ECLI:CZ:US:1996:4.US.203.95
sp. zn. IV. ÚS 203/95
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě o ústavní stížnosti PhMr. H.F. proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 89/94, ze dne 12.5.1995, za souhlasu účastníků řízení bez ústního jednání, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 89/94, ze dne
12.5.1995, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá
zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.5.1995, sp.zn.
38 Ca 89/94, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu,
pozemkového úřadu Praha - západ, ze dne 7.9.1994, č.j.
PÚ-R-21/91/VII-251/94/KU, jímž bylo vysloveno, že stěžovatelka
není vlastnicí nemovitostí v k.ú. S. č.dle pozemkové knihy
117/31, 122 o výměře 6.O77 m2, č. dle pozemkové knihy 121
v katastru nemovitostí 121 o výměře 6.366 m2, č. dle pozemkové
knihy 123 v katastru nemovitostí st. 218, 122 o výměře 3.365 m2.
Stěžovatelka soudí, že postupem soudu došlo k porušení čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod a že jí nebyla poskytnuta
ústavně předpokládaná míra ochrany jejích práv.
K vlastní ztrátě vlastnictví nemovitostí, které byly
předmětem řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,
v platném znění (dále jen "zákon o půdě"), stěžovatelka uvádí, že
tyto nemovitosti byly s odvoláním na zákon č. 63/1935 Sb. z. a n.,
o vyvlastnění k účelům obrany státu, vyvlastněny H. F. výměrem ze
dne 15.11.1951, zn. XI-198-151 Dr. Br., bývalého ONV Praha-jih,
a to pozemky parc. č. 121 zahrada zapsaná ve vložce č. 272
pozemkové knihy pro k.ú. S., parc. č. 123 zahrada zapsaná ve
vl.č. 97 pozemkové knihy pro k.ú. S. a p.č.117/34, les zapsaná ve
vl.č. 3O5 pozemkové knihy pro k.ú. S., a rozhodnutím o vyvlastnění
ze dne 15.12.1956, č.j. výst. 2538/56, odboru pro výstavbu rady
ONV Praha-jih, pak budovy a stavební zařízení na pozemku parc.č.
117/34, tj.dřevěná chata s verandou, obytný domek čp. 147,
hospodářské stavení, vesměs v pozemkové knize neuvedené. O náhradě
za vyvlastnění bylo rozhodnuto rozhodnutím o náhradě za
vyvlastnění ze dne 22.5.1957, č.j. výst. 883/57, odboru pro
výstavbu rady ONV Praha-jih.
Na vyvlastněné parcele č. 218, k.ú. S. (podle identifikace
st.p. 257), byla posléze vybudovaná stavba - Vojenská lázeňská
a rekreační zařízení Praha. Ostatní pozemky jsou podle tvrzení
stěžovatelky nezastavěny. Stěžovatelka má za to, že vyvlastněné
nemovitosti (nebo alespoň jejich podstatná část) nikdy nesloužily
účelu, pro který byly vyvlastněny, a domáhala se ve smyslu
příslušných ustanovení zákona o půdě jejich vydání. Za pozemek
zastavěný stavbou požadovala poskytnutí jiného vhodného pozemku
náhradního.
Okresní úřad, pozemkový úřad Praha - západ, jak je patrno
z obsahu Ústavním soudem vyžádaného spisu, č.j. PÚ-R-21/91,
rozhodoval o splnění podmínek pro restituci vlastnictví k výše
uvedeným nemovitostem postupně dvakrát. Prvním rozhodnutím v dané
věci, č.j.PÚ-R21/91/VI-123/93/KU, bylo rozhodnuto, že stěžovatelka
není vlastnicí výše uvedených nemovitostí v k.ú. S., neboť podle
názoru pozemkového úřadu nebyly splněny podmínky §6 odst. 1 písm.
m) zákona o půdě. Proti tomuto rozhodnutí pozemkového úřadu podala
stěžovatelka opravný prostředek, o kterém rozhodoval Městský soud
v Praze, který svým rozsudkem ze dne 29.10.1993, sp. zn. 33 Ca
111/93, napadené rozhodnutí pozemkového úřadu bez nařízení jednání
zrušil, a to v podstatě z důvodu nedostatečně zjištěného
skutkového stavu. Pozemkovému úřadu, kterému věc vrátil k dalšímu
řízení, pak nařídil dokazování doplnit tak, aby bylo spolehlivě
zjištěno, zda nemovitosti v minulosti vyvlastněné podle zákona č.
63/1935 Sb. z. a n., dosud slouží trvale účelu, pro který byly
vyvlastněny či nikoliv.
Po provedení místního šetření a vyžádání si dokumentace
ohledně využití vyvlastněných nemovitostí vydal Okresní úřad,
pozemkový úřad Praha-západ, dne 7.9.1994 nové rozhodnutí ve věci,
č.j. PÚ-R-21/91/VII-251/94/KU, jímž opětovně určil, že
stěžovatelka není vlastníkem předmětných nemovitostí vyvlastněných
jí podle zákona č. 63/1935 Sb. z. a n., když dospěl k závěru, že
pro vydání požadovaných nemovitostí nejsou splněny podmínky §6
odst. 1 písm. m) zákona o půdě, neboť předmětné nemovitosti trvale
slouží účelu vyvlastnění.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka opět opravný
prostředek k soudu, v němž pozemkovému úřadu vytýkala, že se při
rozhodování důsledně neřídil pokynem Městského soudu v Praze,
vysloveným v jeho rozsudku ze dne 29.října 1993, sp.zn. 33 Ca
111/93, když měl zjišťovat, zda vyvlastněné pozemky v době podání
žádosti o jejich vydání sloužily účelu, pro který byly
vyvlastněny. Dále namítala, že pozemkový úřad se měl zabývat
důvody vyvlastnění podle zákona č. 63/1935 Sb. z. a n., neboť
nemovitosti byly - podle tvrzení stěžovatelky - vyvlastněny
nikoliv pro naléhavé důvody v zájmu obrany státu, ale z důvodů
jiných, proto mělo být při rozhodování o restituci užito jiného
ustanovení zákona o půdě. Městský soud v Praze, který o tomto
opravném prostředku rozhodoval, a to opět aniž nařídil jednání,
neboť šlo podle jeho názoru pouze o řešení otázky právní, a dospěl
k závěru, že po doplněném dokazování provedeném pozemkovým úřadem
měl správní orgán dostatek podkladů pro rozhodnutí a ve shodě se
správním orgánem pak učinil závěr, že vyvlastněné nemovitosti
slouží účelu, pro který byly vyvlastněny, tj. pro vybudování
vojenské stavby, a proto rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového
úřadu Praha-západ, ze dne 7.9.1994, č.j.
PÚ-R-21/91/VII-251/94/KU, potvrdil.
Proti tomuto potvrzujícímu rozsudku Městského soudu v Praze
směřuje ústavní stížnost stěžovatelky, v jejíchž důvodech
stěžovatelka v podstatě namítá, že ve věci nebyl náležitě zjištěn
skutkový stav zejména proto, že nebyl proveden důkaz potvrzením
ministerstva národní obrany vydaným podle §1 odst. 5 zákona č.
63/1935 Sb. z. a n. Současně poukazuje na to, že ústavní stížností
napadený rozsudek byl vynesen bez toho, že by soud nařídil
jednání, domnívaje se, že jsou splněny předpoklady ustanovení §25Of o.s.ř. věta první. Stěžovatelka považuje tento názor pro
posuzovaný případ za nepatřičný. Podle jejího názoru nebyla
splněna podmínka jednoduchosti případu, když v rozhodném období se
střetávaly dva diametrálně rozdílné právní systémy, neboť
v posuzované věci byl podkladem pro rozhodnutí o vyvlastnění zákon
č. 63/1935 Sb. z. a n. vydaný za platnosti o.z.o. z roku 1811,
avšak aplikován byl teprve za platnosti a účinnosti o.z. č.
141/195O Sb. Došlo tedy podle názoru stěžovatelky v dané věci
k hraničnímu střetu nejen dvou základních předpisů občanského
práva, ale k hraničnímu zlomu dvou zcela odlišných právních
systémů. Již sám tento fakt vede podle názoru stěžovatelky
k závěru, že nemůže jít o jednoduchý případ, zvláště má-li být
i zpětně posouzena relevance postupů učiněných před 40 lety orgány
třídního státu, který již touto svou koncepcí nemohl být státem
založeným na demokratických principech. Polemizuje dále s právními
závěry Městského soudu v Praze uvedenými v jeho rozhodnutí.
Stěžovatelka je totiž toho názoru, že vůbec nebyly splněny
podmínky pro vyvlastnění předmětných nemovitostí podle zákona č.
63/1935 Sb. z. a n., a proto podle jejího mínění měla být před
orgány, které o její žádosti o restituci rozhodovaly, posouzena
zákonnost tehdejších vyvlastňovacích rozhodnutí, když podle ní
občanský soudní řád v ustanovení §245 odst. 1 takovou povinnost
soudu přímo ukládá. Vzhledem k tomu, že postupně dva senáty
Městského soudu v Praze zaujaly opačný názor k výkladu ust. §245
odst. 1 o.s.ř., považuje stěžovatelka svůj případ za nejednoduchý.
Městský soud v Praze ve svém písemném vyjádření k obsahu
ústavní stížnosti uvedl, že je přesvědčen, že je naprosto
nadbytečné zaujímat stanovisko k vývodům stížnosti o tom, zda při
odnětí vlastnictví navrhovatelky vyvlastněním za náhradu v roce
1951 byl správně použit zákon č. 63/1935 Sb. z. a n. či nikoliv,
když ani ust. §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb.,
v platném znění, způsob vyvlastnění nerozlišuje, ale jako podmínku
pro vydání věci stanoví, pokud nemovitost existuje, že trvale
neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna. V řízení bylo naprosto
spolehlivě zjištěno, že nemovitosti byly vyvlastněny a stále
slouží účelu, pro který vyvlastněny byly. Staly se součástí
oploceného areálu Vojenského rehabilitačního ústavu, jak také bylo
zjištěno opakovaným místním šetřením. Jedině současný stav
nemovitostí je rozhodný pro vydání či nevydání nemovitosti.
Jestliže správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového
stavu, může již jen jít o posouzení právní otázky, tedy o věc
jednoduchou, takže právem bylo použito ustanovení §25Of o.s.ř. ve
spojení s ust. 25Ol odst. 2 o.s.ř. a ve věci bylo rozhodnuto bez
jednání.
V obecné rovině ve svém vyjádření Městský soud k §25Of
o.s.ř. dále uvedl, že toto procesní ustanovení používá termínu
"jednoduchý případ" s demonstrativním výčtem jeho použití. Znamená
v podstatě prolomení zásady veřejnosti a ústnosti soudního jednání
a jako takové je specifikem správního soudnictví. Pokud by
určujícím hlediskem jeho použití mělo být jen subjektivní
hodnocení pojmu "jednoduchý", pak by šlo o vágní termín, který
v procesních předpisech nemá místa, nehledě k tomu, že by mohlo
být kdykoli zneužito. Veřejným projednáváním pak nelze zvrátit
jinak objektivně a správně zjištěný skutkový stav věci. V závěru
svého vyjádření ze dne 4.12.1995 poukazuje Městský soud v Praze na
skutečnost, že ani do té doby vydané nálezy Ústavního soudu ČR
nevyslovily, že by toto ustanovení bylo v rozporu s ústavním
pořádkem ČR. Z výše uvedených důvodů Městský soud navrhl, aby
ústavní stížnost byla zamítnuta.
K podané ústavní stížnosti se rovněž vyjádřil Okresní úřad,
pozemkový úřad Praha-západ, jako vedlejší účastník, a to tak, že
má za to, že v daném případě nebyl naplněn žádný restituční titul
podle §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., neboť vyvlastněné
nemovitosti slouží účelu, pro který byly vyvlastněny a za
vyvlastnění nemovitosti byla poskytnuta náhrada. Má tedy za to, že
stěžovatelka jako účastnice řízení nebyla krácena na svých
právech.
Vojenská lázeňská a rekreační zařízení se sídlem v Praze,
jako druhý vedlejší účastník, ve svém písemném vyjádření
zrekapituloval průběh jednání se stěžovatelkou a vzhledem k tomu,
že se domnívá, že již v dosavadních řízeních bylo spolehlivě
prokázáno, že se v daném případě jednalo o vyvlastnění k účelům
obrany státu, navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatelky byla
zamítnuta.
Pozemkový fond ČR se svého postavení vedlejšího účastníka
tohoto řízení ve smyslu §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vzdal.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojených spisů
Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 89/94, a Okresního úřadu,
okresního pozemkového úřadu Praha-západ, sp. zn. PÚ-R 21/91,
dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. V jejích důvodech
je uváděna mimo jiné také argumentace, která se v řízení před
Ústavním soudem objevuje opakovaně, totiž že obecné soudy
aplikovaly ustanovení §250f o.s.ř. v rozporu se zákonem, když ve
věci, která evidentně svou podstatou nebyla jednoduchá, nenařídily
jednání a tím odňaly účastníkovi řízení možnost, aby před
nezávislým soudem uvedl svoji právní argumentaci, případně
vysvětlil námitky, týkající se správnosti či přesnosti zjištění
skutkového stavu. Ústavní soud v řadě případů těmto stížnostem
vyhověl, přitom stanovisko Ústavního soudu v těchto věcech lze
obecně vyjádřit právní větou, že toto ustanovení prolamuje zásadu
bezprostřednosti a ústnosti soudního řízení, která je jednou ze
základních zásad spravedlivého procesu, a že právo být soudem
slyšen náleží k přirozeným právům každého člověka a občana. Toto
stanovisko spolu s dalšími důvody vedlo nakonec plénum Ústavního
soudu ČR ke zrušení ustanovení §250f o.s.ř.
Výše uvedené argumenty lze vztáhnout i na projednávanou věc,
v níž podle názoru Ústavního soudu použití ustanovení §250f
o.s.ř. nebylo namístě. To proto, že nejenže nebylo možno označit
tuto restituční věc za jednoduchou, ale také proto, že ve věci
nebyl správně zjištěn skutkový stav. Obsahem připojených spisů
není totiž potvrzení ministerstva národní obrany, které mělo být
ve smyslu ustanovení §1 odst. 5 zákona č. 63/1935 Sb. z. a n.
vydáno před vyvlastněním předmětných nemovitostí, ze spisů neplyne
ani to, že by toto potvrzení bylo vůbec rozhodujícími orgány
vyžadováno. Jeho obsah je třeba podle názoru Ústavního soudu
zjistit proto, že teprve z tohoto potvrzení je možno bezpečně
zjistit skutečný a pravý účel vyvlastnění předmětných nemovitostí,
přitom zjištění tohoto skutečného účelu vyvlastnění je nezbytným
předpokladem pro posouzení otázky, zda předmětné nemovitosti
trvale slouží účelu, pro který byly vyvlastněny či nikoliv. V této
souvislosti také nelze přehlédnout, že teprve v rozhodnutí
o vyvlastnění ze dne 15.12.1956, čj. výst. 2538/56, se konstatuje,
že ministerstvo národní obrany dne 21.11.1956 potvrdilo, že
" zamýšlená stavba je stavbou vojenskou ve smyslu §1 odst. 2
písm.b) zákona č. 63/1935 Sb. z. a n. a že vyvlastnění vojenskou
správou navrhované je vyvlastněním k účelům obrany státu", zatímco
v původním výměru ze dne 15.11.1951, zn. XI-198-1951 Dr.Br., se
bez uvedení konkrétního vyvlastňovacího důvodu ve smyslu
ustanovení §1 odst. 2 citovaného zákona pouze obecně uvádí, že
"skutečnost, že jde o vyvlastnění k účelům obrany státu, prokázala
navrhovatelka potvrzením podle §1 odst. 5 zákona č. 63/1935 Sb z.
a n.". Také z tohoto důvodu mělo být dokazování zaměřeno i na
zjištění, zda již v roce 1951, před vydáním prvního
vyvlastňovacího výměru, bylo ministerstvem národní obrany vydáno
potvrzení podle §1 odst. 5 citovaného zákona a jakého bylo
obsahu, tj. jaký konkrétní důvod vyvlastnění byl uveden v tomto
potvrzení. Z těchto důvodů je proto Ústavní soud toho názoru, že
podmínky pro použití ustanovení §250f o.s.ř. v posuzované věci
nebyly dány, a pokud tedy Městský soud v Praze ve věci rozhodl
aniž nařídil jednání, porušil čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod.
K otázce posuzování zákonnosti samotných vyvlastňovacích
rozhodnutí v restitučním řízení pak Ústavní soud v souladu se
svojí předchozí judikaturou ( viz např. nález ve věci sp. zn. IV.
ÚS 32/95, uveřejněný pod č. 76/95 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR II) uvádí, že v restitučním řízení nejsou sice
orány veřejné moci oprávněny k přímým zásahům a rušení
pravomocných rozhodnutí z minulého období, pokud však jde
o správní akty přijaté v tzv. rozhodném období, jsou oprávněny
posuzovat jejich dopad z hlediska v úvahu přicházejících
restitučních titulů - v daném případě uvedených v §6 zákona
o půdě. V posuzovaném případě tedy za situace, kdy oprávněná osoba
uplatňující restituční nárok v řízení tvrdila, že podmínky pro
vyvlastnění předmětných nemovitostí nebyly dány, bylo třeba se
touto námitkou zabývat. Podřazení případu vyvlastnění pod
ustanovení §6 odst. l písm. m) a n) zákona o půdě totiž
předpokládá, že zákonné podmínky pro vyvlastnění byly skutečně
dány. Eventuální závěr o nenaplnění zákonem stanovených podmínek
pro vyvlastnění by pak otevíral prostor pro úvahy o tom, zda
v daném případě nelze použít těch ustanovení §6 odst. l zákona
o půdě, která se vztahují na restituci nemovitostí, které byly
původním vlastníkům odňaty za okolností politické perzekuce,
postupu porušujícího obecně lidská práva a svobody, případně bez
právního důvodu.
Z výše uvedených důvodu dospěl Ústavní soud k závěru, aniž by
předjímal konečné rozhodnutí ve věci, že v dosavadním řízení
nebyla ze strany soudu poskytnuta dostatečná ochrana právům
stěžovatelky, a tím došlo i k porušení čl. 9O Ústavy ČR. Z těchto
důvodů byl proto rozsudek Městského soudu v Praze zrušen [§82
odst. l, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.]
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.
V Brně dne 22. listopadu 1996