Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 08.06.1995, sp. zn. IV. ÚS 215/94 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-2 ], paralelní citace: N 30/3 SbNU 227 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:4.US.215.94

sp. zn. IV. ÚS 215/94 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti J.Š., státní občanky SR, proti rozhodnutí Okresního úřadu - okresního pozemkového úřadu v Šumperku ze dne 6. 4. 1994, čj. 1407/1716/94, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 1994, sp. zn. 22 Ca 264/94 takto: 1) Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 1994, sp. zn. 22 Ca 264/94, se z r u š u j e. 2) Rozhodnutí Okresního úřadu - okresního pozemkového úřadu v Šumperku ze dne 6.4.1994, čj. 1407/1716/94, se z r u š u j e. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 1994, sp. zn. 22 Ca 264/94, a rozhodnutí OÚ - OPÚ Šumperk ze dne 6. 4. 1994, č. j. 1407/1716/94. Tento rozsudek potvrzuje rozhodnutí Pozemkového úřadu v Šumperku, kterým se neschvaluje dohoda o vydání nemovitostí, a to zemědělské usedlosti č. p. 12 a 32 v k. ú. S., s pozemky v celkové výměře 6,2722 ha, uzavřená mezi J. Š. a městem J., jako osobou povinnou. Na základě právního posouzení dospěl soud ke shodnému závěru s Okresním úřadem - pozemkovým úřadem v Šumperku, že stěžovatelka nemá postavení oprávněné osoby podle §4 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, neboť nesplňuje podmínku státního občanství České republiky. Hlavním bodem ústavní stížnosti ze dne 15. 12. 1994, ve znění doplnění ze dne 28. 4. 1995, je námitka stěžovatelky, že je diskriminována ve svém restitučním nároku rozdělením bývalého společného státu - České a Slovenské Federativní Republiky. Žádost o vydání nemovitosti podala včas a se všemi náležitostmi. Dále dovozuje, že podle ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, by měla platit zásada, že vztahy a nároky vzniklé před rozdělením státu se řídí dosavadními předpisy. Podle tvrzení stěžovatelky napadené rozhodnutí porušuje základní právní jistoty občana zakotvené v čl. l Ústavy České republiky. Rovněž je v rozporu s čl. l, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), s čl. 10 Ústavy České republiky a s čl. 1, odst. l, Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá též rozpor s čl. 11 odst. 1 Listiny, když o tak závažné otázce, jako je otázka vlastnictví, může rozhodovat orgán státní správy a nikoli soud. Argument, že soud toto rozhodnutí přezkoumává ve správním soudnictví, nemůže obstát, neboť soud jej přezkoumává toliko z hlediska zákonnosti, přičemž proti jeho rozhodnutí nemá účastník opravný prostředek. Takový systém rozhodování odporuje základnímu právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, 2 Listiny), jakož i čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Navíc je soudu umožněno, aby rozhodoval bez jednání, jak se stalo i v tomto případě. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že byla porušena zmíněná ústavní práva a svobody a aby z tohoto důvodu byla zrušena rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Šumperku. Soudce zpravodaj požádal o vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení, tj. Krajský soud v Ostravě a Okresní pozemkový úřad v Šumperku. Okresní pozemkový úřad ve svém vyjádření ze dne 13. 2. 1995 uvedl, že se při svém rozhodování o restitučním nároku stěžovatelky podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, opíral především o ustanovení čl. l odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR, které stanoví, že zákony , které spojují práva a povinnosti s územím ČSFR a státním občanstvím ČSFR, je třeba po l. l. 1993 vykládat tak, že se tím rozumí území ČR a státní občanství ČR, pokud zákon nestanoví jinak. S ohledem na skutečnost, že úřadu není známo, že by nějaký zákon pro případ uplatnění nároku podle zákona o půdě stanovil jinak, dospěl k názoru, že pokud žadatelka nesplňuje podmínku státního občanství ČR, nárok jí nepřísluší, a to bez ohledu na to, že svůj nárok uplatnila v době, kdy všechny podmínky, tedy zejména státní občanství ČSFR, splňovala. Při jednání dne 8. 6. 1995 pak zástupce vedlejšího účastníka uvedl, že je jim sice známo stanovisko Ministerstva zemědělství ČR o tom, že nárokům občanů SR, které byly uplatněny před rozdělením státu, by mělo být vyhověno, že však jde pouze o nezávazné stanovisko. Připustil dále, že praxe v těchto věcech je skutečně různá a že, zejména na Moravě, převládá odmítavý postoj k těmto restitučním nárokům. Konečně pak vedlejší účastník namítl, že věc vlastně není pravomocně skončena, když soud dohodu neschválil a věc vrátil k rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že nepovažuje za důvodné tvrzení stěžovatelky, pokud jde o porušení základních práv a svobod citovaných v ústavní stížnosti. Pokud se stěžovatelka odvolává na Dohodu mezi vládami ČR a SR o podpoře a vzájemné ochraně investic ze dne 23. 11. 1992, uvádí se ve vyjádření, že tato Dohoda není obecně závazným právním předpisem, neboť nebyla vyhlášena ve Sbírce zákonů (na rozdíl od SR, kde byla vyhlášena pod č. 231/1993 Z.z.). Ústavní soud se ztotožnil s námitkami, které uvedli oba účastníci v tom směru, že zastoupení stěžovatelky komerčním právníkem považují za odporující právní úpravě působnosti komerčních právníků. Dne 15. 3. 1995 proto stěžovatelku vyzval k odstranění této vady návrhu. Této výzvě stěžovatelka vyhověla a dne l8. 4. 1995 doručila Ústavnímu soudu zplnomocnění JUDr. M.N., aby ji v této věci před Ústavním soudem zastupoval. S ohledem na závažnost problematiky požádal Ústavní soud o stanovisko též Ministerstvo zahraničních věcí ČR a Ministerstvo zemědělství ČR. Ve stanovisku ministerstva zahraničních věcí ze dne 6. 2. 1995 se uvádí, že schvalovací proces k Dohodě mezi vládou ČR a vládou SR o podpoře a vzájemné ochraně investic byl pozastaven v souvislosti s komplikacemi při jednáních o majetkoprávním vypořádání se Slovenskem. I když na slovenské straně byl schvalovací proces ukončen a Dohoda byla publikována ve Zbierke zákonov, slovenská strana nikdy tuto skutečnost české straně nenotifikovala. Z tohoto důvodu nelze Dohodu považovat za platnou. Vyjadřovat se k problematice restitucí ve vztahu k bývalým občanům společného státu v obecné rovině, nepovažuje MZV za odpovídající jeho kompetencím. Ministerstvo zemědělství se k věci vyjádřilo prostřednictvím ředitele Ústředního pozemkového úřadu. V tomto vyjádření se uvádí, že při zániku státu by neměly být dotčeny soukromoprávní nároky občanů, kteří se stanou občany jednoho z nástupnických států. Jinak řečeno, podřazení určité osoby pojmu "oprávněná osoba podle zákona o půdě", je nutno odvodit od toho, zda tato osoba byla státním občanem bývalé ČSFR v okamžiku uplatnění restitučního nároku a zda měla na jejím území trvalý pobyt. Toto stanovisko sdělil Ústřední pozemkový úřad okresním pozemkovým úřadům v informaci z 22. 3. 1993 a l5. 12. 1993. Skutečností však je, že některé krajské soudy, zejména na Moravě, zastávají názor jiný a status oprávněné osoby občanům SR nepřiznávají, i když uplatnili svůj nárok včas a v době uplatnění stanovené podmínky splňovali. Podle názoru ÚPÚ nemůže jít k tíži těchto osob skutečnost, že jim příslušný okresní pozemkový úřad nestihl vydat rozhodnutí do okamžiku rozdělení společného státu, ať již pro nadměrné množství podaných žádostí, či z jiných objektivních příčin. Snaha ministerstva zemědělství řešit tento problém legislativní cestou nebyla úspěšná. Ve vyjádření se dále uvádí, že Slovenská republika po zániku federace uznávala restituční nároky českých občanů ve stejném rozsahu, v jakém náležely občanům slovenským. Začátkem roku l994 navrhla česká strana slovenské straně uzavření nové dohody o podpoře a vzájemné ochraně investic, toto jednání však dosud nebylo ukončeno. Ústavní soud se především zabýval otázkou, zda by ústavní stížnost neměla být odmítnuta jako předčasná. Dospěl však k závěru, že řízení o schválení dohody o vydání nemovitostí bylo pravomocně ukončeno a v tomto řízení již stěžovatelka žádné procesní prostředky k dispozici nemá. I když nyní by mělo následovat rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., nemohlo by být rozhodnuto ve prospěch stěžovatelky, neboť pozemkový úřad je vázán právním názorem soudu. I kdyby se tedy Ústavní soud postavil na stanovisko, že obě řízení tvoří celek, byly by zde nepochybně splněny podmínky k postupu podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť stížnost, s ohledem na svůj obsah, má význam přesahující vlastní zájmy stěžovatelky. Při posuzování vlastního obsahu ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z následujících právních úvah: Ke znakům právního státu nepochybně patří princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo. Součástí právní jistoty pak je také zákaz retroaktivity právních norem, resp. jejich retroaktivního výkladu. Tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného výslovně formulován v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní oblasti dovodit z čl. l Ústavy ČR. Toto stanovisko zaujal již Ústavní soud ČSFR ve věci Pl. ÚS 78/92, opakovaně je obsaženo v nálezu Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, i v některých dalších nálezech. Jestliže tedy někdo jedná v důvěře v nějaký zákon, nemá být v této své důvěře zklamán. Mezi principy právního státu by měla patřit i zásada, že k tíži účastníka řízení nemůže být přičítána doba, po kterou řízení neběží, s výjimkou případů, kdy účastník v řízení řádně nepokračuje. Specifické v dané věci je to, že zde nedošlo k vydání nového právního předpisu, ale že zde rozdělením státu došlo k situaci, kdy právní předpis, nezměněný ve svém textu, počal být interpretován jinak. Právní vztahy existující před l. l. 1993, jakož i právní úkony před tímto datem provedené, tedy nezůstaly zakázanou sférou. Stěžejní otázkou je, zda lze považovat za ústavně konformní takovou praxi správních orgánů, která restituenty de facto rozdělí do dvou kategorií: na ty, kteří uplatnili svoje nároky ve stanovené lhůtě, v době uplatnění splňovali předepsané podmínky a o jejichž nárocích bylo rozhodnuto do okamžiku rozdělení státu, a na ty, kterým bylo po l. l. 1993 sděleno, že vlastně ex post přestali oprávněnými osobami být, i když i tyto osoby vykonaly pro uplatnění svého nároku vše, co záviselo na nich. Přitom je třeba zdůraznit i tu skutečnost, že obecná lhůta pro uplatnění nároků podle zákona o půdě byla stanovena do 31. l. 1993 (§13 odst. l), a že tedy drtivá většina žadatelů svoje nároky uplatnila v době existence společného státu, kdy podmínkou bylo státní občanství federální a trvalý pobyt na území federace. Právní názor, který zaujal v projednávané věci pozemkový úřad a následně i krajský soud, s odvoláním na ustanovení čl. l odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR, tedy vlastně znamená, že jednání právně relevantní podle předchozí úpravy se na základě působení právní úpravy nové (přesněji řečeno, na základě nové právní situace) stalo právně irelevantním a byla tak založena neodůvodněná nerovnost mezi oprávněnými osobami. Tím byly porušeny ústavní principy ochrany důvěry občana v právo, právního státu a rovnosti, jak jsou obsaženy v čl. 1 Ústavy České republiky a v čl. 1 Listiny. Lze rovněž přisvědčit názoru stěžovatelky, že pokud soud o tak závažných věcech, a v případě rozhodně ne jednoduchém, rozhodl bez její účasti, došlo tím k porušení zásad spravedlivého procesu stanovených v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V neposlední řadě pak vycházel Ústavní soud i ze skutečnosti, že smyslem všech restitučních zákonů bylo zmírnění následků některých majetkových křivd, ke kterým došlo v rozhodném období. Jestliže tedy zákonodárce si byl vědom, že odstranění všech křivd je nereálné a že se musí spokojit jen s nápravou některých, nelze připustit, aby výklad těchto právních předpisů byl natolik dogmatický a ústavně nekonformní, že by zakládal de facto vůči některým osobám křivdy nové. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. Rozhodnutí Ústavního soudu je závazné pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). V Brně dne 8. června 1995