ECLI:CZ:US:2009:4.US.1982.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1982/09
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci návrhu R. S., právně zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Moravská Třebová, Cihlářova 4, směřující proti vyřízení stížnosti Vězeňskou službou ČR, Věznice Mírov ze dne 14. července 2009, č.j. VS 15/2009-36/St/12, a návrhu na zrušení §76 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, takto:
Návrhy se odmítají.
Odůvodnění:
Navrhovatel se obrátil na Ústavní soud, neboť se domnívá, že v jeho věci došlo k narušení jeho práv zaručených v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně navrhl, aby Ústavní soud zrušil aplikované ustanovení §76 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o výkonu trestu").
Podáním ze dne 20. ledna 2009 se navrhovatel domáhal vůči Věznici Mírov fotokopií kázeňských lístků, o uložených kázeňských trestech, které měl potřebovat pro zrušení uložených trestů formou revize. Sdělením ze dne 28. ledna 2009 informovala vedoucí samostatného referátu správního Věznice Mírov navrhovatele, že rozhodnutí o kázeňských trestech nepodléhají soudnímu přezkumu a dále, že Vězeňská služba ČR nemá povinnost informovat osobu, jíž se údaje týkají, o obsahu své evidence. Dále jej informovala o možnosti poskytnout uvedenou dokumentaci přímo reviznímu orgánu.
Dne 10. července 2009 obdržel ředitel Věznice Mírov podnět navrhovatele, v němž si stěžovatel na postup pracovníků správního oddělení věznice. Tuto stížnost (podnět) posoudil ředitel jako nedůvodnou.
Stěžovatel ve svém podání k Ústavnímu soudu uvedl, že popsaným postupem vězeňské služby mu byl znemožněn přístup k dokumentům, které jsou na něj vedeny. Tím mu je i znemožněno případné napadení řízení, či prokázání, zda se skutečně jednalo o kázeňské přestupky. V důsledku toho nejenže strádá psychicky a fyzicky, ale rovněž je v důsledku uložených kázeňských trestů ztížena například jeho možnost žádat o změnu výkonu trestu.
Navrhovatel poukázal na fakt, že zákonná úprava mu znemožňuje přístup k údajům, které jsou na něj vedeny vězeňskou službou, což jej jednoznačně omezuje v jeho právech. Současně odkázal na judikaturu Evropskému soudu pro lidská práva, podle které je porušením čl. 6 Úmluvy, pokud rozhodnutí, samo nesplňující podmínky tohoto ustanovení, nepodléhá soudnímu přezkumu (Compte 1983, A-58), a dále, že právo na soud přísluší i vězněným osobám (Golden 1975, A-18 §§35, 36). Postup vězeňské služby, který je nepřezkoumatelný vede k diskriminaci a poskytuje vězeňské službě prostor pro libovůli a ponižující zacházení.
Proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil vyřízení stížnosti Vězeňskou službou ČR.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou naplnění procesních náležitostí podání. V projednávané věci Ústavní soud především konstatuje, že napadený přípis Vězeňské služby ČR, Věznice Mírov, není možné hodnotit jako rozhodnutí, k jehož přezkumu by byl Ústavní soud oprávněn.
Navrhovatel učinil dne 20. ledna 2009 podnět, k němuž mu bylo sdělení ze dne 26. ledna 2009 oznámeno dne 28. ledna 2009. Po více jak pěti měsících podal navrhovatel nový podnět, v němž si však stěžoval na postup pracovníků, kteří mu odmítli vydat jím požadované kopie, avšak nebrojil proti prvnímu sdělení. Fakticky tedy podal nový podnět, tentokráte přímo řediteli věznice.
Podle ustanovení §26 odst. 1 zákona o výkonu trestu smí odsouzený k uplatnění svých práv podávat stížnosti a žádosti. Vzhledem k tomu, že odsouzeným příslušejí, v souladu např. s ustanovení §27 zákona o výkonu trestu, práva s jistými omezeními, není možné považovat každé jejich podání za žádost či stížnost ve smyslu ustanovení §26 zákona o výkonu trestu. Proto není ani reakce na takové podněty možno považovat za rozhodnutí dle §76 odst. 2 zákona o výkonu trestu. Podle něj je rozhodnutí podle tohoto zákona třeba sdělit osobě, jíž se týká; připouští-li zákon stížnost, je třeba je vyhotovit písemně a takové osobě doručit. Z faktu, že se sdělením byl pouze seznámen plyne, že se nejednalo o rozhodnutí podléhající přezkumu formou stížnosti, z jeho obsahu je pak zjevné, jak již výše uvedeno, že se jednalo pouze o sdělení k předchozímu podání navrhovatele.
V podání k Ústavnímu soudu navrhovatel ani netvrdil, že se jedná o jiný zásah orgánu veřejné moci, kterým se rozumí jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok orgánu veřejné moci, vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. V projednávaném případě však ani Ústavní soud neshledal, že by postup vězeňské služby, jakožto orgánu veřejné moci, naplňoval výše uvedený výčet.
S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že k projednání podání navrhovatele není příslušný, ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Takový návrh pak Ústavní soud dle §43 zákona o Ústavním soudu odmítne.
Byl-li návrh na projednání ústavní stížnosti odmítnut, jako v projednávaném případě, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu na zrušení zákona či jeho části. Nesplňuje-li totiž vlastní návrh požadavky kladené na ústavní stížnost, chybí mu předpoklad pro posouzení ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li samotné podání věcného projednání neschopné, odpadá současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad vedl by ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b), ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jestliže shledá, že návrh podle §64 odst. 1 až 4 zákona o Ústavním soudu byl podán někým zjevně neoprávněným. V projednávaném případě k takové situaci došlo, a proto čtvrtý senát Ústavního soudu návrh popsaným způsobem odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu