ECLI:CZ:US:2008:4.US.2062.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2062/08
Usnesení
POZNÁMKA: ROZHODNUTÍ BYLO ZRUŠENO USNESENÍM ZE DNE 13. KVĚTNA 2015 SP. ZN. Pl. ÚS 32/13.
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. M. Ch. a V. F., zastoupených JUDr. Danielou Pitínovou, advokátkou advokátní kanceláře v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Cmo 172/2008-60 ze dne 12. června 2008 a proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 50 Cm 151/2007-46 ze dne 11. března 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé s odkazem na rozpor s ustanovením čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), s ustanovením čl. 95 odst. 1 a 2 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), s ustanovením čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a s ustanovením čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol") domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že návrhem ze dne 13. prosince 2007 se stěžovatelé u Krajského soudu v Brně vůči společnosti MOTORPAL, a.s. (dále jen "žalovaná") domáhali, aby tento soud v řízení o dorovnání podle ustanovení §220k obchodního zákoníku přezkoumal a určil správnou výši přiměřeného finančního vypořádání podle ustanovení §220p odst. 4 obchodního zákoníku za akcie, které byly v jejich majetku. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě vznesla podle ustanovení §106 občanského soudního řádu námitku nedostatku pravomoci soudu k projednání návrhu stěžovatelů, protože spor s ohledem na rozhodčí doložku obsaženou ve smlouvě o převzetí má být řešen rozhodci. Proto navrhla zastavení řízení. Krajský soud v Brně usnesením č. j. 50 Cm 151/2007-46 ze dne 11. března 2008 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") řízení zastavil (výrok I.), neboť rozhodčí doložku shledal za překážku v dalším postupu v něm, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé odvolání. Vrchní soud v Olomouci usnesením č. j. 5 Cmo 172/2008-60 ze dne 12. června 2008 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že každému ze stěžovatelů uložil uhradit žalované na náhradě nákladů řízení částku 4.819,50 Kč (výrok I.) a každému z navrhovatelů uložil uhradit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 476,- Kč.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti přinášejí argumenty obdobné těm, které stěžovatelé uváděli již v ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1533/07. Především namítají, že v projednávaném případě nebyly splněny podmínky převzetí jmění hlavním akcionářem podle ustanovení §220p obchodního zákoníku, tedy že nebyla naplněna podmínka veřejného zájmu, ani podmínka, aby ke zbavení minoritních akcionářů vlastnického práva k jejich akciím došlo za adekvátní náhradu. Důležitostí podmínek nutných ke zbavení minoritních akcionářů vlastnického práva k jejich akciím stěžovatelé zdůvodňují nemožnost odepření přístupu k řízení před obecnými soudy, k němuž mělo podle stěžovatelů v jejich případě dojít, přičemž takový postup označují za neústavní a zbavující minoritní akcionáře práva na ochranu vlastnictví, práva na soudní a jinou právní ochranu a práva na spravedlivý proces. Stěžovatelé dále přinášejí řadu tvrzení o rozhodčích doložkách, rozhodčím řízení a rozhodcích a odmítají se podřídit rozhodčí doložce obsažené ve smlouvě o převodu jmění akciové společnosti na jejího hlavního akcionáře, když rozhodčí doložka nebyla dohodnuta mezi stranami sporu, tedy stěžovateli a žalovanou. Tím, že se obecné soudy s odkazem na rozhodčí doložku odmítly věcí zabývat tedy došlo podle stěžovatelů k porušení jejich ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu a práva na ochranu vlastnictví.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů.
Podstatu námitek stěžovatelů tvoří jejich nesouhlas se zastavením řízení před obecnými soudy z důvodu existence rozhodčí doložky. Ústavní soud se k obdobné problematice v minulosti vyjadřoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 84/05 nebo sp. zn. III. ÚS 588/05), a to i ve věci stěžovatele Ch. (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 666/06), resp. obou stěžovatelů (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1533/07), a závěry Ústavního soudu tak byly stěžovateli Ch., resp. oběma stěžovatelům, známé ještě před podáním projednávané ústavní stížnosti. Výrok Ústavního soudu v této věci je tak pro ně předvídatelný. Ústavní soud nemá důvod odchýlit se od své judikatury, a proto pouze stručně rekapituluje základní přístupy a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění citovaných usnesení.
Dle názoru Ústavního soudu rozhodnutím obecných soudů o zastavení řízení k neústavnímu omezení práva stěžovatelů jako minoritních akcionářů na soudní ochranu a v důsledku na ochranu vlastnictví nedošlo, neboť možnosti právní ochrany jejich majetkových práv spojených s vlastnictvím akcií jim zůstaly přiměřeně zachovány. Rozhodčí doložka uvedená ve smlouvě o převzetí zavazuje oba stěžovatele a Ústavní soud v řadě svých předchozích rozhodnutí neshledal, že by procedura přezkoumání nároků minoritních akcionářů v rozhodčím řízení byla protiústavní. To znamená, že její aplikace sama o sobě nemůže vést k porušení práva na soudní ochranu, ani k porušení práva na ochranu majetku. Pokud stěžovatelé nebyli spokojeni s obsahem smlouvy o převzetí, mohli do tří měsíců ode dne konání valné hromady, jejímž usnesením bylo rozhodnuto o schválení smlouvy o převzetí (a o zrušení společnosti bez likvidace s převodem jmění na hlavního akcionáře), podat u soudu žalobu na vyslovení neplatnosti této smlouvy, která musí být spojena s návrhem na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o převodu jmění (viz ustanovení §183 ve spojení s ustanovením §131 obchodního zákoníku).
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovateli tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu