ECLI:CZ:US:2011:4.US.2146.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2146/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti společnosti Citibank Europe plc, organizační složka, se sídlem Bucharova 2641/14, 158 02 Praha-Stodůlky, zastoupené Mgr. Janem Dajbychem, advokátem, AK se sídlem Tychonova 3/44, 160 00 Praha 6, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2011 čj. 15 Co 434/2010-76 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě domáhala zrušení shora označeného rozhodnutí vydaného v řízení o zaplacení 133 214,97 Kč s příslušenstvím.
Stěžovatelka uvedla, že poté, co Krajský soud v Ostravě rozhodl ve věci samé, avšak ještě předtím, než rozhodnutí nabylo právní moci, vzala žalobu zpět a navrhla, aby soud řízení zastavil. Nalézací ani odvolací soud tak však neučinil a rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno účastníkům řízení, čímž nabylo právní moci. Stěžovatelka tak nemá možnost domáhat se svého práva v rámci nového (opětovného) návrhu na zahájení řízení z důvodu překážky věci rozhodnuté a postup soudů obou stupňů tak vnímá nejen jako porušení svých procesních práv, ale i jako zásah i do majetkových práv, neboť v jeho důsledku nemá možnost svoji pohledávku vymáhat.
Ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 21 C 214/2009, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatelka se žalobou proti žalovanému P. B. domáhala zaplacení částky 133 214,97 Kč s příslušenstvím. Po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 21. 4. 2010 čj. 21 C 214/2009-39 žalobu zamítl. Stěžovatelka podala odvolání, z ústního jednání před odvolacím soudem nařízeného dne 18. 4. 2011 se však omluvila a souhlasila, aby ve věci bylo jednáno v její nepřítomnosti (č.l. 73). Krajský soud v Ostravě odvolání projednal a věc rozhodl tak, že ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Podáním ze dne 21. 4. 2011, doručeným Krajskému soudu v Ostravě dne 26. 4. 2011 (č.l. 80) a Okresnímu soudu v Ostravě dne 27. 4. 2011 (č.l.82), stěžovatelka vzala svoji žalobu v celém rozsahu zpět a navrhla, aby soud řízení zastavil. Usnesením ze dne 24. 6. 2011 čj. 15 Co 434/2010-91 Krajský soud v Ostravě označil zpětvzetí žaloby za neúčinné, neboť procesní úkon byl učiněn a soudu doručen až po vyhlášení rozsudku soudem.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítla, se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. K obsahové stránce této ústavní garance Ústavní soud standardně judikuje, že toto právo je realizováno tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který zaručuje jednotlivci právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích.
"Stanovený postup" ve smyslu shora rozvedených ústavních garancí zavazuje nejen soud, ale i účastníka řízení a v projednávaném případě za něho byl považován postup v souladu s občanským soudním řádem. Po prostudování spisu Okresního soudu v Ostravě dospěl Ústavní soud k závěru, že pro jeho zásah není dán žádný prostor, neboť odvolací soud věc řádně projednal, rozhodl a své rozhodnutí v závěru ústního jednání vyhlásil. Oproti očekáváním stěžovatelky tak rozsudek Krajského soudu v Ostravě za protiústavní z důvodu porušení ústavních procesních kautel mít nelze a v daných souvislostech pak pozbývá jakoukoliv opodstatněnost i tvrzení o porušení čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
K takto obecně vytýčené tezi Ústavní soud dodává pro odůvodnění svého rozhodnutí v právě projednávané cause následující.
Stěžovatelka fakticky napadla postup nalézacího a odvolacího soudu po přijetí a vyhlášení potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, neboť jak sama výslovně uvedla "Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací, ani Okresní soud v Ostravě jako soud prvého stupně nepostupovaly v souladu se zákonem a nerozhodly o zastavení řízení, ač k takovému postupu byly tyto soudy zjevně povinny". Stěžovatelka - jak je zjevné - právě v tomto jí tvrzeném protiústavním postupu odvolacího soudu spatřovala důvod ke kasaci naříkaného rozsudku. To však důvodný požadavek nebyl.
Odvolací soud správně a s přiléhavým odůvodněním označil (ústavní stížností nenapadeným) usnesením ze dne 24. 6. 2011 čj. 15 Co 434/2010-91 zpětzetí žaloby učiněné žalobkyní podáním ze dne 21. 4. 2011 za neúčinné (zda bylo nezbytné učinit tento závěr formou rozhodnutí Ústavní soud neřešil).
Jakmile odvolací soud vyhlásil ve stěžovatelčině věci rozsudek, byl jím sám vázán dle ustanovení §156 odst. 3 o. s. ř. I když tento rozsudek nabyl právní moci až doručením (§159 o. s. ř.), je v mezidobí mezi vyhlášením a doručením rozsudku odvolacího soudu vyloučeno přiznat zpětvzetí žaloby jakoukoliv právní relevanci. Neexistuje totiž žádná norma (procesního) práva, která by v takovém případě umožňovala odvolacímu soudu svůj vlastní a již vyhlášený rozsudek zrušit, takže sám ústavní princip povolující orgánům státní moci (tedy i soudům) činit jen to, co jim je zákonem dovoleno, vylučuje správnost stěžovatelčina mínění, dle něhož soudy "nepostupovaly v souladu se zákonem", a tím i oprávněnost předloženého stížnostního žádání. Stěžovatelkou formulovaný právní názor by vedl ke zjevně absurdním důsledkům; žalobce (byť v některých případech jen za souhlasu ostatních účastníků řízení) v občanském soudním řízení by mohl po svém neúspěchu v odvolacím řízení vzít před doručením rozsudku odvolacího soudu účinně žalobu zpět, odstranit tím výsledek již ukončeného sporu a po neexistenci překážky rei iudicatae zahájit totéž řízení znovu. Nesnesitelnost takového "řešení", připouštějícího ve svém důsledku možnost nikdy nekončícího procesu, je nabíledni.
Kasační nález Ústavního soudu rušící řádně přijatý a řádně vyhlášený rozsudek odvolacího soudu by proto zcela rozvrátil již nastolenou právní jistotu účastníků řízení o výsledku jejich sporu a Ústavní soud by jím sám porušil (výkonem státní moci v rozporu se zákonem - srov. č. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny) soudní libovůlí principy demokratického právního státu.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993, Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. října 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu