ECLI:CZ:US:2018:4.US.2135.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2135/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti K. Š., nyní ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou v Praze 1, V Jámě 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018, č. j. 7 Tdo 354/2018-27, a proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2017, sp. zn. 5 To 50/2017, a Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2017, č. j. 4 T 7/2008-1077, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem uznal stěžovatel vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea druhá, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem podvodu podle §209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku. Za to a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 dost. 1 a 3 písm. b) trestního zákona z rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 75/2007, trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona z rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 10 T 173/2006, trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 7 T 37/2008 a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 3 písm. b) trestního zákona z rozsudku Okresního soudu v Chebu byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let do věznice s ostrahou (§56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku). Výroky o trestech z jiných řízení Městský soud v Praze zrušil a odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze zrušil jen výrok o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a znovu rozhodl tak, že stěžovatele k výkonu trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou podle ustanovení §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.
Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnosti namítá, že jej soudy, především soud nalézací, zkrátily v právu na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Soud měl vytvářet konstrukce z fiktivních a nezákonným způsobem zjištěných důkazů, dotvářel průběh událostí v rozporu se zásadou in dubio pro reo, bral v úvahu účelové výpovědi svědků a bagatelizoval význam důkazů v jeho prospěch. Za stěžejní považuje použití "...nezákonného důkazu - z odborného vyjádření nějakého policisty...", které podle stěžovatele nesplňuje podmínky dané v §105 trestního řádu. Soudy stěžovatele odsoudily na základě selektivního výběru důkazů, byly tak opomenuty důkazy svědčící v jeho prospěch - v důsledku toho byla porušena rovněž presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti reaguje pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožovat. Ne každý postup obecného soudu, který by i byl procesně nebo jinak vadný, povede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Jak je patrné z napadených rozhodnutí, soudy jednaly ve věci stěžovatele opakovaně. Původní rozsudek zrušil Vrchní soud v Praze dne 15. července 2009 (sp. zn. 5 To 41/2009) pro nedodržení pravidel řízení proti uprchlému. Rovněž druhý rozsudek ze dne 1. října 2009, č. j. 4 T 7/2008-660, Vrchní soud v Praze zrušil a rozsudkem ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 5 To 82/2009, nově rozhodl, a to s ohledem na změnu právní úpravy - trestní zákon (140/1961 Sb.) byl nahrazen trestním zákoníkem (40/2009 Sb.). Po dodání do výkonu trestu odnětí svobody v České republice stěžovatel využil možnosti navrhnout zrušení rozhodnutí vydaného proti uprchlému (§306a odst. 2 trestního řádu); následně soudy vydaly napadená rozhodnutí.
Ve věci samé pak soudy svůj odsuzující rozsudek založily na zjištění, že stěžovatel opakovaně (8x) předložil v bance k výplatě šek, jehož pravost popřel nejprve poškozený, a padělání podpisu na těchto šecích konstatovalo i odborné vyjádření Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy odbor kriminalistické techniky a expertíz - zapsaného znaleckého ústavu. Poškozeným nepodepsané šeky inkasoval v bance stěžovatel, který odmítá jak padělání, tak inkasování. Trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 alinea druhá je naplněn užitím padělku jako pravého, z čehož byl stěžovatel opakovaně a jednoznačně usvědčen především výslechy svědků. Uvedeného jednání se přitom dopustil v průběhu zkušební doby podmíněného propuštění z výkonu dříve uloženého trestu odnětí svobody.
Jakkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti namítá opomenutí důkazů, není z jeho podání patrné, jaké důkazy měly být opomenuty, tedy čeho se u soudu domáhal a soud o tom nerozhodl v souladu s judikaturou Ústavního soudu k této problematice (například nálezy sp. zn. II. ÚS 418/03 či I. ÚS 118/09).
Námitky stěžovatele jsou opakováním jeho nesouhlasu s napadenými rozhodnutími. Právo na spravedlivý proces představuje především záruku, že soudy budou ve věci rozhodovat podle předem stanovených pravidel a účastníkovi bude umožněno v řízení uplatnit veškeré procesní nástroje, které mu zákon poskytuje. Jak je patrné Vrchní soud v Praze v souladu s tímto pravidlem již dříve (13. ledna 2010) rozhodl o jednání stěžovatele podle nově účinné právní úpravy (trestního zákoníku), a učinil tak i v napadeném usnesení, v němž zohlednil novou diferenciaci věznic zákonem č. 58/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Stěžovatel pak v řízení využil veškeré procesní nástroje; v ústavní stížnosti některé z použitých námitek opakuje a prezentuje svůj nesouhlas s napadenými rozhodnutími. Tento nesouhlas je však jen polemikou s právními závěry obecných soudů, která není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti ani nepředstavuje stěžovatelem tvrzené porušení práva na spravedlivý proces. V řízení nebyla popřena presumpce neviny, ani nevyvstaly okolnosti pro aplikaci zásady in dubio pro reo.
Stěžovatel jen projevuje svůj nesouhlas s relativně přísným trestem za jednání, kterého se měl dopustit před více jak desíti lety a které on sám popírá. Soudy ale v jeho věci rozhodly v souladu se zákonem, vypořádaly se se všemi námitkami, zohlednily dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, přihlédly k existenci dalších uložených trestů a svá rozhodnutí řádně i srozumitelně odůvodnily. Za dané situace proto Ústavní soud důvodnost ústavní stížnosti nezjistil.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu