ECLI:CZ:US:2010:4.US.1843.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1843/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. července 2010 o ústavní stížnosti České národní banky, se sídlem Na Příkopě 28, 115 03 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010 č. j. 25 Cdo 4287/2009-673 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tím, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva, jež jsou zakotvena v ustanovení čl. 36 odst. 1 a Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka napadla kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž výslovně uvedla, že podáním dovolání vyčerpala všechny požadované řádné a mimořádné opravné prostředky. Porušení práva na spravedlivý proces spatřovala v tom, že Nejvyšší soud svévolně aplikoval jednoduché právo, v důsledku čehož nepřípustně zúžil stěžovatelčiny možnosti obrany v řízení před obecnými soudy.
Bližší obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovatelce známy.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde však o návrh - z důvodů dále vyložených - nepřípustný.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 372/04 či IV. ÚS 187/05, z nichž Ústavní soud i v této věci vychází; obě dostupná na http://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity vyplývá z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada je vyjádřena v ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Soudní řízení ve věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 13 Co 531/2008 dále pokračuje, a i když je napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska formálního pravomocné, stěžovatelčin spor ještě meritorně ukončen není; z toho plyne, že stěžovatelka má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Ústavní stížnost je tak podána zjevně předčasně, neboť - slovy zákona o Ústavním soudu - nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, jež zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytuje.
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2010
Miloslav Výborný, v. r.
soudce zpravodaj