ECLI:CZ:US:2013:4.US.1929.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1929/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti obce Sulice se sídlem Sulice-Želivec č. p. 150, 251 68 Kamenice, zastoupené JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem Slavíkova 1568/23, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. března 2013 č. j. 1 Aos 3/2012-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka tvrdila, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na samosprávu dle čl. 101 Ústavy České republiky, jakož i k porušení principu předvídatelnosti (nepřekvapivosti) rozhodování a právní jistoty jakožto jednoho ze základních atributů právního státu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů tímto soudem je možný tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Porušení práv, jichž se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud neshledal. Nejvyšší správní soud neupírá stěžovatelce jakožto základnímu územně samosprávnému celku právo vytvářet územně plánovací dokumentaci, resp. jejími změnami předpoklady pro svůj další územní rozvoj. Nejvyšší správní soud však v návaznosti na přezkoumávané rozhodnutí Krajského soudu v Praze a v souladu se svou vlastní předchozí judikaturou zohlednil také nutnost proporcionality zásahu veřejné moci změnou platné územně plánovací dokumentace do vlastnického práva stěžovatelky, přičemž dostatečně přesvědčivě zdůvodnil, proč v daném případě považuje požadavek proporcionality zásahu za nenaplněný. Napadané závěry Nejvyššího správního soudu proto podle Ústavního soudu nelze považovat za svévoli, příčící se principům právního státu a spravedlivého procesu.
Projevem libovůle veřejné moci by naopak byla taková aplikace institutů územního plánování, která by narušovala citlivou rovnováhu mezi veřejnými zájmy na územním rozvoji obce a dalšími veřejnými zájmy na straně jedné a právy vlastníků pozemků a dalších dotčených osob na straně druhé.
V důsledku těchto zjištění Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu