ECLI:CZ:US:2018:4.US.2041.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2041/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a) Olgy Svobodové a b) Jiřího Svobody, obou zastoupených Mgr. Tomášem Vejsadou, advokátem, sídlem Michalská 4, Litoměřice, proti výroku II a III usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 2. května 2018 č. j. 15 C 90/2014-274, za účasti Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníka řízení, a Václava Povy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdili, že jím bylo porušeno jejich základní právo na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví, zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
2. V záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud v Litoměřicích v řízení o vydání movitých věcí připustil podle §95 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") změnu žaloby navrženou stěžovateli (jako žalobci) ze dne 10. 6. 2016, kterou se na vedlejším účastníkovi (jako žalovaném) domáhali zaplacení částky 10 000 Kč (výrok I), a naopak nepřipustil změnu žaloby navrženou stěžovateli jednak v podání ze dne 10. 5. 2016, kterou se domáhali "pro případ, že se ukáže, že žalovaný jakoukoliv movitou věc není schopen vydat, uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náhradu škody za nevydání této věci, a to ve výši, která je pro každou jednotlivou věc uvedena ve sloupci "Požadovaná náhrada škody v Kč"" (výrok II), a jednak v podání ze dne 13. 3. 2018, kterou se stěžovatelé domáhali zaplacení částky 977 223 Kč (výrok III).
3. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], načež dospěl k závěru, že tomu tak není.
4. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
5. Ústavní soud ve svém "plenárním" stanovisku ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 (č. 394/2016 Sb.) konstatoval, že ústavní stížnost směřující proti usnesení, jímž se nepřipouští změna návrhu podle §95 odst. 2 o. s. ř., je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Vyšel z toho, že takové usnesení je sice způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod, přinejmenším do práva na soudní ochranu (viz bod 14), současně však shledal (viz bod 18), že účastník řízení podle okolností konkrétního případu se proti němu může bránit jednak tím, že podá nový návrh (žalobu), byť nejde stricto sensu o procesní prostředek ochrany práva (srov. bod 15), jednak je může napadnout v odvolání podaném ve věci samé, současně Ústavní soud nevyloučil ani podání změny návrhu přímo odvolacímu soudu (srov. bod 17).
6. S ohledem na výše uvedený právní názor, kterým soudce zpravodaj vázán, nutno považovat podanou ústavní stížnost za "předčasnou", resp. nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj