ECLI:CZ:US:2011:4.US.1913.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1913/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. H., právně zastoupeného Jiřím Jandou, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Janda Ježek & partneři, Náchod, Kamenice 155, směřující proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 20. ledna 2009, č.j. 410/09-1100-601319, a rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. srpna 2010, č.j. 43 Cm 259/1998-655, a Nejvyššího správního soudu ze dne 14. dubna 2011, č.j. 9 Afs 65/2010-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo podle kterého lze státní moc uplatňovat jen případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon, zakotvené v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, ve spojení s čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu v Berouně ze dne 21. září 2004, č. 1040000244; č.j. 31151/04/244970/2772, byla stěžovateli doměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 2001, ve výši 1.677.379,- Kč. Odvolání Finanční ředitelství v Hradci Králové rozhodnutím ze dne 6. září 2005, č.j. 2286/110/2005-Bud., zamítlo. Následnou správní žalobu zamítl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. října 2006, č.j. 31 Ca 311/2005-36. Kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. září 2007, č.j. 9 Afs 53/2007-62, vyhověl a rozsudek krajského soudu zrušil. Vázán rozsudkem Nejvyššího správního soudu zrušil Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. října 2008, č.j. 31 Ca 94/2007-77, výše uvedené rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 6. září 2005. S ohledem na to, byl dne 7. dubna 2008, stěžovateli znovu doručen platební výměr Finančního úřadu v Berouně ze dne 21. září 2004, společně se zprávou o daňové kontrole č.j. 30922/04/244930/8272.
3. Rovněž tento platební výměr stěžovatel napadl odvoláním, které Finanční ředitelství v Hradci Králové rozhodnutím ze dne 20. ledna 2009, č.j. 410/09-1100-601319, zamítlo. Proti tomu podal stěžovatel správní žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové zamítl rozsudkem ze dne 27. května 2010, č.j. 31 Ca 17/2009-29. Následnou kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 14. dubna 2011, č.j. 9 Afs 65/2010-59.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že základní problém spočívá v doručení dodatečného platebního výměru. Ten měl být původně doručen dne 27. září 2004, o čemž však existovaly pochybnosti, které vedly k vydání zrušovacích rozsudků správních soudů. V důsledku toho byl stěžovateli dodatečný platební výměr znovu doručen, a to dne 7. dubna 2008, čímž mělo dojít k odstranění pochybností. Stěžovatel však namítal, že k nápravě předchozího pochybení nemohlo uvedeným postupem dojít. Daňové řízení bylo totiž v té době pravomocně ukončeno, a teprve rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. listopadu 2008, č.j. 30 Ca 34/2008-71, bylo zrušeno rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 6. listopadu 2006, č.j. 4241/130/2006-Ko. Žádné úkony provedené správcem daně či odvolacího orgánu tak nemohou mít právní účinky na pravomocně ukončené daňové řízení. Odvolací orgán tak měl uvedený daňový výměr považovat za nové rozhodnutí, které pro pravomocné ukončení řízení měl odmítnout podle §27 odst. 1 písm. e) daňového řádu (zjevně zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů). Podle stěžovatele pak ani správce daně ani odvolací orgány neprokázaly zákonné doručení platebního výměru. Pokud soudy ve správním soudnictví dospěly k jinému závěru, učinily tak v rozporu s daňovým řádem i Listinou. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
5. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 17/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části podaná osobou neoprávněnou a z části zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
6. Předně Ústavní soud konstatuje, že po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, spisu Krajského soudu v Hradci Králové a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. září 2007, č.j. 9 Afs 53/2007-62, zjistil, že stěžovatel, resp. jeho právní zástupce nevěnoval dostatečnou pozornost správnému a přesnému označení dotčených rozhodnutí v ústavní stížnosti. V důsledku toho se rozhodnutími, uvedenými v odst. 4 tohoto usnesení, pokud údaje nesouhlasí s rozhodnutími uvedenými v čl. 2 a 3 tohoto usnesení, Ústavní soud nezabýval, neboť zjevně nemají vztah k projednávané věci (týkají se jiného řízení o dani z přidané hodnoty). Jak je přitom ze správní žaloby stěžovatele patrné i zde stěžovatel uvedl uvedené nesouvisející spisové značky, u jednání krajského soudu pak právní zástupce přiznal chybné označení (č.l. 24).
7. Obdobně je nesprávně označeno i napadené rozhodnutí krajského soudu v petitu ústavní stížnosti. Ústavní soud zjistil u Krajského soudu v Hradci Králové, že věc vedená pod sp. zn. 43 Cm 259/1998 se týkala obchodního sporu ČSOB s J. J., zjevně tedy věci právního zástupce stěžovatele. Napadeným rozhodnutím ze dne 12. srpna 2010, nebylo vyhověno procesnímu požadavku J. J., což následně potvrdil i Vrchní soud v Praze a rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. května 2011, a případná ústavní stížnost, směřující proti těmto rozhodnutím by tak mohla být podána v zákonné lhůtě. Ve vztahu k tomuto rozhodnutí krajského soudu je však ústavní stížnost nutno posoudit jako podanou osobou zjevně neoprávněnou [§72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], když nic nenasvědčuje tomu, že by rozhodnutím krajského soudu, ve věci svého právního zástupce, byl v zaručených právech zkrácen právě stěžovatel.
8. Ústavní soud zjistil časovou posloupnost rozhodnutí v dané věci, jakož i příslušné spisové značky, respektive čísla jednací, ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 17/2009, a rovněž z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. září 2007, č.j. 9 Afs 53/2007-62, a následně je prezentoval v odst. 2. a 3. tohoto usnesení.
9. Ústavní stížnost je tedy založena na jediném tvrzení stěžovatele o neplatnosti doručení platebního výměru Finančního úřadu v Berouně ze dne 21. září 2004, k němuž došlo dne 7. dubna 2008. V jeho uznání za doručení řádné shledal stěžovatel zásah do svých zaručených práv. Jak již dříve v řízení stěžovatel tvrdil, preklusivní lhůta k doručení platebního výměru měla uplynout dne 31. prosince 2006 a pokud k doručení došlo až dne 7. dubna 2008, stalo se tak pozdě, v době pravomocně ukončeného řízení. V rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. května 2010, č.j. 31 Ca 17/2009-29, je velice důkladně, přehledně a chronologicky objasněna okolnost běhu lhůt pro doručení platebního výměru stěžovateli, včetně podstatného odkazu na ustanovení §41 s.ř.s., který stanoví, že po dobu řízení před správními soudy zákonné lhůty neběží. V napadeném rozsudku ve věci kasační stížnosti na tuto část odkázal i Nejvyšší správní soud a rovněž Ústavní soud považuje za dostatečné na ni odkázat. Finanční orgány poté, co Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. září 2007 zrušil první rozsudek krajského soudu, si byly vědomy nedostatků spojených s doručováním platebního výměru, a proto jej v otevřené lhůtě opětovně doručily. Nic na tom nemění ani fakt, že tak učinily dříve, než Krajský soud v Hradci Králové vydal zrušovací rozsudek č.j. 31 Ca 94/2007-77
10. Přesvědčení stěžovatele o zkrácení v jeho zaručených právech je tedy založeno výhradně na nesouhlasu se závěry správních soudů. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, nezaručuje přímo a bezprostředně nárok na rozhodnutí požadované účastníkem řízení, ale nárok na spravedlivé soudní řízení v souladu s příslušnými procesními předpisy. Této možnosti stěžovatel využil. Nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím neodpovídajícím jeho požadavkům není bez dalšího odůvodněním ústavní stížnosti. Soudy v posuzovaném případě naplnily požadavek zakotvený v čl. 2 odst. 2 Listiny, jakož i v čl. 2 odst. 2 Ústavy České republiky. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
11. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal čtvrtý senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení orgánů veřejné moci, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu