ECLI:CZ:US:2014:4.US.2049.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2049/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Mgr. Jaroslava Vozába, zastoupeného JUDr. Petrem Šádou, advokátem se sídlem Bořice 65, 538 62 Bořice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013 č. j. 30 Cdo 3320/2012-443 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2012 č. j. 27 Co 131/2012, 27 Co 132/2012-415, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze. Stěžovatel tvrdí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv vyplývajících z čl. 10 Ústavy, uvedených v čl. 6 odst. 1 a v článcích 8, 13, 14, 17 a 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a práv uvedených v čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy práva na spravedlivý proces a účinnou právní ochranu a práva na respektování rodinného a soukromého života. Se svou ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na zrušení "novelizovaného ustanovení §32 odst. 3 věty prvé zákona č. 82/1998 Sb.".
Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze byl k odvolání stěžovatele potvrzen dřívější rozsudek Okresního soudu v Kolíně, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou nesprávným úředním postupem při výkonu rozhodnutí soudů o styku stěžovatele s jeho dětmi. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo zamítnuto dovolání stěžovatele proti výše uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Praze.
Stěžejním argumentem soudů pro zamítnutí návrhu bylo promlčení nároku stěžovatele na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), ve spojení s čl. II zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 160/2006 Sb.").
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému obecného soudnictví a že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů tímto soudem je možný jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Porušení práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavní soud neshledal. Jak Krajský soud v Praze, tak zejména Nejvyšší soud se v napadených rozhodnutích zabývaly otázkami rozhodnými pro posouzení žalobních tvrzení stěžovatele a svá rozhodnutí obšírně a přesvědčivě odůvodnily, včetně odkazů na dřívější rozhodnutí obecných soudů i Ústavního soudu v obdobných věcech. Výkladem přechodného ustanovení k novele zákona č. 82/1998 Sb., provedené zákonem č. 160/2006 Sb., a jeho aplikací na posuzovaný případ, ani svými závěry ohledně důsledků dosažení zletilosti dítěte pro výkon rozhodnutí o výchově nezletilých dětí se Nejvyšší soud nedopustil nepřípustného dotčení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Stěžovatelův návrh na zrušení "novelizovaného ustanovení věty prvé §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb." jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu