ECLI:CZ:US:2018:4.US.209.18.1
sp. zn. IV. ÚS 209/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti obchodních společností A. Bushman Company a. s., se sídlem Jílovská 1167/71a, 142 00 Praha 4, IČ: 26052679 a B. LP Komfort s. r. o., se sídlem Lazarská 1719/5, 110 00 Praha 1, IČ: 25618601, společně zastoupených JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem, se sídlem Mojmírovců 41, 709 00 Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. prosince 2017 č. j. 8 Co 421/2017-214, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a za účasti 1. Okresního soudu v Ostravě a 2. obchodní společnosti BUSHMAN CZ s. r. o., se sídlem 664 64 Nové Bránice 221, IČ: 27599442, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 17. ledna 2018 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se obchodní společnosti Bushman Company a. s. a LP Komfort s. r. o. (dále také jen "stěžovatelky" nebo "žalované") domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť mají za to, že jím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Obchodní společnost BUSHMAN CZ s. r. o. (dále také jen "žalobkyně" nebo "vedlejší účastnice") se posesorní žalobou z rušené držby dle ust. §1003 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, domáhala v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 84 C 7/2017 vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovaným 1) Bushman Company a. s. a 2) LP Komfort s. r. o. vyklidit nebytový prostor - obchodní jednotku v části obchodní pasáže Avion Shopping Park Ostrava, danou obchodní jednotku předat žalobkyni a zdržet se dalšího rušení držby obchodní jednotky.
2) Žalobkyně se zabývá prodejem outdoorového oblečení a vybavení a je provozovatelkou maloobchodních prodejen s tímto sortimentem. Dne 28. prosince 2015 uzavřely žalobkyně (jako nabyvatelka) a obchodní společnost Bushman Company a. s. (jako poskytovatel) smlouvu o franchisingu. Dne 22. prosince 2015 uzavřela žalobkyně (jako kupující) a obchodní společnost LP Komfort s. r. o. (jako prodávající) smlouvu o koupi části závodu. Na základě těchto smluv žalobkyně užívala síť maloobchodních prodejen, včetně obchodní jednotky v obchodní pasáži Avion Shopping Park Ostrava (dále jen "obchodní jednotka v Ostravě"). K té navíc uzavřela s obchodní společností Bushman Company, a. s. (nájemkyní) dne 21. září 2016 smlouvu o podnájmu nebytových prostor. Mezi žalobkyní a žalovanými následně vznikly neshody ohledně placení sjednaných úhrad (franchisingového poplatku, nájemného a dalších). V důsledku toho, dne 21. září 2017 dle slov žalobkyně "došlo ke koordinovanému útoku žalovaných" spočívajícímu v tom, že "do 16 maloobchodních prodejen žalobkyně po celém území ČR (včetně předmětné prodejny Ostrava) vnikly osoby označené jako zástupci žalovaných, za použití násilí či pod pohrůžkou násilí všechny prodejny zavřely, vyměnily zámkové vložky a znemožnily tak žalobkyni a jejím zaměstnancům přístup do prodejen." Žalované tedy žalobkyni údajně znemožnily užívat vybavení a zařízení jednotlivých prodejen, včetně obchodní jednotky v Ostravě.
3) Okresní soud v Ostravě (dále jen soud "prvního stupně") na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala ani držbu k obchodní jednotce v Ostravě, ani svémocné rušení či vypuzení z takové držby žalovanými. Protože žalobkyně nesplnila ani jeden z předpokladů pro to, aby její žalobě mohl vyhovět, soud prvního stupně žalobu usnesením ze dne 18. října 2017 č. j. 84 C 7/2017-66 zamítl.
4) Žalobkyně napadla usnesení soudu prvního stupně odvoláním. Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") se nejprve zabýval námitkou nedostatku pravomoci obecných soudů, neboť smlouva o koupi části závodu obsahovala rozhodčí doložku. Podle odvolacího soudu však v projednávané věci nešlo o majetkový spor, nýbrž o ochranu rušené držby, na niž se rozhodčí doložka nevztahuje. Co se týče posouzení důvodnosti žaloby, odvolací soud shledal, že podmínky pro vyhovění žalobnímu návrhu dané §178 o. s. ř. jsou v dané věci naplněny. Žalobkyně totiž osvědčila existenci držby nájemního práva k obchodní jednotce v Ostravě, jakož i její svémocné rušení žalovanými. K otázce zániku nájemního práva či jeho vzniku, jakož i dalších právních poměrů mezi žalobkyní a žalovanými odvolací soud připomenul, že tato nemůže být předmětem řízení o ochraně před vypuzením z držby, ale pouze řízení petitorního (ve věci samé).
5) Z těchto důvodů odvolací soud usnesením ze dne 20. prosince 2017 č. j. 8 Co 421/2017-214 změnil usnesení soudu prvního stupně a žalobě vyhověl.
6) V projednávané věci není dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze zákona přípustné (srov. §238 odst. 1 písm. g) o. s. ř.).
III.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti předně namítají, že i na řízení o žalobě z rušené držby se uplatní rozhodčí doložka sjednaná ve smlouvě o koupi části závodu. Právo k obchodní jednotce v Ostravě je totiž odvozeno z uvedené smlouvy, a proto na každý spor který se smlouvou o koupi části závodu souvisí, dopadá i sjednaná rozhodčí doložka. Následně stěžovatelky předestírají vlastní právní posouzení arbitrability řízení o žalobě z rušené držby, z něhož dovozují, že obecné soudy - vzhledem k uplatněné námitce nedostatku jejich pravomoci - nemohly v dané věci jednat a rozhodnout. Tím, že nerespektoval sjednanou rozhodčí doložku, porušil prý odvolací soud právo stěžovatelek na spravedlivý proces.
Další zásah do svých ústavně zaručených práv stěžovatelky spatřují v údajně nepředvídatelném postupu odvolacího soudu. Poukazují na analogické řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 sp. zn. 10 Nc 1042/2017, v němž se žalovaná (vedlejší účastnice) domáhala vydání předběžného opatření na obdobném skutkovém základu. Obvodní soud pro Prahu 4 jejímu návrhu vyhověl, avšak nařízené předběžné opatření posléze zrušil k odvolání stěžovatelek Městský soud v Praze s odkazem na sjednanou rozhodčí doložku. Stěžovatelky jsou proto přesvědčeny, že postup odvolacího soudu v projednávané věci je v rozporu se zásadami předvídatelnosti soudního rozhodování a legitimního očekávání a je prý nutné, aby byl postup obecných soudů sjednocen.
Současně mají stěžovatelky za to, že vedlejší účastnice v řízení neprokázala ani existenci držby obchodní jednotky v Ostravě, ani rušení takové případné držby. Důkazy, z nichž odvolací soud v tomto směru vyšel, se týkaly jiných prodejen vedlejší účastnice.
Závěrem stěžovatelky navrhují, aby Ústavní soud dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného usnesení odvolacího soudu, protože jeho výkon znamená pro stěžovatelky nepoměrně větší újmu, než jaká může vzniknout vedlejší účastnici.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobami oprávněnými a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz).
Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatelek stran nedostatku pravomoci obecných soudů rozhodovat o žalobě z rušené držby a nesprávného právního posouzení podmínek pro vyhovění takové žalobě dle ustanovení §178 o. s. ř.
Ve vztahu k údajnému nedostatku pravomoci k projednání a rozhodnutí o žalobě z rušené držby považuje Ústavní soud za nutné uvést, že uvedená žaloba se svým charakterem blíží předběžnému opatření. Přitom u předběžného opatření platí, že o návrhu na jeho vydání "musí soud rozhodnout i tehdy, je-li k řízení ve věci samé jinak na základě rozhodčí smlouvy či doložky dána pravomoc rozhodců (viz §22 zákona o rozhodčím řízení)." (JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení.: soudcovský komentář. Kniha II. §79-180 občanského soudního řádu. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 155, 570). Uvedený závěr proto lze analogicky aplikovat i na žalobu z rušené držby. Rozdíl je však třeba spatřovat v povaze žaloby z rušené držby, neboť jde o žalobu posesorní, nikoliv petitorní. Předmětem řízení o žalobě z rušené držby proto není autoritativní posouzení, zda některému z účastníků svědčí právo, ale ochrana pokojného stavu. Z tohoto důvodu nelze na řízení o žalobě z rušené držby ipso facto aplikovat podmínku stanovenou v §22 zákona o rozhodčím řízení, tj. ohrožení výkonu rozhodčího nálezu. Tím, že se žalobou vedlejší účastnice zabýval, se proto odvolací soud nedopustil žádného, natož ústavněprávně relevantního, pochybení.
Namítají-li stěžovatelky, že vedlejší účastnice v řízení údajně neprokázala splnění ani jedné z podmínek dle §178 o. s. ř., považuje Ústavní soud za nutné odkázat na skutkové závěry odvolacího soudu, jejichž přehodnocování mu v zásadě nepřísluší. Závěr o existenci držby užívacího práva k obchodní jednotce v Ostravě vedlejší účastnicí vystavěl odvolací soud na posouzení smluv uzavřených mezi stěžovatelkami a vedlejší účastnicí, především ze smlouvy o podnájmu nebytových prostor. Případné odstoupení od této smlouvy není z hlediska posouzení žaloby z rušené držby relevantní, neboť nic nemění na závěru, že vedlejší účastnice byla i nadále držitelkou (nikoliv pouhou detentorkou) nájemního práva k obchodní jednotce v Ostravě.
K závěru o svémocném rušení držby stěžovatelkami odvolací soud nedospěl pouze na základě důkazů předložených vedlejší účastnicí, které se týkaly jiných provozoven. Odvolací soud totiž doplnil, že samotné stěžovatelky připustily ve svém vyjádření k odvolání, že k vypuzení vedlejší účastnice z držby došlo (stěžovatelky hovoří o uplatnění zadržovacího práva) a jedna ze stěžovatelek si v den následující po "zásahu" nahlásila v předmětné obchodní jednotce místo podnikání (strana 6 usnesení odvolacího soudu). Takovému logickému závěru odvolacího soudu, z něhož plyne osvědčení tvrzeného rušení, resp. vypuzení z držby, nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout.
Ústavní soud tak v projednávané věci nezjistil žádné pochybení zakládající zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatelek na spravedlivý proces. Naopak, na základě přezkumu napadeného usnesení může konstatovat, že je logicky, srozumitelně a přesvědčivě odůvodněno, čímž nijak nevybočuje ze standardů, kladených na odůvodnění rozhodnutí ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu.
Proto byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení; ústavní stížnost stěžovatelek však z tohoto důvodu projednal přednostně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu