozhodnutím správních orgánů rozhoduje soud, který rozhoduje v prvním stupni. Dle jejich názoru, je-li soudní poplatek vyměřen (doměřen) nesprávně, mají účastníci řízení, vždy zásadně možnost bránit se proti nesprávnosti odvoláním proti usnesení o zastavení řízení, pro nezaplacení soudního poplatku. Uvádí, že postupem obecných soudů byli zbaveni možnosti dosáhnout nápravy nesprávného soudního rozhodnutí. Výklad, že při zastavení řízení ve věcech správního soudnictví podle §9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, není odvolání přípustné, protože není přípustné ani ve věci samé, považují za nesprávný a porušující jejich právo na spravedlivý proces. Jsou toho názoru, že soud zastavil řízení, aniž k tomu měl zcela jasné a nepopiratelné důvody, a takový postup hodnotí jako odepření práva na soudní ochranu. Z uvedených důvodů navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Vrchní soud v Olomouci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že mu nebyla svěřena kompetence rozhodovat o odvolání proti rozhodnutí soudů ve věcech správního soudnictví podle části páté hlavy třetí, o.s.ř. Pokud krajské soudy přezkoumávají rozhodnutí správních orgánů, nelze je považovat za soudy prvního stupně, ať rozhodují ve věci samé nebo ve věcech procesních. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že k porušení článku 36 Listiny napadeným rozhodnutím nedošlo.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 146/97, a poté, co se seznámil s jeho obsahem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout a to z následujících důvodů:
Pokud ústavní stížnost směřuje proti usnesení krajského soudu, je nepochybně podána po lhůtě stanovené v §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Usnesení bylo stěžovatelům doručeno dne 29. 12. 1997, přičemž ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě v dubnu 1998. Jedná se tedy o návrh opožděný ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) zákona. Ústavní soud sdílí názor obecných soudů, podle nichž soudy ve správním soudnictví jednají jako soudy jednoinstanční, nikoliv jako soudy prvního stupně, s výjimkou upravenou v ust. §250s o.s.ř., tj. ve věcech důchodového zabezpečení, a tudíž proti rozhodnutím v těchto věcech zásadně není opravný prostředek přípustný. Přitom není rozhodné, zda jde o rozhodnutí ve věci samé, či rozhodnutí jiné. V této části by tedy bylo možné odmítnout stížnost pro opožděné podání. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřuje též proti usnesení vrchního soudu, jde o stížnost zjevně neopodstatněnou, ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona, neboť z důvodů uvedených výše vrchnímu soudu nezbylo, než řízení o odvolání proti usnesení krajského soudu zastavit.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. 10. 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu