ECLI:CZ:US:2013:4.US.1980.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1980/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Kalfase, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Karlových Varech, Vítězná 10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2011 č. j. 2 Afs 6/2011-123, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2010 č. j. 5 Ca 67/2008-77, rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 17. 12. 2007 č. j. 8429/07-1100-203537 a č. j. 8430/07-1100-203537 a proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Českém Brodě ze dne 11. 5. 2007 č. j. 17389/07/035970/2492 a č. j. 17391/07/035970/2492, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na zákonného soudce, garantovaného v čl. 38 odst. 1 Listiny, práva na rovné zacházení dle čl. 1 Listiny, jakož i porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označených rozhodnutí správních soudů a finančních orgánů.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, zahájil Finanční úřad v Českém Brodě dne 8. 11. 2006 daňovou kontrolu, týkající se daně z příjmů fyzických osob a daně z přidané hodnoty za rok 2004 a dne 15. 3. 2007 na výdaje týkající se poskytování poukázek na pohonné hmoty a dálniční známky za období 2003 a 2005. Na základě výsledků uvedených daňových kontrol vydal Finanční úřad v Českém Brodě dne 11. 5. 2007 dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických osob na rok 2004 č. j. 17389/07/035970/2492 a dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických osob na rok 2005 č. j. 17391/07/035970/2492. Stěžovatel podal proti oběma uvedeným dodatečným platebním výměrům odvolání, která Finanční ředitelství v Praze svými rozhodnutími ze dne 17. 12. 2007 č. j. 8429/07-1100-203537 a č. j. 8430/07-1100-203537 zamítlo. Stěžovatelovu žalobu proti oběma uvedeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 8. 2010 č. j. 5 Ca 67/2008-77 zamítl a taktéž stěžovatelem podanou kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 4. 2011 č. j. 2 Afs 6/2011-123 jako nedůvodnou zamítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně namítá, že v základní otázce týkající se posouzení oprávněnosti daňových výdajů (nákladů) vynakládaných na poskytování dálničních známek a poukázek na pohonné hmoty zákazníkům vybočují všechna napadená rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, z ustálené praxe finančních orgánů i ustálené rozhodovací praxe správních soudů. Dále stěžovatel namítá, že ve věci rozhodující druhý senát Nejvyššího správního soudu nepostoupil v rozporu s §17 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), danou věc s ohledem na odlišný jím zastávaný právní názor k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu a tím porušil stěžovatelovo právo na zákonného soudce. Na podporu tohoto tvrzení stěžovatel argumentuje zejména dřívějšími rozhodnutími Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 48/2004-92 ze dne 18. 12. 2007 a č. j. 5 Afs 85/2009-67 ze dne 16. 11. 2010 a dále poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 1783/10. Odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu považuje v této souvislosti stěžovatel za příliš stručné, málo srozumitelné a přesvědčivé. Výše uvedenými pochybeními bylo tak podle názoru stěžovatele zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce a byl porušen principu právní jistoty, předvídatelnosti rozhodnutí a rovnosti před zákonem. S ohledem na výše uvedená tvrzení stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí finančních orgánů a správních soudů zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 67/2008.
5. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisovým materiálem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
6. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a v rozhodnutí v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
7. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 28, nález č. 127, s. 95).
8. Finanční orgány a posléze správní soudy vyšly při svém posuzování dané věci z ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmu"), které stanoví základní pravidlo, podle něhož lze základ daně snížit o výdaje (náklady), jež byly vynaloženy k dosažení, zajištění a udržení příjmů. V §25 odst. 1 zákona o daních z příjmů jsou pak vyjmenovány druhy výdajů, které nelze považovat za výdaje k dosažení příjmů, i když třeba pro daňový subjekt představují ekonomický přínos. Ustanovení §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů je tedy třeba vykládat v souvislosti s §25 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Výdaj, který se příznivě projevil v příjmech daňového subjektu, může být daňově účinný jen tehdy, není-li zároveň výslovně zmíněn v §25 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Výše uvedené závěry, z nichž vycházely finanční orgány a správní soudy, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a nemá jim z ústavněprávního hlediska co vytknout.
9. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že senát Nejvyššího správního soudu nepostupoval v souladu s §17 odst. 1 s. ř. s., podle něhož "dospěl-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu". Ústavní soud prostudoval v této souvislosti stěžovatelem citované judikáty Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že ke stěžovatelem namítané změně právního názoru v projednávané věci nedošlo [viz k tomu obdobně usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1981/11 ze dne 23. 8. 2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Judikát Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 85/2009-67 řeší spornou otázku klasifikace výdajů na stavební práce, vychází tedy ze skutkově odlišných okolností. Judikát Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 48/2004-92 řeší spornou otázku ohledně daně z přidané hodnoty, která byla v souvislosti s poskytnutím bonusu účtována a jako daň na výstupu také odvedena. Nejvyšší správní soud dospěl v uvedeném judikátu k závěru, že není sporu o tom, že výdaje na bonus, které svým zákazníkům poskytoval stěžovatel v podobě mobilních telefonů atd., byly výdaji, které směřovaly k získání nových a udržení stávajících zákazníků, tedy výdaji ve smyslu §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Ke stejnému závěru, že výdaje na dálniční známky a poukázky na pohonné hmoty jsou podřaditelné pod výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, neboť jsou způsobilé se pozitivně projevit v příjmech daňového subjektu, dospěl shodně Nejvyšší správní soud i v nyní posuzovaném rozhodnutí. Dle přesvědčení Ústavního soudu tedy není žádného podkladu pro úsudek, že napadená rozhodnutí vybočují z mezí ustálené soudní praxe, a Ústavní soud neshledal v tomto ohledu stěžovatelem namítané porušení jeho ústavně zaručeného práva na zákonného soudce
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné relevantní ústavněprávní argumenty, jimiž by se mohl Ústavní soud zabývat, a které by přisvědčovaly stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho ústavně zaručených práv, což je třeba vztáhnout i na stěžovatelovu námitku stran přílišné stručnosti, malé srozumitelnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Nesouhlas stěžovatele s právním názorem rozhodujících orgánů a soudů nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti a ústavní stížnost je tedy jen zjevnou polemikou s ústavně konformním názorem vyjádřeným v napadených rozhodnutích.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu