ECLI:CZ:US:2015:4.US.1801.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1801/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti J. M., t. č. ve Věznici Jiřice, zastoupeného JUDr. Jiřím Matznerem, advokátem se sídlem Praha 2, Anny Letenské 34/7, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015 č. j. 9 To 200/2015-103 a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. 3. 2015 sp. zn. 3 Pp 25/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Nymburce, kterým byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a označené usnesení Krajského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Okresního soudu v Nymburce.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se nemůže ztotožnit se závěrem trestních soudů o tom, že v jeho případě nedošlo k prokazatelnému polepšení. Poukazuje přitom zejména na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické, speciální forenzní psychologie, ve kterém byl příznivě hodnocen výkon jeho trestu, a na podporu ze strany družky a bratra, která by přispěla k zajištění podmínek pro to, aby byla dovršena jeho náprava.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení §88 trestního zákoníku (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/2001, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09 či III. ÚS 338/10). Ústavní soud v těchto případech zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným prostředkem, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, a nikoli povinnost, a posuzování účelnosti jejího využití je svěřeno soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.
V dané věci trestní soudy v napadených rozhodnutích dostatečně a srozumitelně odůvodnily svůj závěr, že není odůvodněn předpoklad, že by stěžovatel v případě podmíněného propuštění vedl řádný život, a že existuje riziko recidivy. Vycházely přitom ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické, speciální forenzní psychologie, který pro stěžovatele nevyznívá tak kladně, jak tvrdí, neboť z něj vyplývá, že vzhledem k psychopatické poruše osobnosti stěžovatele nelze vyloučit opakování trestné činnosti.
Trestní soudy správně poukázaly i na to, že 17 kázeňských odměn, které stěžovatel v průběhu výkonu trestu obdržel, nesvědčí o mimořádně aktivním přístupu k plnění povinností spojených s výkonem trestu, protože tyto odměny byly získány v průběhu dvanácti let výkonu trestu. Trestní soudy rovněž přihlédly k tomu, že stěžovatel se trestných činů, za které mu byl uložen nyní vykonávaný trest odnětí svobody, dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení.
Uvedené úvahy trestních soudů lze považovat za zcela racionální a závěry, které z nich byly vyvozeny, za řádně odůvodněné. Neexistuje tedy žádný důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu