ECLI:CZ:US:2002:4.US.189.02
sp. zn. IV. ÚS 189/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupené JUDr. P. H., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2001, čj. 18 Co 394/01-63 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 3. 2001, čj. 9 C 221/2000-40, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a J. K., zastoupeného JUDr. Ing. Z. N., advokátkou, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 3. 2002 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2001, čj. 18 Co 394/01-63 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 3. 2001, čj. 9 C 221/2000-40, jimiž jí bylo mj. pravomocně uloženo zaplatit žalobci částku 1,050.000,- Kč s příslušenstvím, z titulu bezdůvodného obohacení získaného v důsledku nerealizovaného převodu členských práv a povinností k bytovému družstvu.
Stěžovatelka je toho názoru, že v řízení před soudem prvého stupně nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav. Je si vědoma toho, že nedostatečné zjištění skutkového stavu bylo ve značné míře způsobeno jí, neboť některé důkazy nenavrhla, ač tak učinit měla a mohla. Spoléhala však na to, že spravedlnost zvítězí i bez složitého dokazování. Nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu ohledně aplikace ust. §205a o.s.ř. (dle něhož je institut odvolání vybudován na systému neúplné apelace), tj., že skutečnosti a důkazy neuvedené před soudem prvého stupně mohou být před odvolacím soudem účinně uplatněny jen výjimečně, za podmínek stanovených v §205a odst. 1 o.s.ř. Tvrdí, že soud prvého stupně neprovedl některé důkazy, ač jí byly navrhovány, zejména výslech jejího manžela I. M. a výslech současné vlastnice bytu D. H. Výslech posledně uvedené svědkyně určitě navrhovala, avšak zřejmě si nevšimla, že její návrh není zaprotokolován. Dále nesouhlasí se závěry obecných soudů o tom, že v její výpovědi se nachází rozpory, její obranná tvrzení jsou nepřesvědčivá a nijak neprokázaná, a že soud je proto nemohl vzít na zřetel, ani s hodnocením dalších provedených důkazů obecnými soudy. Uvedla, že si je vědoma postavení Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným, je však toho názoru, že Městský soud v Praze se neřídil ústavními principy zaručujícími právo občanů na soudní ochranu a poukázala na čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), zakotvující právo každého, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že na svých právních závěrech trvá a nemá, co by k nim dodal. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost nálezem jako nedůvodnou zamítl, nebude-li jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
J. K., jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že stěžovatelka teprve v odvolacím řízení navrhovala další důkazy, ač sama uznává, že nebyly uplatněny její vinou. Jedná se však o zcela nové a neznámé důkazy, tedy o osoby, které vedlejší účastník vůbec nezná a neměl s nimi nikdy nic společného. Ústavní stížnost považuje za účelovou záležitost, s cílem získat čas na prodej svých nemovitostí, aby se tak stěžovatelka vyhnula placení svých závazků. Výslech svědka I. M. nebyl proveden vinou stěžovatelky. Je toho názoru, že řízení před obecnými soudy proběhlo zcela v pořádku a její ústavní práva nebyla porušena. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, a že požaduje, aby mu stěžovatelka uhradila náklady právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 9 C 221/2000, a po posouzení obsahu napadených rozhodnutí, jakož i dalších shromážděných podkladů, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelky, který ostatně stěžovatelka ve své stížnosti ani podrobněji nespecifikovala a tudíž ani nepodložila konkrétní ústavněprávní argumentací. Pokud poukázala na "prolomení jedné z nejdůležitějších zásad soudního řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny", uvádí Ústavní soud, že základní právo zakotvené v cit. odstavci zaručuje každému právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Na podporu svého tvrzení o porušení tohoto práva však stěžovatelka neuvedla jakýkoliv argument. Pokud opomněla navrhnout některé důkazy v řízení před obecnými soudy, resp. v řízení před soudem prvého stupně, nedomáhala se svého práva stanoveným postupem (čl. 36 odst. 1 Listiny) a tudíž pro ni nepříznivý výsledek sporu nemůže přičítat orgánům veřejné moci. Z pohledu Ústavního soudu pak opomenutí stěžovatelky navrhnout důkazy v řízení před obecnými soudy představuje nevyčerpání všech procesních prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto vzhledem k tomu, že z ústavní stížnosti nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny, jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelčino tvrzení o zásahu do svých ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu