ECLI:CZ:US:2007:4.US.209.06.1
sp. zn. IV. ÚS 209/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky A. Ch., zastoupené Mgr. Luisem Velázquezem, advokátem se sídlem v Praze 8, Zenkova 486/8, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006, č. j. 14 Co 36/2006-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 4. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 31. 1. 2006, č. j. 14 Co 36/2006-46.
Z obsahu ústavní stížnosti, z odůvodnění napadnutého rozhodnutí a z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ("dále jen "obvodní soud") ze dne 23. 4. 2003, č. j. 8 C 62/89-693, bylo ve věci vypořádání společného jmění manželů rozhodnuto tak, že se dům č.p 935 na pozemku parc. č. 113/2 v obci Praha, k.ú. Podolí, zapsaný na listu vlastnictví č. 170, přikazuje do výlučného vlastnictví Ing. J. Ch. (dále jen "vedlejší účastník"). Současně byla vedlejšímu účastníku uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 1 000 838 Kč. Rozsudkem městského soudu ze dne 25. 8. 2004, č. j. 11 Co 433/2003-767, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 11 Co 433/2003, bylo rozhodnutí obvodního soudu potvrzeno. Na návrh stěžovatelky obvodní soud usnesením ze dne 19. 7. 2005, č. j. 45 E 435/2005-15, nařídil výkon rozsudku obvodního soudu ze dne 23. 4. 2003, č. j. 8 C 62/89-693, formou zřízení soudcovského zástavního práva k předmětné nemovitosti a zavázal vedlejšího účastníka k náhradě nákladů řízení. Proti usnesení obvodního soudu ze dne 19. 7. 2005, č. j. 45 E 435/2005-15, podal vedlejší účastník odvolání s odůvodněním, že exekuční titul byl v mezidobí zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 6. 2005, č. j. 22 Cdo 1135/2005-828. Stěžovatelka ve svém vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka konstatovala, že dle jejího názoru jsou za daných okolností splněny podmínky pro zastavení výkonu rozhodnutí dle §268 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Městský soud následně vrátil spis bez věcného vyřízení obvodnímu soudu, když dospěl k závěru, že podání vedlejšího účastníka, označené jako "odvolání", je třeba posuzovat dle obsahu jako návrh na zastavení výkonu rozhodnutí dle §268 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Dne 18. 10. 2005 pak vedlejší účastník podal návrh výslovně označený jako návrh na zastavení exekučního řízení. Usnesením obvodního soudu ze dne 4. 1. 2006, č. j. 45 E 435/2005-41, byl výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech zastaven a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrok o náhradě nákladů exekučního řízení napadl vedlejší účastník odvoláním, jemuž bylo usnesením městského soudu ze dne 31. 1. 2006, č. j. 14 Co 36/2006-46, vyhověno a rozhodnutí obvodního soudu bylo změněno tak, že se vedlejšímu účastníkovi přiznává právo na náhradu nákladů exekučního řízení ve výši 3 243 Kč a současně i nákladů odvolacího řízení ve výši 535,50 Kč. Městský soud interpretoval vyjádření stěžovatelky k odvolání vedlejšího účastníka proti usnesení obvodního soudu ze dne 19. 7. 2005, č. j. 45 E 435/2005-15, jako návrh na zastavení výkonu rozhodnutí a konstatoval existenci dvou důvodů pro zastavení výkonu rozhodnutí, a to důvodu uvedeného v §268 odst. 1 písm. b) a důvodu uvedeného v §268 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, přičemž důvod uvedený pod písm. c), tzn. zastavení výkonu rozhodnutí, navrhl ten, kdo navrhl jeho nařízení, měl dle jeho názoru přednost. Dle městského soudu z procesního hlediska zavinila zastavení řízení stěžovatelka, proto byla zavázána k úhradě nákladů řízení.
Usnesení městského soudu ze dne 31. 1. 2006, č. j. 14 Co 36/2006-46, napadla stěžovatelka svou ústavní stížností. V ní namítala, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále princip rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny tím, že jí postupem dle §210 odst. 1 občanského řádu a §214 odst. 2 písm. e) téhož předpisu znemožnily reagovat na odvolání stěžovatele proti výroku o nákladech řízení a uplatnit svou procesní argumentaci. Stěžovatelka v této souvislosti odkázala na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 202/03, IV. ÚS 88/05, IV. ÚS 310/05 a III. ÚS 639/06. Stěžovatelka dále popsala okolnosti, za nichž podávala návrh na nařízení exekuce a vyjádřila přesvědčení, že městský soud vyložil ustanovení §271 občanského soudního řádu zjevně nesprávně a v její neprospěch, když se v odůvodnění svého rozhodnutí odvolával na skutečnost, jež nemá oporu v obsahu spisu. Stěžovatelka nikdy nepodala návrh na zastavení výkonu rozhodnutí dle §268 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a i v případě, že by takovýto návrh podán byl, nemělo by to žádný relevantní význam, neboť důvody zastavení výkonu rozhodnutí jsou posuzovány "z hlediska procesního zavinění oprávněné před nařízením exekuce nebo při jejím provádění". Stěžovatelce v tomto směru nebylo možno nic vytknout, neboť návrh na nařízení výkonu rozhodnutí byl podán důvodně, přičemž skutečnost, že exekuční řízení muselo být zastaveno, nemá na oprávněnost nároku stěžovatelky na náhradu nákladů exekučního řízení žádný vliv. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud České republiky usnesení městského soudu ze dne 31. 1. 2006, č. j. 14 Co 36/2006-46, zrušil a uložil mu povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis Městského soudu v Praze, č. j. 14 Co 36/2006-46.
Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky v odvolacím řízení dle jeho názoru nedošlo. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §271 občanského soudního řádu dle zásady procesního zavinění, přičemž výklad citovaného ustanovení odpovídal ustálené judikatuře. Co se týče námitky stěžovatelky, že tato se nemohla k odvolání vedlejšího účastníka vyjádřit a že bylo rozhodováno bez nařízení jednání, je třeba zdůraznit, že odvoláním byl napaden toliko výrok o nákladech řízení. V takovém případě platí dle §214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu zásada neveřejnosti jednání, a to i tehdy, jestliže je měněno rozhodnutí soudu prvního stupně. Stejně tak i postup obvodního soudu, který nedoručil stěžovatelce odvolání vedlejšího účastníka, byl v souladu s ustanovením §210 občanského soudního řádu. Zákon neukládá soudu povinnost doručovat opisy odvolání dalším účastníkům řízení, jestliže usnesením, proti němuž odvolání směřuje, nebylo rozhodnuto ve věci samé, což je i případ, kdy odvolání směřuje jen proti výroku o nákladech řízení. Městský soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta. Vedlejší účastník ve svém vyjádření poukázal na skutečnost, že stěžovatelka sama s rozsudkem městského soudu ze dne 25. 8. 2004, č. j. 11 Co 433/2003-767, nesouhlasila a podala proti němu dovolání, které bylo ze zákona přípustné, bylo tedy zřejmé, že se jím dovolací soud bude věcně zabývat. Bylo proto na místě, aby stěžovatelka vyčkala výsledku dovolacího řízení, které sama iniciovala, a nikoliv aby podávala návrh na výkon rozhodnutí, když musela být srozuměna s tím, že v souvislosti s tímto návrhem vzniknou náklady, které bude třeba uhradit. Ve vztahu k postupu soudu vedlejší účastník uvedl, že jak stěžovatelka samotná, tak i její právní zástupce, měli přístup k soudnímu spisu a nic jim nebránilo v tom, aby toto své právo realizovali a do spisu nahlédli. Jestliže bylo vykonávací řízení zastaveno pro nedostatek právního titulu, když zrušení tohoto titulu sama stěžovatelka iniciovala, bylo logické, že bylo třeba rozhodnout o nákladech řízení a že tyto musela uhradit stěžovatelka. Vedlejší účastník měl za to, že ústavní stížnost stěžovatelky by měla být odmítnuta, neboť Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví a stěžovatelka mohla zvolit jiné, vhodnější prostředky, k ochraně svých práv.
Na výše uvedená vyjádření reagovala stěžovatelka replikou, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 7. 2006. Stěžovatelka měla za to, že městský soud ve svém vyjádření nepřípustně akcentoval ryze formalistický výklad ustanovení §210 a §214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu, na svých námitkách vůči napadenému rozhodnutí proto setrvala. K obsahu vyjádření vedlejšího účastníka ze dne 7. 6. 2006 stěžovatelka uvedla, že není zřejmé, jaké další opravné či obdobné prostředky měl vedlejší účastník na mysli a dále zdůraznila, že podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku svými účinky neodkládá právní moc ani vykonatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a tato skutečnost tedy nebyla na překážku podání návrhu na nařízení exekuce. Vedlejší účastník se v průběhu řízení před obecnými soudy pokusil převést vlastnictví k nemovitosti, jež byla předmětem vypořádání, na třetí osobu ve zřejmé snaze zmařit či ztížit konečné uspokojení dosud nevypořádaných majetkových nároků stěžovatelky. Bylo proto logické, že stěžovatelka činila kroky za účelem zajištění svých majetkových nároků.
III.
Po zvážení obsahu připojeného spisu obvodního soudu, sp. zn. 45 E 435/2005, námitek stěžovatelky i vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení, dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo.
Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, jestliže bylo současně porušeno právo na spravedlivý proces nebo jiné ústavně zaručené právo. Je zásadně věcí obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není, s ohledem na shora uvedené principy, posláním Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 444/01, publikován tamtéž, svazek č. 24, nález č. 163, str. 183 a násl.). Stěžovatelka spatřovala porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že obecné soudy interpretovaly ustanovení §210 odst. 1 a §214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu ryze formalisticky a v důsledku toho jí neumožnily se k tvrzením, obsaženým v odvolání vedlejšího účastníka, vyjádřit.
Dle ustanovení §210 odst. 1 občanského soudního řádu, "nejde-li o případy uvedené v §208 nebo v §209, doručí předseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům". V ustálené soudní praxi je toto ustanovení vykládáno s použitím argumentu a contrario tak, že v případech, kdy odvolání směřuje toliko do výroku o nákladech řízení, který není výrokem "ve věci samé", nemusí být stejnopis odvolání ostatním účastníkům doručován. V nálezech, sp. zn. III. ÚS 202/03, IV. ÚS 88/05, IV. ÚS 310/05 a III. ÚS 639/06, na něž se stěžovatelka odvolávala, Ústavní soud zdůraznil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení. Ustanovení §210 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého předseda senátu soudu prvního stupně doručí odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům, a ustanovení §214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu, podle kterého není třeba nařizovat jednání k projednání odvolání, jestliže se odvolání týká toliko nákladů řízení, je nutné interpretovat jak v souladu s účelem soudního řízení, tak i v souladu s požadavky kladenými na soudní řízení ústavními procesními kautelami. Jestliže obecný soud nedoručil účastníku řízení odvolání protistrany, neumožnil mu se k němu vyjádřit a rozhodl o nákladech řízení toliko na základě podaného odvolání, zkrátil tohoto účastníka na jeho procesních právech a došlo tak k porušení ústavního principu rovnosti účastníků řízení, zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní princip rovnosti stran, resp. "rovnosti zbraní" podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy však není porušen ve všech případech, kdy s použitím ustanovení §210 odst. 1 občanského soudního řádu soud nedoručí stejnopis odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení ostatním účastníkům řízení. K porušení tohoto ústavního principu nedochází ani ve všech těch případech, kdy s použitím ustanovení §214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu odvolací soud nenařídí k projednání odvolání jednání. Při zvažování toho, zda stejnopis odvolání je třeba doručovat ostatním účastníkům řízení a zda má být nařízeno jednání, je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 191/06, dostupný na www.judikatura.cz). Právě po zvážení konkrétních okolností projednávané věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není důvodná. Městský soud dospěl shodně s obvodním soudem k závěru, že vyjádření stěžovatelky k odvolání vedlejšího účastníka proti usnesení ze dne 19. 7. 2005, č. j. 45 E 435/2005-15, bylo dle svého obsahu návrhem na zastavení exekučního řízení. V řízení o odvolání proti usnesení obvodního soudu ze dne 4. 1. 2006, č. j. 45 E 435/2005-41, se tedy v prvé řadě jednalo o posouzení právní otázky, spočívající v interpretaci stěžovatelkou učiněného procesního úkonu. V této souvislosti nebylo významné, jakou vůli stěžovatelka prostřednictvím procesního úkonu zamýšlela projevit, nýbrž jakou vůli skutečně projevila. Námitka stěžovatelky, kterou tato v ústavní stížnosti uplatnila, tj. že v žádném případě neměla v úmyslu navrhnout zastavení exekučního řízení, tak byla pro posouzení obsahu jejího právního úkonu zcela bez významu. Jestliže městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka navrhla zastavení exekučního řízení a byl tak naplněn důvod předvídaný ustanovením §268 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, pak nelze nic vytknout ani jeho závěru, že to byla právě stěžovatelka, kdo z procesního hlediska zavinil zastavení exekuce, neboť na základě jejího úkonu bylo exekuční řízení zastaveno. Za těchto okolností by zrušení napadeného rozhodnutí z důvodu neposkytnutí prostoru k vyjádření bylo pouhým formalismem, neboť ani v ústavní stížnosti, kdy již stěžovatelka měla možnost se k argumentaci městského soudu, potažmo vedlejšího účastníka, vyjádřit, neuplatnila stěžovatelka žádné relevantní námitky, jež by byly způsobilé zpochybnit správnost závěrů městského soudu.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Za situace, kdy byla ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta, nebylo možno stěžovatelce přiznat náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem a bylo třeba postupovat dle zásady vyjádřené v §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, tzn. že každý účastník řízení před Ústavním soudem nese náklady řízení, které mu vznikly, sám.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu