ECLI:CZ:US:2009:4.US.1935.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1935/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti obchodní společnosti FOCUS-METAL, s. r. o., se sídlem Jiráskova 399/11, 757 01 Valašské Meziříčí, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem, AK se sídlem K. Sliwky 126/18, 733 01 Karviná-Fryštát, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 5. 2009 sp. zn. 4 To 17/2009 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě, ze dne 28. 11. 2008 sp. zn. 4 VZV 8/2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených usnesení, kterými bylo ve smyslu ustanovení §79b tr. řádu za použití §79a tr. řádu rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků na účtu vedeném u 1. investiční záložny - spořitelního a úvěrního družstva v Ostravě.
Stěžovatelka uvedla, že se domohla vydání rozhodčího nálezu, na jehož základě Okresní soud v Olomouci nařídil exekuci na majetek s. p. MILNEA, v likvidaci; provedením exekuce pověřil exekutora Mgr. Františka Gajdoše. Na základě exekučního příkazu přikázáním pohledávky banka vyplatila z účtu povinného státního podniku částku 36 000 000,- Kč, kterou převedla na účet soudního exekutora. Tyto peněžní prostředky vrchní státní zástupce shora označeným usnesením zajistil s odůvodněním, že se jedná o výnos z trestné činnosti. Ke spáchání trestné činnosti mělo dojít jednáním popsaným pod bodem 2) usnesení Policie ČR, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV, expozitura Ostrava, ze dne 20. 11. 2008, kterým bylo zahájeno trestní stíhání M. D., J. F., Mgr. M. M. a Ing. T. K. Podle popisu skutku a názoru policejního orgánu se měl rozhodce M. dohodnout se stěžovatelkou na výsledku rozhodčího řízení. Stěžovatelka označila takovou konstrukci za absurdní a podrobila ji kritice. I přes existenci zahájeného trestního stíhání má za to, že jí měly být exekuované finanční prostředky vyplaceny, neboť jí byly přisouzeny pravomocným a vykonatelným rozhodčím nálezem. Dle jejího názoru nemohou orgány činné v trestním řízení postupem podle §79a a §79b tr. řádu omezit či mařit povinnost exekutora dovést exekuci do konce a finanční prostředky stěžovatelce jako oprávněné vyplatit. Teprve po jejich nabytí by orgány činné v trestním řízení mohly rozhodnout o jejich zajištění. Stěžovatelka rovněž poukázala na zmatečnost a nesrozumitelnost usnesení Vrchního soudu v Olomouci, a to v té části odůvodnění na str. 3, ve které soud se skutkem pod bodem 2) shora označeného policejního usnesení spojil osobu obviněného M. D., který však s tímto skutkem neměl nic společného.
Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že v rámci trestního stíhání obviněných M. D., J. F., Mgr. M. M. a Ing. T. K. pro pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 4 tr. zákona, jehož se měli dopustit skutkem podrobně specifikovaným v usnesení policejního orgánu Policie ČR ze dne 20. 11. 2008 sp. zn. OKFK-311/TČ-2008-29, bylo zjištěno, že v případě některých rozhodčích nálezů, vydaných obviněným Mgr M. M. v průběhu zmanipulovaných rozhodčích řízeních, byl Okresní soud v Olomouci požádán o nařízení exekuce ve prospěch obchodních společností FOKR Czech, s. r. o., a FOCUS-METAL, s. r. o., jejichž výkonem byl na žádost oprávněných obchodních společností vždy pověřen soudní exekutor Mgr. F. G. Na základě exekučních příkazů byla v průběhu září 2006 na účet exekutora převedena z účtů státního podniku MILNEA, v likvidaci, částka nejméně 36 692 100,67 Kč. Po rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci o odkladu exekuce exekutor Mgr. G. převedl z této částky sumu 36 milionů na účet u UniCredit Bank Czech Republic, jehož majitelem je 1. investiční záložna - spořitelní a úvěrní družstvo, která mu na základě smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb zřídila běžný účet (specifikovaný ve výroku usnesení) a v prosinci 2006 na něho uložila částku 36 milionů Kč. Ústavní stížností napadeným usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě, byla tato částka zajištěna, včetně přirostlých úroků, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že specifikované peněžní prostředky na účtu jsou výnosem z trestné činnosti. Okamžikem doručení tohoto usnesení bylo rovněž zakázáno s peněžními prostředky v zajištěné výši disponovat, s výjimkou výkonu rozhodnutí.
Stížnost stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Potvrdil, že existuje důvodné podezření, že obvinění se měli dopustit závažné hospodářské kriminality tím, že po společné dohodě zmanipulovali a zneužili rozhodčí řízení, aby získali exekuční titul, jenž následně uplatnili u příslušného soudu k nařízení exekuce ve prospěch stěžovatelky; finanční prostředky z realizované exekuce uložené na účtu exekutora tak mohou být výnosem z trestné činnosti obviněných. Vrchní soud odmítl námitky stěžovatelky o maření výkonu rozhodčího nálezu a Okresního soudu v Olomouci s tím, že to byl obviněný M., který svou trestnou činností zneužil funkci a postavení rozhodce k tomu, aby došlo k nařízení exekuce soudem, jemuž tyto okolnosti nemohly být známy. Vrchní soud uzavřel, že je na orgánech činných v přípravném řízení, aby prokázaly důvodnost a oprávněnost trestního stíhání obviněných, a pokud nebude zajištění peněžních prostředků na účtu pro účely trestního řízení v jeho dalších fázích třeba, bude na místě zajištění zrušit nebo omezit.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo průběžného dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do jejich pravomoci je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími obecných soudů porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování obecných soudů ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot dle ustanovení §79a a násl. tr. řádu. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti těmto rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení ve věcech sp. zn. II.ÚS 267/03, I.ÚS 331/04, I.ÚS 155/06, I.ÚS 105/07, II.ÚS 2475/08 a mnohá další, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).
Základní zásady pro aplikaci předmětných zajišťovacích institutů a východiska pro posouzení ústavní konformity takové aplikace orgány činnými v trestním řízení Ústavní soud shrnul jednak v usneseních sp. zn. II.ÚS 267/03 (publ. in Sb. n. u. sv. 33 str. 401, či sp. zn. I.ÚS 105/07, a dále v nálezech sp. zn. II.ÚS 642/07, III.ÚS 1396/07 (dostupných na http://nalus.usoud.cz). V těchto rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil předběžný charakter zajišťovacích opatření, jejich smysl, nutnost jejich přiměřenosti (proporcionality) a náležitého odůvodnění příslušných rozhodnutí. Ústavní soud zároveň kladl důraz na to, že v rámci řízení o ústavní stížnosti není možné přezkoumávat skutkový stav věci, neboť by to znamenalo faktické předjímání meritorního rozhodnutí v trestním řízení ze strany Ústavního soudu. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a násl. tr. řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění majetku je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci, nikoli soudu Ústavního. Ústavní soud zároveň konstatoval, že pro závěry obecných soudů o tom, zda jsou dány konkrétní okolnosti, odůvodňující zajištění majetkových hodnot dle citovaných ustanovení tr. řádu, lze z podstaty věci požadovat toliko určitý vyšší stupeň pravděpodobnosti, nikoli nepochybnost ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 věta první tr. řádu, požadovanou pro rozhodnutí o vině. Svou kasační pravomoc Ústavní soud tudíž uplatnil zejména tam, kde zásah do majetkových práv dle ustanovení §79a a násl. vykazoval s přihlédnutím ke všem okolnostem znaky nepřiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovanými cíli. Ústavní soud měl při posuzování proporcionality zásahu na zřeteli především hledisko časové a ke kasaci napadených rozhodnutí obecných soudů se uchýlil v těch případech, kdy konkrétní trestní řízení setrvávalo za současného použití zajišťovacích institutů extrémně dlouhou dobu ve stadiu předsoudním (viz shora označené nálezy).
Pod zorným úhlem závěrů shora vyložených Ústavní soud posoudil projednávanou věc a dospěl k závěru, že požadavky na rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jak byly shora formulovány, byly dodrženy. Z ústavní stížnosti napadených usnesení vyplynul důvod zajištění peněžních prostředků na účtu třetí osoby spočívající v podezření, že jsou výnosem z trestné činnosti konkrétních osob, přičemž orgány činné v trestním řízení dostatečným a přiměřeným způsobem odůvodnily na základě jakých skutkových zjištění k tomuto závěru dospěly a jakými důvody byly při svém rozhodování vedeny. Ústavní soud nezjistil v postupu orgánů činných v trestním řízení libovůli nebo porušení procesních principů obsažených v ústavním pořádku, které by svědčily o dotčení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. K tvrzené zmatečnosti a nesrozumitelnosti části odůvodnění Vrchního soudu v Olomouci Ústavní soud uvádí, že jde o nepochopení ze strany stěžovatelky, neboť v inkriminované části odůvodnění se vrchní soud toliko - opodstatněně - pokusil o stručný a souhrnný popis jednání obviněných popsaných ve skutcích pod bodem 2) - 4) výroku usnesení o zahájení trestního stíhání.
K tvrzenému porušení vlastnického práva Ústavní soud uvádí, že ustanovení §79a a §79b tr. řádu při respektování účelu i přiměřenosti zásahu státu tvoří ústavně konformní výluku z ochrany vlastnictví kohokoliv. Tento závěr je konformní i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, který instituty plnící obdobnou funkci jako zajištění majetku nepovažuje za rozporné s čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě (srov. usnesení II.ÚS 424/99, odkazující na věc Handyside proti Spojenému království, 1976, A-24, §62), a při zdůraznění přiměřeného vztahu mezi použitými prostředky a sledovaným cílem přiznává státům širokou míru uvážení, pokud jde o způsob uplatnění prostředků zasahování, tak i o posouzení proporcionality; Ústavní soud má za to, že v projednávané věci respektoval zásah státu přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který byl zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. září 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu