ECLI:CZ:US:2007:4.US.1861.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1861/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. F. N., zastoupeného Mgr. Evou Kolbekovou, advokátkou, AK Kleinerova 24, 272 01 Kladno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007, č. j. 4 Ads 24/2007-115, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2007, č. j. 44 Ca 103/2006-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel žádá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo údajně porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z podané ústavní stížnosti a z připojené fotokopie napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v Kladně ze dne 4. 3. 2004, č. j. 2003/060-9004.1/04.03.2004/LM/10/04, dvěma způsoby, a to jednak cestou námitek ve smyslu ustanovení §76 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, podaných dne 11. 3. 2004, a jednak cestou žaloby podané u Okresního soudu v Kladně dne 10. 3. 2004. Okresní soud v Kladně řízení zastavil a stěžovatele poučil, že domáhá-li se soudní ochrany proti rozhodnutí správního orgánu, musí do jednoho měsíce od právní moci usnesení o zastavení řízení podat žalobu ke krajskému soudu. Stěžovatel tak učinil, načež Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 1. 2007, č. j. 44 Ca 103/2006-69, stěžovatelovu správní žalobu odmítl pro nepřípustnost, neboť nevyčerpal řádné opravné prostředky, když se na soud obrátil se správní žalobou před podáním námitek a rozhodnutím o nich, přičemž platí, že žaloba byla podána dnem, kdy došla soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení [srov. ustanovení §72 odst. 3 soudního řádu správního (dále jen "s.ř.s.")]. Nejvyšší správní soud stěžovatelovu kasační stížnost rozsudkem ze dne 26. 4. 2007, č. j. 4 Ads 24/2007-115, jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel konstatuje, že ustanovení §68 písm. a) s. ř. s. sice požaduje, aby rozhodnutí napadené správní žalobou bylo pravomocné, avšak tento požadavek není výslovně uveden v článku 36 odst. 2 Listiny. Z této skutečnosti stěžovatel dovozuje, že je oprávněn se domáhat přezkumu správního rozhodnutí, i když v době podání žaloby nevyčerpal opravný prostředek, který podle zákona měl k dispozici, neboť tento nedostatek byl v průběhu řízení zhojen, protože námitky, tj. opravný prostředek o den později podal a bylo o nich rozhodnuto dne 19. 3. 2004.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Článek 36 odst. 2 Listiny pokládá základy správního soudnictví na ústavní úrovni, když zaručuje každému soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, má-li za to, že jím byl zkrácen na svých právech. Tato ústavní garance je pak detailně rozvedena v procesním předpise, jímž je soudní řád správní vymezující průběh soudního řízení tak, aby postup a rozhodování soudů byly předvídatelné a nevykazovaly známky libovůle. Současně však také tento procesní předpis stanovuje podmínky, za kterých jedinec dosáhne přezkumu správního rozhodnutí, tedy procesní podmínky pro to, aby jeho návrh na přezkum správního rozhodnutí mohl soud meritorně projednat. Procesní podmínky musí být naplněny ke dni podání návrhu na zahájení řízení, přičemž v případě nedostatku podmínky odstranitelné soud navrhovatele vyzve k nápravě, zatímco u podmínky neodstranitelné tak postupovat nelze a soud návrh odmítne.
Podmínka přípustnosti projednání správní žaloby soudem teprve po vyčerpání všech dostupných opravných prostředků v rámci soustavy správních orgánů je výrazem subsidiarity soudního přezkumu vůči kontrolním mechanismům v systému správních orgánů, kterážto zásada preferuje nápravu tvrzené nezákonnosti co nejrychleji a nejblíže dotčenému jedinci, tedy usiluje o odstranění pochybení již správními orgány samotnými. Stanovení této podmínky bezpochyby do jisté míry omezuje přístup k soudu, s ohledem na výše uvedenou zásadu subsidiarity však nikoli svévolně a bezdůvodně; zároveň cestu k soudnímu přezkumu ponechává otevřenu, pokud se jedinec nedomůže nápravy u správních orgánů. Stanovisko obecných soudů, že absence vyčerpání všech řádných opravných prostředků je nedostatek nezhojitelný v průběhu řízení, nepovažuje Ústavní soud za nijak extrémní a vybočující z obecně přijímaného náhledu na funkci procesních podmínek a principu subsidiarity (nepublikované usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 77/06, srov. též shodný názor právní nauky: Vopálka/Mikule/Šimůnková/Šolín: Soudní řád správní - komentář, C. H. Beck 2004, str. 95).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelova práva na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy, odmítl podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu