ECLI:CZ:US:1997:4.US.197.96
sp. zn. IV. ÚS 197/96
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti politické strany, zastoupené Mgr. M. B., proti usnesení Ústřední volební komise ze dne 3. 6. 1996 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č. j. Ovs 5/96/Št-24 ze dne 12. 6. 1996, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne
18. 7. 1996, se politická strana domáhá zrušení usnesení Ústřední
volební komise ze dne 3. 6. 1996, kterým jako jiný orgán veřejné
moci schválila zápis o zpracování výsledků voleb do Poslanecké
sněmovny Parlamentu ČR, včetně třinácti příloh. Dále se domáhá
zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, č. j. Ovs 5/96/Št-24 ze dne
12. 6. 1996, kterým byla bez jednání zamítnuta stížnost této
strany na vydání osvědčení o zvolení poslancem, podaná proti
dvanácti poslancům, kteří mandát získali v tzv. druhém skrutiniu.
V těchto rozhodnutích spatřuje stěžovatelka zásah do ústavně
zaručených základních práv, neboť celkem 169 796 hlasů, které jí
byly ve volbách odevzdány, bylo v rozporu se zásadou přímého
volebního práva, zakotveného v čl. 18 Ústavy, použito
k administrativnímu přidělení mandátů kandidátům, kteří potřebné
hlasy voličů nezískali. Tím došlo i k porušení čl. 19 odst. 3
Ústavy. Ústavní stížnost dále namítá, že Nejvyšší soud ČR tím, že
ve věci nenařídil veřejné jednání za účasti účastníků řízení,
porušil též čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále
jen "Listina").
Spolu s ústavní stížností byl podán návrh, aby Ústavní soud
zrušil v zákoně č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR,
ustanovení, jejichž aplikací došlo k výše uvedeným zásahům do
ústavně zaručených práv. Konkrétně bylo navrhováno zrušit v §49
odst. 2, 3 a 4, dále zrušení věty "... které postoupily do prvního
skrutinia, ...", v §50 odst. 1 a v §51 odst. 2 zrušení celého
textu, vyjma části poslední věty, a to tak, aby toto ustanovení
znělo: "Kandidátní listinu pro druhé skrutinium sestaví Ústřední
volební komise podle preferenčních hlasů pro jednotlivé kandidáty
této politické strany nebo koalice". Všechny tyto návrhy byly
odůvodňovány rozporem napadených ustanovení s čl. 18 a 19 Ústavy
ČR, jakož i s čl. 21 odst. 1 a 4 Listiny. Dále bylo navrhováno,
aby v §200n odst. 1 občanského soudního řádu byl zrušen text "bez
jednání usnesením", a to pro jeho rozpor s čl. 38 odst. 2 Listiny.
O těchto návrzích rozhodlo plénum Ústavního soudu nálezem sp. zn.
Pl. ÚS 25/96 ze dne 2. dubna 1997 tak, že je zamítlo.
Ve vyjádření, které k ústavní stížnosti podal Nejvyšší soud
ČR jako účastník řízení, se k procesní stránce věci uvádí, že ust.
§200n odst. 1 o.s.ř. dává soudu možnost rozhodnout bez jednání
a že této možnosti soud také využil.Nejvyšší soud ČR dále uvádí,
že při počtu účastníků a desetidenní zákonné lhůtě k rozhodnutí
není prakticky ani možné postupovat jinak. Bylo využito možnosti
požádat o písemné, resp. faxové vyjádření k věci, v zásadě však
šlo jen o posouzení právních otázek a nebylo proto nutné provádět
dokazování za účasti stran. Pokud jde o námitku stěžovatelky, že
soud nerespektoval čl. 18 a 19 Ústavy, odkázal Nejvyšší soud ČR na
odůvodnění napadeného usnesení.
Ústřední volební komise ve svém vyjádření k ústavní stížnosti
ze dne 12. 8. 1996 uvedla, že obsah této stížnosti je v podstatě
totožný se stížností podanou k Nejvyššímu soudu ČR, a proto
odkázala na vyjádření podané v řízení před tímto soudem, jehož
kopii přiložila. Z obsahu vyjádření je podstatné především to, že
ÚVK trvá na stanovisku, že při přidělování mandátů postupovala
plně v souladu s ustanoveními §50 a 51 zákona č. 247/1995 Sb.
Mandáty dvanácti poslanců přidělené ve druhém skrutiniu proto
nemohou být neplatné.
Ústavní stížnost je založena na zpochybnění ústavnosti
ustanovení zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR,
resp. ustanovení §200n odst. 1 občanského soudního řádu, tedy
ustanovení, která byla aplikována v předmětné věci Ústřední
volební komisí, resp. Nejvyšším soudem ČR. Z toho vyplývá, že
v podstatě není zpochybňován postup těchto orgánů veřejné moci,
ale to, že postupovaly podle právních předpisů, které se
stěžovatelce jevily jako rozporné s ústavním pořádkem. Jak již
bylo uvedeno, nálezem pléna Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS
25/96 ze dne 2. 4. 1997, byla aplikovaná ustanovení zákona č.
247/1995 Sb. shledána jako souladná s ústavním pořádkem. Stejně
tak plénum Ústavního soudu posoudilo i napadené ustanovení §200n
zákona č. 99/1963 Sb. (občanského soudního řádu), podle kterého
proběhlo řízení před Nejvyšším soudem ČR. Pokud jde o důvody,
které plénum Ústavního soudu k těmto závěrům vedly, odkazuje se
plně na odůvodnění citovaného nálezu.
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR jsou vykonatelná rozhodnutí
Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Z toho
vyplývá, že také senát Ústavního soudu je plně vázán zmíněným
nálezem pléna tohoto soudu. Za této situace by mohlo být ústavní
stížnosti vyhověno jen tehdy, pokud by bylo zjištěno, že právní
předpisy byly aplikovány způsobem natolik extremním, že by to
vybočovalo z mezí ústavnosti. Přesto, že ústavní stížnost v tomto
směru neargumentovala, tj. stěžovatelka netvrdí, že by při sčítání
hlasů, které pro ni byly odevzdány, Ústřední volební komise
pochybila nebo se dopustila jiných nesprávností, kterými by
stěžovatelku v konečném výsledku poškodila, posoudil Ústavní soud
i tuto stránku věci. Dospěl však k názoru, že takový postup nelze
Ústřední volební komisi vytknout. Stejně tak nelze spatřovat
porušení ústavnosti v postupu Nejvyššího soudu ČR, který jako
orgán kompetentní k projednání volební stížnosti postupoval
způsobem, který zákon stanoví. Oba zmíněné orgány postupovaly
podle platných, a podle nálezu Ústavního soudu s ústavním pořádkem
souladných předpisů a na základě těchto předpisů dospěly
k závěrům, se kterými se sice stěžovatelka neztotožňuje, které
však odpovídají volebnímu systému, pro který se zákonodárná moc
kvalifikovaným způsobem rozhodla.
Ze všech výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost
zamítnuta, a to bez nařízení ústního jednání, když účastníci
řízení s rozhodnutím bez jednání vyslovili souhlas. (§44 odst.
2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního se nelze odvolat.
V Brně dne 12. 6. 1997