ECLI:CZ:US:2023:4.US.1812.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1812/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky J. S., zastoupené Mgr. Kristýnou Novosadovou, advokátkou, sídlem třída Kpt. Jaroše 1844/28, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. února 2023 č. j. 12 Co 355/2022-162 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. května 2022 č. j. 64 EXE 1307/2020-113, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a M. S., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byl zamítnut návrh stěžovatelky (povinné) ze dne 7. 9. 2020, doplněný podáním ze dne 28. 11. 2021, na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Martinem Kubenou, Exekutorský úřad Brno-město, pod sp. zn. 227 EX 514/20 (dříve sp. zn. 56 EX 514/20), na základě pověření městského soudu ze dne 17. 7. 2020 č. j. 64 EXE 1307/2020-20. Předmětem exekuce je vymožení pohledávky oprávněné vedlejší účastnice (stěžovatelčiny dcery) ve výši 38 000 Kč představující dlužné výživné za období od prosince 2018 do června 2020, které bylo stanoveno rozsudkem městského soudu ze dne 24. 11. 2016 č. j. 24 P 76/2015-240, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 4. 2017 č. j. 38 Co 51/2017-295; těmito rozhodnutími byla stěžovatelce stanovena povinnost přispívat na výživu (tehdy ještě nezletilé) vedlejší účastnice částkou 4 000 Kč měsíčně.
3. Městský soud vyšel ze zjištění, že na počátku listopadu 2018 proběhl při návštěvě vedlejší účastnice u stěžovatelky doma mezi nimi rozhovor o placení výživného po dosažení zletilosti vedlejší účastnice, kdy se stěžovatelka chtěla dohodnout na snížení výživného. Vedlejší účastnice studuje na vysoké škole a žije se svým otcem ve společné domácnosti. Městský soud odmítl stěžovatelčinu argumentaci, podle které po dosažení zletilosti dítěte "automaticky" pozbývá soudní rozhodnutí týkající se úpravy výživného účinnosti, a odkázal naopak na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle které tato skutečnost nemá vliv na účinnost rozhodnutí, případně soudem schválené dohody o výživném. Hlavními předpoklady pro vznik a trvání vyživovací povinnosti rodičů k dětem jsou příbuzenský vztah a neschopnost dítěte samostatně se živit. Vzhledem k tomu, že vyživovací povinnost stěžovatelky k vedlejší účastnici dosud nezanikla a v mezidobí nebylo vydáno jiné rozhodnutí upravující výši výživného, rozhodnutí o výživném nepozbylo účinnosti a bylo možno na jeho základě vést exekuční řízení. Exekuční návrh vedlejší účastnice byl podán v souladu se zákonem a již z logiky věci bylo zřejmé, že jeho podáním nemohlo dojít ke zneužití práva, jak se stěžovatelka mylně domnívala. Závěrem městský soud doplnil, že nebyla-li si stěžovatelka jista, zda účinnost rozhodnutí opatrovnických soudů trvá i po dosažení zletilosti vedlejší účastnice, nic jí nebránilo vyhledat odbornou právní pomoc a tuto záležitost konzultovat; stejně tak mohla kdykoliv podat návrh k soudu, který by tvrzenou změnu poměrů účastnic řízení zohlednil v novém rozhodnutí o výživném.
4. K odvolání stěžovatelky krajský soud napadeným usnesením potvrdil usnesení městského soudu. Předně uvedl, že jednání dne 15. 2. 2023 proběhlo v nepřítomnosti stěžovatelky, neboť její omluvu a žádost o odročení nebylo možno považovat za důvodnou. Doplnil, že již k předchozímu jednání se stěžovatelka dostavila s ročním dítětem, načež jí bylo sděleno, že tato situace nezaručuje důstojný a nerušený průběh jednání, které z tohoto důvodu muselo být odročeno. Zároveň bylo stěžovatelce nabídnuto, aby si zvolila zástupce, který bude její zájmy u odročeného jednání hájit, případně aby si své osobní poměry uspořádala tak, aby se mohla jednání zúčastnit bez přítomnosti dítěte. Stěžovatelka však v tomto směru zjevně nic nevykonala, a byl-li tvrzeným důvodem nedostavení se k jednání dne 15. 2. 2023 zdravotní stav jejích nezletilých dětí (nachlazení a rýma), nepovažoval krajský soud tento důvod za způsobilý k dalšímu odročení jednání; z lékařských zpráv předložených stěžovatelkou nevyplývalo, že by zdravotní stav dětí nezbytně vyžadoval její osobní péči a že by je nemohla ani na krátkou dobu, po kterou mělo jednání probíhat, svěřit do péče jiné osoby. Z těchto důvodů soud omluvu z jednání nepřijal, neboť ji vzhledem k okolnostem věci posoudil jako záměrnou procesní obstrukci.
5. Ve věci samé se krajský soud ztotožnil se závěrem městského soudu, že dosažení zletilosti vedlejší účastnice nemohlo mít bez dalšího vliv na účinnost exekučního titulu; nebylo-li rozhodnutí o výživném zrušeno či změněno rozhodnutím soudu, je stěžovatelka povinna je nadále respektovat. K tvrzenému uzavření dohody o snížení výživného krajský soud uvedl, že o takovém postupu nelze vůbec uvažovat, neboť podmínkou uzavření dohody o jiné výši výživného je její schválení soudem; existence takové ústní dohody nadto nebyla stěžovatelkou v řízení prokázána. Za absurdní závěr krajský soud označil stěžovatelčino tvrzení, že exekuční návrh vedlejší účastnice představuje zneužití práva, a doplnil, že naopak jednání stěžovatelky, která své dceři jen několik dní po nabytí zletilosti, za přítomnosti a aktivní slovní podpory svého partnera, sdělila nepravdivou informaci, že dosažením zletilosti pozbyl opatrovnický rozsudek účinnosti, v důsledku čehož měla být vedlejší účastnice přes svůj počáteční nesouhlas a nerozhodnost přesvědčena k uzavření dohody o nižším výživném, by bylo třeba hodnotit jako zneužívající jednání podle §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. I v případě, že by existence takové dohody prokázána byla, nebylo by možno jí z tohoto důvodu poskytnout právní ochranu.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Podstatnou část stěžovatelčiny obsáhlé (a místy značně nepřehledné) argumentace tvoří nesouhlas s posouzením účinnosti rozhodnutí o výživném obecnými soudy, když je naopak podle stěžovatelky nutno trvat na tom, že uvedený exekuční titul pozbyl účinnosti v okamžiku nabytí zletilosti vedlejší účastnice a že mezi nimi došlo namísto toho k uzavření ústní dohody. Krajský soud stěžovatelce upřel právo na účast u jednání, přičemž ji o tom, že její žádosti o odročení jednání nevyhověl, neinformoval. V důsledku uvedeného postupu pak soud fakticky neprojednal některé stěžovatelčiny námitky - konkrétně nebylo důkladně posouzeno tvrzené zneužití práva vedlejší účastnicí a stěžovatelce nebylo umožněno uplatnění zásady "neznalost práva neomlouvá", ačkoliv jí jako právnímu laikovi nemohlo být zřejmé, že účinnost rozsudku týkajícího se nezletilého dítěte může trvat i poté, co dítě dosáhne zletilosti. Krajský soud nereagoval na konkrétní stěžovatelčiny námitky o existenci ústní dohody a namísto toho se spokojil pouze s odkazem na posouzení věci městským soudem, což však stěžovatelka považuje za nedostatečné. Rovněž nesouhlasí s posouzením výpovědi jejího partnera, kterou soudy považovaly pro jeho vztah ke stěžovatelce za nevěrohodnou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Nic takového však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. K tvrzenému porušení stěžovatelčina práva na projednání věci v její přítomnosti lze shrnout, že z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu je zřejmé, že se uvedený soud pečlivě zabýval posouzením důvodnosti stěžovatelčiny omluvy spojené s žádostí o odročení jednání nařízeného na 15. 2. 2023 a podrobně vyložil, na základě jakých konkrétních skutečností - spočívajících též v dřívějším chování a jednání stěžovatelky - bylo namístě posoudit její žádost jako záměrnou procesní obstrukci. Proti závěrům, k nimž krajský soud dospěl v bodě 6 odůvodnění svého usnesení, Ústavní soud nemá zásadních výhrad a v podrobnostech na ně odkazuje.
10. Namítá-li v této souvislosti stěžovatelka, že ji krajský soud předem nezpravil o nevyhovění její žádosti, Ústavní soud zdůrazňuje, že není povinností soudu účastníka či jeho zástupce vyrozumět o tom, jak bylo naloženo s žádostí o odročení jednání. S ohledem na výjimečnost tohoto institutu je zásadně věcí účastníka, aby se informoval o osudu své žádosti. Na uvedeném lze trvat zejména v případě, kdy je účastník v řízení zastoupen právním profesionálem, po němž lze v tomto ohledu nepochybně požadovat procesní aktivitu [viz např. nález ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 68/97 (N 74/8 SbNU 221)]; v případě právně nezastoupeného účastníka - jak tomu bylo i v posuzované věci - se lze nicméně přiklánět k tomu, aby soud postupoval obezřetněji a v duchu obecné poučovací povinnosti ho včas informoval o tom, jakým způsobem bylo rozhodnuto o jeho žádosti. Uvedené však zároveň neznamená, že nedostatek takového poučení představuje bez dalšího důvod k zásahu Ústavního soudu.
11. K tomu nutno doplnit, že Ústavní soud nepovažoval za nezbytné ověřovat si pravdivost tohoto stěžovatelčina tvrzení vyžádáním spisu městského soudu, případně vyjádření krajského soudu, a to s ohledem na okolnosti věci, které svědčí o tom, že ani případné nevyrozumění o způsobu rozhodnutí o její žádosti o odročení jednání nemohlo vyústit v porušení jejích ústavně zaručených práv.
12. Byť stěžovatelka namítá, že v důsledku nevyhovění její žádosti o odročení jednání krajského soudu, resp. v důsledku včasného nesdělení informace o tom, že žádosti nebylo vyhověno, krajský soud neprojednal některé její konkrétní námitky, ve skutečnosti tomu tak není. Ze stížnostní argumentace, stejně jako z odůvodnění napadených rozhodnutí, je totiž zjevné, že stěžovatelčin nesouhlas fakticky nespočívá v tom, že by krajský soud některé z jejích tvrzení vůbec neposoudil nebo že by jí jejich vznesení na jednání dne 15. 2. 2023 upřel, nýbrž v tom, že tato tvrzení - jež stěžovatelka všechna uplatnila již ve svém odvolání - posoudil jiným, než jí prosazovaným způsobem.
13. Podstata ústavní stížnosti tak spočívá pouze v nesouhlasu s tím, že se soudy nepřiklonily ke stěžovatelkou zastávanému výkladu předmětných ustanovení týkajících se vyživovací povinnosti rodičů k dětem, který měl vést k zastavení proti ní nařízené exekuce. K tomu nutno doplnit, že výklad přijatý jak městským soudem, tak následně krajským soudem je - na rozdíl od stěžovatelčiných vlastních konstrukcí - rozumný a logický, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a z pohledu ústavnosti mu tak není co vytknout. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění napadených rozhodnutí, případně na jejich shrnutí v bodech 2 až 5 tohoto usnesení, z nichž je zjevné, že soudy veškeré stěžovatelkou opětovně vznášené námitky vypořádaly a při posouzení věci je neopomenuly.
14. K tomu Ústavní soud s ohledem na vyznění stěžovatelčiny argumentace závěrem dodává, že povinnost soudů odůvodňovat svá rozhodnutí nelze chápat tak, že by byla vždy vyžadována (podrobná) odpověď na každou v podání obsaženou námitku. Porušením práva na soudní ochranu tak není, jestliže soud nebuduje vlastní závěry na podrobném vyvracení jednotlivě vznesených námitek, staví-li proti nim vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná [např. nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/09 (N 26/52 SbNU 247) nebo usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 75/16, dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Těmto požadavkům přitom, jak již uvedeno, oba dva ve věci rozhodující soudy dostály.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu