ECLI:CZ:US:2011:4.US.1903.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1903/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti FORTUNA sázková kancelář a.s., IČ: 004 18 382, se sídlem Praha 1, Vodičkova 30, právně zastoupené Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem, se sídlem Advokátní kanceláře Bakeš & partneři, Praha 1, Na Příkopě 23, směřující proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 1, ze dne 22. srpna 2007, č.j. 261405/07/001511/7627, a rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 3. prosince 2007, č.j. 17021/07-1300-105163, a proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2009, č.j. 11 Ca 36/2008-79, a Nejvyššího správního soudu ze dne 26. května 2010, č.j. 2 Afs 14/2010-122, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo majetek vlastnit, vyvlastňovat ve veřejném zájmu zákonným způsobem a zdaňovat, zakotvené v čl. 11 odst. 1, 4 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní a jinou právní ochranu, zakotvené v čl. 4 Ústavy České republiky a v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, a rovněž mely být porušeny principy právního státu, zakotvené v čl. 1 odst. 1 a v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
Výše uvedeným platebním výměrem Finančního úřadu pro Prahu 1, byla stěžovatelce vyměřena daň z přidané hodnoty za měsíc duben 2007 ve výši 230.237,- Kč. Odvolání Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu napadeným rozhodnutím zamítlo. Následná správní žaloba byla citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze zamítnuta (výrok I.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Kasační stížnost stěžovatelky proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud zamítl (výrok I.) a žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II.).
Stěžovatelka uvedla, že v řízení před správcem daně uplatnila nárok na odpočet daně z přidané hodnoty za zdaňovací období červen a červenec 2007 (správně se dle napadených rozhodnutí jedná o duben 2007). Finanční úřad jí tento nárok nepřiznal, neboť jinak posoudil důsledky derogačního ustanovení §113 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve znění zákona č. 109/2006 Sb. Takový postup posoudily jako správný i odvolací správní orgán a správní soudy, které k podnětům stěžovatelky prováděly následný přezkum. Tímto postupem orgánů veřejné moci mělo dojít ke zkrácení stěžovatelky v naříkaných právech.
Stěžovatelka ve svém podání prezentovala svůj postoj v důkladném a obšírném rozboru uvedené problematiky, a to jak k platné právní úpravě, tak k judikatuře Ústavního soudu i ke komunitárnímu právu. Dospěla přitom k závěru, že pokud v důsledku novely zákona o dani z přidané hodnoty došlo ke zrušení jednoho ustanovení došlo automaticky k obnovení jeho předchozí podoby.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Ca 36/2008, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka podala ústavní stížnost i v dalších shodných případech týkajících se postupu Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Finančního ředitelství v Praze a Finančního úřadu pro Prahu 1. Mezi týmiž účastníky jako v projednávané věci bylo k dnešnímu dni rozhodnuto o ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 1696/09, a to nálezem ze dne 8. února 2011. V tomto nálezu dospěl Ústavní soud k závěru, že: "V právním řádu České republiky není výslovné úpravy, která by předjímala znovunabytí platnosti jednou zrušeného zákona, mělo-li by být obnovení platnosti spjato s projevem vůle jiného státního orgánu než Parlamentu; obecně je proto nutné vycházet z toho, že jednou zrušený zákon bez jeho opětovné vůle, směřující k obnovení platnosti a účinnosti zákona, tyto vlastnosti znovu nabýt nemůže."
Jak již poznamenáno výše, stěžovatelka v odůvodnění své ústavní stížnosti mylně citovala jako předmětné zdaňovací období červen a červenec 2007, o nichž pojednávala právě zmíněná ústavní stížnost sp. zn. I. ÚS 1696/09. Ze srovnání ústavních stížností je patrné, že stěžovatelka opakuje argumentaci ze svého předchozího podání.
Za dané situace proto čtvrtý senát na předmětný nález bezezbytku odkazuje.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení orgánů veřejné moci, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu