ECLI:CZ:US:2011:4.US.208.11.1
sp. zn. IV. ÚS 208/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatelky Diag Human SE, Vaduz, Pradafant 7, Lichtenštejnské knížectví, zastoupené Janem Kalvodou, advokátem se sídlem Bělohorská 35, Praha 6, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.10.2010 č. j. 23 Cdo 4847/2009-487, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 21. 1. 2011 byl Ústavnímu soudu doručen návrh stěžovatelky, jenž Ústavní soud posoudil jako ústavní stížnost ve smyslu §72 a následujících zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se tímto návrhem domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Výrok citovaného rozhodnutí zní takto:
"Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 200, č .j. 19 Co 109/2009-99, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. listopadu 2008 č. j. 12 Nc 5854/2008-46, se zrušují a věc se postupuje k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni."
Stěžovatelka pak v této souvislosti v závěru ústavní stížnosti upřesňuje, že ústavní stížností žádá zrušení jen té části citovaného výroku, kterým byla věc postoupena k dalšímu řízení Městského soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému pro řízení v prvním stupni. Stěžovatelka má za to, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její základní subjektivní právo na spravedlivý proces (právo na soudní ochranu). Při šetření zásady rovnosti účastníků řízení by totiž v tomto řízení nebylo podle stěžovatelky pokračováno, ale bylo by soudem zastaveno, neboť od počátku chybí zásadní podmínka řízení, a to procesně způsobilý subjekt na straně navrhovatele. Nadto v průběhu řízení, po vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu, pak zanikla pravomoc soudu jmenovat rozhodce přezkumného senátu, neboť konečný rozhodčí nález nabyl právní moci a nelze jej tedy přezkoumat. Obecné soudy podle stěžovatelky v předložené věci porušují ústavní zásadu rovnosti účastníků tím, že nevyvozují následky z vadných procesních postupů vedlejšího účastníka (České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových) a jeho návrh projednávají, ačkoli ve věci jsou dány neodstranitelné překážky v řízení.
II.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
Jak Ústavní soud zjistil, zatím posledním rozhodnutím v projednávaném případě je ústavní stížností napadené rozhodnutí dovolacího soudu, kterým byla zrušena jemu předcházející rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a věc byla postoupena Městskému soudu v Praze jako soudu prvostupňovému (jež před zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci působil jako soud odvolací) k řízení. Vzhledem k této skutečnosti je zřejmé, že podání ústavní stížnosti je předčasné. Pokud by Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí (jeho část) nyní, tedy předtím, než bude ve věci opětovně rozhodnuto, mohl by tak zasáhnout do rozhodování obecných soudů a nedodržel by princip subsidiarity ústavní stížnosti, jak je shora uvedeno.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo soudkyni zpravodajce než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2011
Michaela Židlická, v. r.
soudkyně zpravodajka