ECLI:CZ:US:2017:4.US.2127.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2127/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. října 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Andrey Šulákové, zastoupené Mgr. Michalem Přibilem, advokátem AK Přibil & Přibilová se sídlem Kadláčkova 894, Kopřivnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2017 č. j. KSOS 33 INS 4555/2012, 29 NSČR 54/2017-B-98, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. října 2016 č. j. KSOS 33 INS 4555/2012, 1 VSOL 1041/2016-B-78 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 2016 č. j. KSOS 33 INS 4555/2012-B-38, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a RWE Energie, s. r. o., (nyní innogy Energie, s. r. o., Limuzská 3135/12, 108 00 Praha, IČ: 49903209, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 7. 2017 a dále doplněným na základě výzvy k odstranění vad podání dne 25. 9. 2017, napadá stěžovatelka (dále rovněž "dlužnice", resp. "úpadkyně") všechna v záhlaví označená rozhodnutí, která údajně porušila její ústavně garantované právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces a na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
II.
Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí a obsahu projednávané ústavní stížnosti, Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 21. 6. 2016 č. j. KSOS 33 INS 4555/2012-B-38 v insolvenční věci dlužnice zrušil oddlužení na majetek dlužnice a prohlásil na něj konkurs s tím, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (výrok I., II. a III.).
Krajský soud uvedl, že usnesením ze dne 11. 7. 2012 bylo dlužnici schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře. Podáním ze dne 25. 11. 2014 navrhl věřitel - RWE Energie, s. r. o. - zrušení oddlužení pro neuhrazení dlužných částek 2 305,50 Kč za dodávku plynu a 4 146,- Kč jako náhradu nákladů řízení přiznaných rozhodnutím Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 6. 2014 č. j. 13 C 98/2014-15, který nabyl právní moci dne 11. 7. 2014, tedy po schválení oddlužení. Podle zpráv insolvenční správkyně dluh dlužnice neuhradila a k 11. 5. 2016 dluží na postižitelných částech příjmů 16 365,- Kč.
Krajský soud proto oddlužení zrušil, což zdůvodnil tím, že dlužnice během cca dvou let uhradila dluh pouze částečně platbami v roce 2015 a stále řádně neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, i když jí k nápravě byla poskytnuta lhůta do konce dubna 2016.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 19. října 2016 č. j. KSOS 33 INS 4555/2012, 1 VSOL 1041/2016-B-78 potvrdil usnesení krajského soudu a doplnil, že krajský soud rozhodl podle ustanovení §418 odst. 1 písm. a), písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v tehdy platném znění (dále jen "IZ"). Odvolací soud po podrobné rekapitulaci dosud probíhajícího oddlužení a zpráv insolvenční správkyně konstatoval, že dlužnice měla téměř dva roky na splnění závazku a byl jí tak dán dostatečný časový prostor k úhradě dluhu a k nápravě prokázaného porušení povinností. Nic z toho však dlužnice nesplnila, a proto jsou dány důvody pro zrušení schváleného oddlužení.
Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání stěžovatelky odmítl podle ustanovení §243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř., přičemž zdůraznil, že výkladem namítaného ustanovení §418 odst. 1 písm. c) IZ se již zabýval. V usnesení ze dne 30. 11. 2015 sen. zn. 29 NSČR 110/2015 formuloval závěr, že k předpokladům pro zrušení oddlužení [§418 odst. 1 písm. c) IZ] patří: vznik peněžitého závazku dlužníka po schválení oddlužení, neuhrazení tohoto závazku po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti a zaviněné jednání dlužníka vedoucí ke vzniku tohoto závazku, přičemž postačí zavinění ve formě nedbalosti. Dovolací soud tak uzavřel, že odvolací soud se svým rozhodnutím nijak neodchýlil od platné judikatury a samotná dovolatelka přiznává, že sporný závazek vznikl jejím zaviněním. Dovolatelka ani ke dni rozhodnutí odvolacího soudu závazek v plném rozsahu neuhradila, i když podmínky pro zrušení oddlužení nastaly již v roce 2014.
III.
Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka v rozhodování všech výše označených soudů, které jí prý příliš formalistickým rozhodnutím upřely právo vlastnit majetek tím, že po čtyřech letech "řádného plnění oddlužení stěžovatelky" zrušily oddlužení a prohlásily na majetek stěžovatelky konkurs. Ve věci rozhodující soudy prý nevzaly v úvahu zcela výjimečné okolnosti, za nichž došlo k naplnění podmínky uvedené v ustanovení §418 odst. 1 písm. c) IZ. Sporný závazek prý vznikl v období, kdy stěžovatelka byla v obtížné osobní situaci, neboť kromě vyživovací povinnosti ke svému synovi jí přibyla i vyživovací povinnost k vnukovi, o kterého se její dcera nemohla starat. V době rozhodnutí odvolacího soudu měla stěžovatelka zaplaceno již 43,7 % pohledávek přihlášených nezajištěných věřitelů.
Podle názoru stěžovatelky je ustanovení §418 odst. 1 písm. c) IZ nutné vykládat s ohledem na účel oddlužení, přičemž zrušení oddlužení má být až posledním možným krokem ve skutkově shodných věcech.
IV.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost není nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 citovaného zákona.
V.
Po zvážení obsahu námitek stěžovatelů a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
Těžiště námitek stěžovatelky spočívá v údajné nesprávné intepretaci ustanovení §418 odst. 1 písm. c) IZ. Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti tvrdí, že "po čtyři roky řádně plnila povinnosti spojené s oddlužením", věrohodnost takového tvrzení byla však vyvrácena zprávami insolvenční správkyně, které jsou podrobně rekapitulovány v odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, na které Ústavní soud zcela odkazuje.
V souvislosti s tvrzenou údajnou nesprávnou intepretací citovaného ustanovení IZ lze ve shodě s odůvodněním dovolacího soudu konstatovat, že stěžovatelka si byla vědoma toho, že v případě neuhrazení sporného závazku RWE Energie s. r. o. bude probíhající oddlužení zrušeno a na její majetek bude prohlášen konkurs. Přes tuto skutečnost se správkyní konkursní podstaty nijak nespolupracovala, zejména jí neposkytovala informace o jejím zaměstnavateli a výši výdělků, ani o své obtížné finanční situaci v důsledku plnění další vyživovací povinnosti k jejímu nezletilému vnukovi. Ústavní soud souhlasí se závěrem dovolacího soudu, který v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že stěžovatelka splnila předpoklady pro zrušení oddlužení ve smyslu ustanovení §418 odst. 1 písm. a), písm. c) IZ již v roce 2014. Přesto jí byla soudem prvního stupně poskytována dlouhá lhůta k uhrazení pohledávky až do dubna 2016. Až do rozhodnutí odvolacího soudu, i přes své sliby a ujištění, stěžovatelka pohledávku zcela neuhradila.
Z hlediska údajného porušení ústavnosti Ústavní soud žádné pochybení ze strany obecných soudů nezjistil. Intepretace ustanovení §418 odst. 1 písm. c) IZ, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje, odpovídá platné judikatuře dovolacího soudu.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu