ECLI:CZ:US:2014:4.US.2166.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2166/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatele Filipa Gregůrka, právně zastoupeného advokátem JUDr. Václavem Hochmannem, Rašínova 68, Zlín, proti výroku III. usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 9. 2011 sp. zn. 11 EXE 86/2011 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. 22 Co 58/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 11. 6. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Dne 10. 1. 2011 byl JUDr. Jitkou Holcmanovou, notářkou ve Zlíně, sepsán notářský zápis číslo N 5/2011 NZ 4/2011, obsahující doložku přímé exekuční vykonatelnosti. Pro případ prodlení vedlejších účastníků s vrácením půjčky byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,07% za každý den prodlení. Jelikož k úhradě dluhu nedošlo, podal stěžovatel exekutorovi Tomáši Vránovi návrh na exekuci.
Dne 15. 9. 2011 vydal Okresní soud v Berouně ústavní stížností napadené usnesení, jímž návrh stěžovatele na nařízení exekuce zamítl, a to pokud jde o smluvní pokutu ve výši 0,07% za každý den z prodlení z částky 480.000,- Kč za období od 11. 4. 2011 do zaplacení, a pokud jde o úrok z prodlení ve výši 7,75 % p.a. z částky 480.000,- Kč za období od 11. 4. 2011 do zaplacení. Proti zamítavému výroku podal stěžovatel odvolání. Krajský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Důvodem pro vynesení zamítavého výroku okresním soudem měla být neurčitost ujednání stran smluvní pokuty a úroků z prodlení, u nichž musí být vyjádřena jejich výše, za jaké období, od kdy do kdy je povinnost je platit. S těmito závěry však stěžovatel zásadně nesouhlasí a trvá na vykonatelnosti sepsaného notářského zápisu v plném rozsahu. V odůvodnění své ústavní stížnosti přitom konstatuje, že obecné soudy opomněly aplikovat ustanovení §40 odst. 1 a 2 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení §40 odst. 2, neobsahuje-li exekuční titul určení lhůty ke splnění povinnosti, má se za to, že povinnosti uložené exekučním titulem je třeba splnit do 3 dnů od právní moci rozhodnutí. Z uvedeného pak stěžovatel dovozuje, že žádný exekuční titul, tj. ani notářský zápis se svolením vykonatelnosti, nemusí obsahovat lhůtu k plnění. Stejně tak soudy pominuly i ustanovení §71a a 71b zákona č. 358/1992 Sb., notářský řád, ve znění pozdějších předpisů, z nichž neplyne, že by notářský zápis musel obsahovat "dobu splatnosti", ale naopak musí obsahovat "dobu plnění". K tomu stěžovatel uvádí, že předmětný notářský zápis zcela jasně, určitě a srozumitelně obsahuje dobu plnění, nejen pokud jde o termín vrácení jistiny dluhu, ale i dobu plnění, pokud jde o ostatní nároky stěžovatele vůči vedlejším účastníkům. Obecné soudy dále podle stěžovatele přehlédly, že smluvní pokuta je splatná každý den prodlení, od čehož se také odvíjí běh promlčecích lhůt pro uplatnění nároků.
Stěžovatel upozornil, že již v řízení před obecnými soudy opakovaně poukazoval na ústavní princip tzv. legitimního očekávání, a to jednak v souvislosti s věcí vedenou u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 11 Nc 3486/2007, a jednak v souvislosti s případem posuzovaným u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 46 EXE 1114/2011, kde bylo návrhům stěžovatele na nařízení exekuce podaným na základě obsahově prakticky totožných notářských zápisů plně vyhověno, což stěžovatel obecným soudům také řádně zdokladoval. Dále stěžovatel uvedl, že obecné soudy upozornil na rozhodovací činnost Ústavního soudu, ze které vyplývá, že by měla být dána přednost autonomní vůli jednotlivce a prioritě jednotlivce před státem, což stěžovatel vztáhl na svoji exekuční věc v tom smyslu, že by měla být respektována ujednání mezi ním a vedlejší účastnicí, kdy z jejich dohody zcela jasně plyne, jaké částky a od kterého dne může stěžovatel po vedlejší účastnici vymáhat v rámci exekučního řízení.
Předmětem notářského zápisu je primárně dohoda mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky (smlouvy o půjčce, zástavní smlouva), přičemž tato dohoda stěžovatele a vedlejších účastníků byla "toliko zahalena" do kvalifikované formy - zde notářského zápisu s doložkou vykonatelnosti.
Dále stěžovatel poukázal na nesoulad mezi stejnopisem notářského zápisu a obecným soudem učiněnými závěry. V odůvodnění usnesení odvolacího soudu je mimo jiné uvedené, že "z obsahu notářského zápisu je zřejmé, že údaj o tom, do kdy mají povinní smluvní pokutu a úroky z prodlení zaplatit, chybí.". Oproti tomu stěžovatel upozorňuje na skutečnou podobu textu v notářském zápise, z něhož mimo jiné vyplývá, že "smluvní pokutu ve výši 0,07% za každý den prodlení počítanou z částky jistiny půjčky, s jejíž úhradou se dlužníci ocitnou v prodlení, a to za období od dne 11. 4. 2011 do dne skutečného zaplacení částky jistiny půjčky, s jejíž úhradou se dlužníci ocitnou v prodlení" - viz článek V. notářského zápisu.
Z výše uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen o tom, že notářský zápis je materiálně vykonatelný, a to i pokud jde o povinnost zaplatit požadovanou smluvní pokutu a požadovaný tzv. zákonný úrok z prodlení.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně je třeba opakovaně poukázat na skutečnost, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů je záležitostí obecných soudů.
V dalším kroku lze poukázat na skutečnost, že Ústavní soud již v minulosti rozhodoval o obdobných ústavních stížnostech pana Pavla Gregůrka, jehož notářské zápisy byly sepsány stejnou notářkou a zatíženy v podstatě stejnou vadou. Z toho důvodu lze v podrobnostech odkázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2750/11, IV. ÚS 2950/11, I. ÚS 2951/11.
Odkazuje-li stěžovatel na notářský zápis, zejména pak relevantní část jeho článku VI. (Doložka vykonatelnosti), pak se zde zakotvuje pouze mechanismus výpočtu výše smluvní pokuty, nikoliv její splatnost - smluvní pokuta není úrok z prodlení, byť tyto dva instituty stěžovatel minimálně na podporu své argumentace poněkud spojuje. Smluvní pokuta je samostatný závazek (není příslušenstvím), který nastupuje při porušení smluvních práv (povinností), k nimž je vázán (srovnej k tomu přiměřeně například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2007 sp. zn. 20 Cdo 3288/2006). Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti dále odkazuje například na §40 odst. 2 exekučního řádu, pak se zde jistě nemluví o soudním rozhodnutí, ale o exekučním titulu (jak upozorňuje stěžovatel), nicméně, a to je rozhodující, toto ustanovení se vztahuje k exekučním titulům, jež jsou s to nabýt právní moci (srov. k tomu shodné usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2950/11 ve věci téhož stěžovatele). Konečně ani stěžovatelův odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. 10. 2002 sp. zn. 29 Odo 847/2001 není přiléhavý, neboť v případě stěžovatele nejde o vznik (promlčení) práva, ale o splatnost závazku.
Dle výše uvedených skutečností tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. února 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu