ECLI:CZ:US:2016:4.US.2074.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2074/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti: a) R. D. a b) R. B., zastoupených JUDr. Ing. Miroslavem Madejem, advokátem se sídlem Polská 4, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2016 č. j. 20 Co 219/2016-36 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. května 2016 č. j. 14 Nc 21/2016-18, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soud dne 28. 6. 2016, napadají stěžovatelé v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 1 (lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech; základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné), čl. 3 odst. 1 (uvádějící, že základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení), čl. 4 odst. 4 (zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky), čl. 10 odst. 2 (každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života), čl. 32 odst. 4 (péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči; práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu a na základě zákona), odst. 5 (rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), zaručující každému domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, čl. 6 odst. 1 (právo na spravedlivý proces), čl. 8 (právo na respektování rodinného a soukromého života), čl. 13 (právo na účinné opravné prostředky) a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které garantuje zákaz diskriminace) a čl. 2 (respektování a zabezpečení práv každého dítěte bez výjimky a jeho ochrana před všemi formami diskriminace nebo trestání), čl. 3 odst. 1 (zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí), čl. 5 (respektování odpovědnosti, práv a povinností rodičů), čl. 7 (právo na jméno, státní příslušnost, a pokud je to možné, právo znát své rodiče a právo na jejich péči), čl. 8 (právo na respektování a zachování totožnosti dítěte, včetně jeho státní příslušnosti, jména a rodinných svazků v souladu se zákonem a s vyloučením nezákonných zásahů, pomoc a ochranu pro opětovné nabytí totožnosti) a čl. 9 Úmluvy o právech dítěte (státy úmluvy zajistí, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, leda na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným právem a že takové oddělení je potřebné a v zájmu dítěte; právo všech dotčených stran se zúčastnit řízení a sdělit svá stanoviska; právo dítěte žijícího odděleně od druhého rodiče udržovat s nimi pravidelné osobní kontakty, ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte, právo na informace o odděleném rodiči).
II.
Ústavní soud si k projednávané ústavní stížnosti vyžádal připojení spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 14 Nc 21/2016, z něhož zjistil následující skutečnosti.
Stěžovatelé R. D. a R. B. jsou nesezdanými rodiči nezletilé V. B. (dále rovněž "nezl. V.").
Ve věci péče o nezletilou V. probíhá u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 14 Nc 21/2016 opatrovnické řízení.
Ústavní stížnost byla podána za procesní situace, v níž řízení před obvodním soudem nebylo meritorně ukončeno.
Městská část Praha 11, zastoupená Úřadem městské části (dále rovněž "navrhovatelka"), podala návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by byla nezl. V. předána do Dětského centra s komplexní péčí a podpůrnou rodinnou terapií, Sulická 120, Praha 4. V návrhu navrhovatelka uvedla, že matka nezl. V. je částečně omezena ve způsobilosti k právním úkonům a podle sdělení porodnice, v níž se nezl. V. narodila, zřejmě není schopna samostatné péče o dítě. Proto jí byl i s nezl. V. zařízen pobyt v Dětském centru Kladno (dále jen "DC Kladno") na doporučení opatrovnice a následně bylo zajištěno bydlení v Azylovém domě v Plzni. Matka nezl. V. s tímto umístěním souhlasila a dne 11. 4. 2016 do DC nastoupila i s nezletilou. Dne 2. 5. 2016 byla matka i s nezl. V. z DC Kladno propuštěna, avšak o dítě se řádně nestarala.
Navrhovatelka dále poukázala na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 6. 2013 č. j. 14 Nc 2836/2012 jímž byla matka částečně omezena ve způsobilosti k právním úkonům s tím, že matka trpí hraniční poruchou osobnosti, která je trvalá. Projevuje se impulsivností a agresivitou. O své poruše má matka pouze částečný náhled. Od DC Kladno bylo zjištěno, že matka zvládala péči o nezl. V. jen s odbornou pomocí, v průběhu pobytu byly řešeny příznaky její psychiatrické diagnózy. Telefonickým hovorem s otcem nezl. bylo zjištěno, že bydlí na ubytovně, je pracovně vytížen, nemá vhodné podmínky pro převzetí nezletilé do své péče. Důvodem pro nařízení výše uvedeného předběžného opatření byla obava, že nezl. V. je neznámého pobytu, je v ohrožení na životě a na zdraví, matka nemá žádné finanční prostředky, nemá potřeby pro dítě a není známo, jestli je medikována. Tato tvrzení navrhovatelky potvrzují listiny založené na č.l. 6, 11 a 13 spisu.
Obvodní soud pro Prahu 4 návrhu vyhověl a nařídil předběžným opatřením ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. 14 Nc 21/2016, aby nezl. V. byla umístěna do Dětského centra s podpůrnou rodinnou terapií v Praze 4 na ul. Sulická 120, což se také téhož dne v nočních hodinách stalo.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 5. 2016 č. j. 20 Co 219/2016-36 k odvolání rodičů usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně měl za splněné podmínky ustanovení §452 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s.") a i když bylo odůvodnění usnesení soudu prvního stupně o nařízení předběžného opatření strohé, jsou jeho závěry vzhledem ke všem okolnostem projednávané věci správné. Odvolací soud zdůraznil, že tvrzení odvolatelů nekorespondují s obsahem spisu a nevystihují specifika daného případu. Odvolací soud konstatoval, že námitka o údajném "alternativním způsobu život" matky je ryze účelová.
III.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření obecných soudů k ústavní stížnosti.
Za Obvodní soud pro Prahu 4 vystupující JUDr. Dana Svobodová, předsedkyně senátu, ve svém vyjádření ze dne 5. 8. 2016 uvedla, že odkazuje na rozhodnutí obsažená ve spise, ve věci rozhodovala podle svého nejlepšího vědomí, nepodjatě a při respektování všech práv účastníků.
Městský soud v Praze v zastoupení JUDr. Michala Fridricha, předsedy senátu, se vyjádřil dne 17. 8. 2016 v tom smyslu, že navrhuje podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Argumentace je shodná jako v odvolání stěžovatelů proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Z tohoto důvodu odkazuje účastník řízení na odůvodnění svého usnesení ze dne 27. 5. 2016 č. j. 20 Co 219/2016-
36.
Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků řízení neobsahovala žádné nové skutečnosti, které by účastníkům řízení již nebyly známy z průběhu řízení před oběma soudy, nepovažoval Ústavní soud za nutné je rozesílat účastníkům řízení k replice.
IV.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že soud prvního stupně neměl pro závěr, že matka nezl. V. neskýtá dostatečné záruky řádné péče o dítě, oporu v obsahu spisu. Z údajně krátkodobého časového úseku, v němž stěžovatelka cestovala za otcem nezl. V. z Prahy vlakem do Plzně a měla v té době údajně nefunkční mobil, prý nelze usuzovat, že stěžovatelka nemá kladný vztah k nezl. V., a že se o ni neumí postarat, resp. že nezl. V. byla v této době v ohrožení života a zdraví. Případ, v němž orgán sociálněprávní ochrany dětí (dále též "OSPOD") konstatoval, že nezl. V. nebyla nakrmena a přebalena, prý byl rovněž výjimečným vybočením z jinak standardně dobré péče stěžovatelky. I když byla stěžovatelka pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 6. 2013 č. j. 14 Nc 2836/2012-45 omezena ve způsobilosti k právním úkonům, šlo o nedostatky v chování stěžovatelky týkající se majetkové roviny a nejde tedy o žádnou souvislost s výkonem péče o její dítě. Oba dva zájmy - majetkový a výkon péče o dítě se totiž nijak nekříží a omezení stěžovatelky proto nemůže být vykládáno v neprospěch výkonu rodičovské péče o nezletilou dceru stěžovatelů.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že pochybnosti soudů, zda je stěžovatelka schopna se sama řádně postarat o nezletilou, rovněž nemají oporu v obsahu opatrovnického spisu. Absence negativních skutkových zjištění nemůže vést k závěru, že dítě je ohroženo na životě a zdraví. Podle názoru stěžovatelů je odůvodnění usnesení soudu prvního stupně velmi strohé. Jestliže matka žije alternativním způsobem života a nehodlá využívat ke svému životu veškeré výhody současné civilizace, nelze jí tuto okolnost přičítat k tíži. Podle názoru stěžovatelů prý právě jen tyto podmínky považoval soud prvního stupně za natolik nedostatečné, že ohrožovaly dítě na životě a zdraví, neboť předpokládal, že se do nich stěžovatelka i s nezl. V. hodlá vrátit. Výhody civilizace prý nelze poměřovat zájmem dítěte na péči obou jeho rodičů. Umístěním nezl. V. do kojeneckého ústavu se prý zpřetrhala citová vazba mezi matkou a dítětem. Předběžné opatření o umístění nezl. V. v kojeneckém ústavu je prý nezákonné, způsobilo rodičům i nezletilé újmu, jejíž kompenzace se hodlají stěžovatelé domáhat. Takové rozhodnutí je zákonem předpokládáno pouze za situace, v níž je dítě ohroženo bezprostředně, resp. péče o ně zcela chybí či je naprosto nedostatečná.
Jestliže soud prvního stupně odňal stěžovatelce dceru jeden měsíc po porodu, šlo prý o zjevně nepřiměřený zásah, přičemž matce nebylo ani umožněno, aby prokázala, jak kvalitně by se o nezl. V. byla schopna postarat. Rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatelé vytýkají absenci řádného a přesvědčivého odůvodnění a poukazují v tomto směru na judikaturu Ústavního soudu, která se týká nutnosti řádně odůvodnit i rozhodnutí o nařízení předběžného opatření. Předmětná usnesení se prý navíc nevypořádala s délkou trvání zásahu a jeho přiměřeností. Oba ve věci nařízeného předběžného opatření rozhodující soudy se údajně v napadených rozhodnutích odchýlily od rozhodovací praxe soudů, na niž stěžovatelé již zčásti poukázali.
Stěžovatelé tvrdí, že v projednávané věci jde především o porušení práva na rodinný život, přičemž takový zásah je možný a nezbytný jen v souladu se zákonem, přičemž zásah je založen na naléhavé společenské potřebě, která je přiměřená sledovanému legitimnímu cíli, jímž je ochrana dětí. Stěžovatelé se odvolávají na Evropský soud pro lidská práva, který řešil několik případů, kdy šlo o děti vystavené násilí nebo špatnému zacházení či pohlavnímu zneužívání, případně byl u jejich rodičů zjištěn nedostatek citového zázemí, znepokojivý zdravotní stav nebo porušená psychická rovnováha. Umístění dítěte do vhodnějšího prostředí pro jeho péči nemůže samo o sobě odůvodňovat jeho odnětí z péče biologického rodiče. K takovému zásahu se musí pojit ještě další okolnosti.
Oba soudy prý mechanicky převzaly skutková zjištění navrhovatelky, aniž se samy přesvědčily, zda tento orgán dostál svým pozitivním závazkům vyplývajícím ze zákona o sociálně-právní ochraně dětí (zákon č. 359/1999 Sb.).
Závěrem stěžovatelé tvrdí, že napadená rozhodnutí nedodržela a nerespektovala podmínky legality, legitimity a nezbytnosti zásahu ve spojení s principem jeho dočasnosti. Stěžovatelům bylo odebráno dítě krátce po porodu, aniž jim byl vysvětlen důvod takového zásahu i nezbytnost pobytu nezletilé v kojeneckém ústavu i podmínky, za nichž jim bude jejich dítě navráceno do rodičovské péče.
Stěžovatelé žádají, aby s ohledem na naléhavost předmětné věci, byla jejich ústavní stížnost projednána mimo pořadí napadených věcí.
V.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatelů ve vztahu k napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí opakovaně zastává stanovisko, že jeho hlavním úkolem je ochrana ústavnosti a ústavněprávních principů. Není součástí soustavy obecných soudů (viz čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Důvodem k zásahu ze strany Ústavního soudu je tedy až stav, kdy právní závěry přijaté příslušnými orgány jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze dospět k závěru, že problém dosáhl ústavně právní roviny, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Výše uvedená pochybení oběma obecným soudům vytknout nelze. Většina argumentů stěžovatelů vychází z vlastní skutkové verze projednávané věci, která v mnoha ohledech je v přímém rozporu s tvrzeními obou stěžovatelů uvedenými v opatrovnickém spise (např. stěžovatel vyjádřil neochotu převzít nezletilou do péče pro údajnou pracovní zaneprázdněnost, přitom nebyl schopen předložit pracovní smlouvu dokládající, že je zaměstnán; matka navštěvuje v kojeneckém ústavu nezletilou jen sporadicky a vždy v doprovodu, stěžovatel nenavštěvuje nezletilou vůbec a ani se o ni nijak nezajímá, matka nezl. V. byla seznámena s možností pobývat s nezletilou v kojeneckém ústavu, pokud bude schopna akceptovat podmínky zařízení).
Nejprve je třeba zdůraznit, že obecné soudy v projednávané věci postupovaly ve shodě s obsahem ustanovení §452 odst. 1 z. ř. s. a taktéž podle ustanovení §924 občanského zákoníku, které uvádí, že soud předběžným opatřením upraví poměry dítěte za situace, ocitne-li se nezletilé dítě ve stavu nedostatku řádné péče bez ohledu na to, zda tu je či není osoba, která má právo o dítě pečovat, nebo je-li život dítěte, jeho normální vývoj nebo jiný důležitý zájem vážně ohrožen nebo byl-li narušen; soud předběžným opatřením upraví poměry dítěte na nezbytně dlouhou dobu tak, že nařídí, aby dítě bylo umístěno ve vhodném prostředí, které v usnesení označí. Podle ustanovení §454 odst. 1 z. ř. s. může předběžné opatření soud nařídit jen na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí.
Orgán sociálně-právní ochrany dětí musel ze zákona o sociálně-právní ochraně dětí (zákon č. 359/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů) reagovat na tíživou situaci dítěte, vyplývající z lékařské zprávy o porodu nezl. V. a ze zprávy DC Kladno. Podle zprávy tohoto centra byla péče stěžovatelky o dítě neuspokojivá, bylo zjištěno, že sama nemá základní hygienické návyky, poskytnout řádnou péči svému novorozenému dítěti byla schopna jen s odborným dohledem a nebylo známo, zda je medikována či nikoliv.
Postup podle ustanovení §452 z. ř. s. předpokládá, že jím je možné řešit bezodkladnou situaci předvídanou tímto ustanovením, ve které se dítě ocitne, a to bez ohledu na to, v jaké procesní fázi se nachází případně souběžně vedené řízení, či jestli takové řízení bude teprve zahájeno.
Navrhovatelka v podaném návrhu shrnula většinu, pro rozhodnutí soudu, relevantních skutkových okolností splňujících zákonné předpoklady nařízení předběžného opatření. Svá tvrzení podložila listinnými důkazy, neboť pro rozhodování soudu je nutné, aby tvrzené skutečnosti byly alespoň osvědčeny, tedy jevily se jako nanejvýš pravděpodobné.
Ústavní soud s ohledem na informace obsažené v připojeném opatrovnickém spise Obvodního soudu pro Prahu 4 dospěl k závěru, že jak návrh, tak i využití nařízeného předběžné opatření, jímž byla nezl. V. umístěna do Dětského centra s komplexní péčí a podpůrnou rodinnou terapií, splňovalo veškeré požadavky na výjimečné užití citovaného zákonného ustanovení v projednávané věci.
V řízení bylo prokázáno, že před omezením rodičovských práv stěžovatelů byla stěžovatelce i nezl. V. poskytnuta možnost pobytu v DC Kladno, kde by byla její schopnost řádně se (samostatně) starat o novorozence podepřena odborným odhledem a pomocí. Ačkoli s takovým stavem věci stěžovatelka nejprve souhlasila, v krátké době a bez uvedení relevantního důvodu a za pomoci nepravd a předstírání další spolupráce s OSPOD se této možnosti bezdůvodně vzdala a pod smyšlenými záminkami odešla. Tento způsob zkratkovitého a impulsivního rozhodování stěžovatelky se v poměrně krátkých časových úsecích opakoval, jak lze zjistit ze spisu.
Napadenému usnesení soudu prvního stupně lze oprávněně vytknout, jak to ostatně učinil i odvolací soud, velmi kusé odůvodnění, z něhož sice jsou zřejmé důvody jeho nařízení, ale jinak postrádá přesvědčivost. Uvedený nedostatek však napravil odvolací soud.
Námitky stěžovatelů, že soud při svém rozhodování byl veden zcela jinými důvody, než byly ty, které uvedl v odůvodnění svého usnesení, tedy že vycházel "z alternativního způsobu života stěžovatelky", resp. shledal nevhodnými podmínky, v nichž dosud žila, nejsou ničím podloženy a jsou nepřípadné.
Rovněž námitka stěžovatelů, že v napadeném usnesení není uvedena délka jeho trvání, je nedůvodná. Podle ustanovení §459 odst. 1 z. ř. s. trvá předběžné opatření po dobu jednoho měsíce od jeho vykonatelnosti, přičemž vykonatelnost usnesení, jímž bylo nařízeno speciální předběžné opatření podle ustanovení §452 odst. 1 z. ř. s., nastává již okamžikem vydání tohoto usnesení. Takové předběžné opatření lze za splnění dalších podmínek prodloužit, což se stalo i v projednávané věci, přičemž však současně soud zahájil řízení o nařízení ústavní výchovy nad nezl. V. a soud ustanovil nezletilé pro toto řízení kolizního opatrovníka.
Stěžovatelé na podporu své argumentace citovali celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu, které se problematikou péče o nezletilé děti, resp. předběžnými opatřeními zabývají. Námitky, které vznesly proti napadeným rozhodnutím však zcela opomíjí skutkovou a právní odlišnost projednávané věci a jsou proto nepřípadné.
Ústavní soud nezjistil ve vztahu k napadeným rozhodnutím žádné vady takové závažnosti, které by dosahovaly úrovně jejich protiústavnosti a ústavní stížnost proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu