ECLI:CZ:US:2009:4.US.1865.09.2
sp. zn. IV. ÚS 1865/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. F. A., zastoupeného JUDr. Petrem Matějkou, advokátem, AK se sídlem Lidická 23b, 602 00 Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2009 čj. 2 To 2/2009-3655 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práv ústavně zaručených v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2008 čj. 40 T 1/2005-3604, věc byla vrácena soudu prvního stupně a současně bylo nařízeno, aby věc projednal a rozhodl jiný senát.
Stěžovatel uvedl, že mu je kladeno za vinu, že se společně s J. K. dopustil trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 2, odst. 4 tr. zákona ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 6. 2006 zprostil oba obžalované obžaloby, k odvolání státního zástupce však byl zprošťující rozsudek ve vztahu ke stěžovateli zrušen a věc vrácena Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Stěžovatel byl v dalším řízení opakovaně zproštěn obžaloby rozsudky ze dne 9. 11. 2007, ze dne 5. 5. 2008 a ze dne 14. 11. 2008, rozhodnutí však nenabyla právní moci v důsledku odvolání státního zástupce, kterým Vrchní soud v Olomouci vždy vyhověl. Naposledy se tak stalo ústavní stížností napadeným usnesením.
Stěžovatel nezpochybnil právo Vrchního soudu v Olomouci postupovat ve smyslu §262 tr. řádu, vyjádřil však přesvědčení, že odvolací soud svoje rozhodnutí o postoupení věci řádně a pečlivě neodůvodnil a stěžovatel je vnímá jako tlak na nalézací soud, aby dospěl k jinému než zprošťujícímu rozhodnutí.
Z napadeného usnesení přiloženého k ústavní stížnosti vyplynulo, že Vrchní soud v Olomouci zjistil vady v řízení, které předcházelo vydání zprošťujícího rozsudku, a v odůvodnění svého rozhodnutí se jimi podrobně zabýval. Na základě konstatování všech nesrovnalostí a rozporů, v odůvodnění usnesení popsaných na str. 11 - 17, Vrchní soud v Olomouci rozhodl jak shora uvedeno.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, vždy zkoumá, zda tato splňuje všechny zákonem požadované formální náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). To se týká podmínek ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. nález sp. zn. III.ÚS 62/95, Sb. n. u., sv. 4, str. 243). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak v této souvislosti představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
Pokud tedy stěžovatel napadl rozhodnutí, kterým byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc vrácena nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí ve věci, bylo třeba na takovou ústavní stížnost nahlížet jako na nepřípustnou, neboť v průběhu následného řízení přísluší stěžovateli celá řada procesních nástrojů k ochraně jeho práv.
Ústavní stížnost napadající výrok, jímž byla věc přikázána jinému senátu, shledal Ústavní soud přípustnou. Po přezkoumání napadeného výroku z hlediska tvrzeného porušení práva na zákonného soudce dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní garance zakotvená v čl. 38 odst. 1 Listiny sice stanoví, že "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci", avšak zároveň také určuje, že "příslušnost soudu i soudce stanoví zákon". Vzhledem k tomu, že zákon stanoví příslušnost soudce, je zřejmé, že i případná výjimka, je-li stanovena v zákoně, tuto příslušnost určuje zákonným způsobem. Ustanovení §262 trestního řádu umožňuje, při rozhodování o odvolání, společně s vrácením věci nalézacímu soudu nařídit projednání v jiném složení senátu.
Z napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci je patrné, že soud využil zákonné možnosti a dostatečně, v mezích ustanovení §262 trestního řádu, tento svůj postup odůvodnil. Proto v něm nelze spatřovat rozhodování vybočující ze zásad trestního řízení. Vrchní soud v Olomouci přiměřeným způsobem popsal, jakými úvahami se řídil a z jakých konkrétních okolností při vyvození stěžovatelem kritizovaného závěru vycházel, pročež postačí na toto rozhodnutí odkázat, a to aniž by tím Ústavní soud hodlal jakkoliv prejudikovat další postup soudu nalézacího.
Z uvedených důvodů bylo proto nutno - mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků - ústavní stížnost odmítnout dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a dílem podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu